„Naše Ukrajina“. S Ukrajinci nežijeme v jednom státě zdaleka poprvé
I rok po putinovské invazi na Ukrajinu je Česká republika stále velmi silně proukrajinsky naladěná. Po počátečním vzedmutí se přirozeně objevila u některých částí společnosti jakási únava a proukrajinské postoje trochu poklesly, ale i tak zůstáváme i ve středoevropském srovnání vedle Polska a Pobaltí na čele zemí, které stojí nejen symbolicky za Ukrajinou. Nevyplývá to ale jen z našich historických, mnohdy nedobrých zkušeností s Ruskem, ale také z určité sounáležitosti s Ukrajinci, s nimiž jsme již dokonce dvakrát sdíleli i společný stát.
Spolu pod Habsburky
Poprvé se tak stalo už v habsburské monarchii. Ukrajinci tehdy tvořili v rámci tohoto soustátí velmi silnou část obyvatelstva hned ve dvou korunních zemích. Tou první byla Halič, respektive oficiálně Haličsko-vladiměřské království, která je u nás sice zapsána jako „polská“ část monarchie, ale náleželi k ní po dělení Polska i velké části dnešní Ukrajiny. Ostatně hlavním městem celé této korunní země byl za C. a K. mocnářství Lvov, dnešní metropole západní Ukrajiny. Přestože Halič tehdy na Čechy působila jako hodně východní část rakousko-uherského soustátí, zařadili ji Habsburkové do tzv. Předlitavska, což byla neuherská část monarchie.
Ve vídeňském parlamentu
Čeští poslanci se proto na Říšské radě ve Vídni mohli potkávat i se svými ukrajinskými kolegy. Nebylo jich tam pravda voleno příliš mnoho, protože ve východní části Haliče až dokonce monarchie platilo, že zde sice byl silně ukrajinský venkov, ale víceméně polská (a částečně židovská) větší města, ale i přesto tam někteří ukrajinští reprezentanti zasedali.
Ukrajinci se o Halič dělili s Poláky, ale národnostně homogenní nebyla ani druhá korunní země, kde bylo jejich zastoupení také velmi výrazné. Řeč je o Bukovině, která se dostala do svazku habsburského soustátí až v závěru 18. století, vlastně jako výsledek rusko-turecké války. I tahle korunní země, která je dnes rozdělena mezi Ukrajinu a Rumunsko, připadla později s českými zeměmi do „rakouské“ části Rakouska-Uherska.
Hlávka v Bukovině
Největší doklad tehdejší státoprávní vazby ostatně dodnes leží v původním hlavním městě Bukoviny, dnes oblastním městě na jihozápadě Ukrajiny – v Černovicích (ukrajinsky se město jmenuje Černivci). Nachází se tam totiž jedna z mála zahraničních památek na seznamu UNESCO, která má klíčový český prvek. Český architekt a stavitel Josef Hlávka, po němž je pojmenován jeden z hlavních pražských mostů, byl totiž v tehdejší bukovinské metropoli vybrán, aby zde postavil nové sídlo řecko-pravoslavného biskupa. Celý areál s katedrálou, synodním sálem i rezidencí biskupa vznikal v rozmezí let 1860 až 1882 a Hlávka se s ním proslavil i celoevropsky. S pozdějším příchodem sovětské moci na tuto část dnešní Ukrajiny se areál v rámci boje proti církvi přeměnil na univerzitu, která v Hlávkově díle funguje dodnes a stále tvoří jednu z hlavních pamětihodností tohoto města. V roce 2011 se rozlehlá stavba v byzantizujícím slohu dostala na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Československá Ukrajina
Spíše volnější vztahy s Ukrajinci v Rakousku-Uhersku nahradilo pevné soužití s částí ukrajinského národa v první československé republice. Ukrajinci totiž tvořili část obyvatelstva v nové části „československé říše“, které se u nás tehdy říkalo Podkarpatská Rus. V nejvýchodnější části tehdejšího Československa byly hodně komplikované národnostní poměry. Převažovalo tam slovanské obyvatelstvo, které se ale dělilo na ty, již se považovali za Ukrajince, Rusíny či dokonce oddělenou součást ruského národa. V závěru 30. let zde ovšem politicky převážil proukrajinský směr a pod vedením řeckokatolického duchovního Augustina Vološina tady dokonce v těžkých časech jara 1939 po vyhlášení samostatného Slovenského státu, a tedy v situaci, kdy Podkarpatská Rus ztratila územní kontakt se zbytkem Československa, vznikl 14. března 1939 samostatný stát nazvaný Karpatská Ukrajina. Trval ale jediný den, protože přes snahu Ukrajinců o nezávislost toto území Adolf Hitler slíbil Maďarům a ti ho okamžitě vojensky okupovali. Po válce se sice na „československou“ Ukrajinu vrátila na chvilku naše vládní moc, ale sovětský vůdce Stalin rychle donutil Benešovu vládu, aby toto území „darovala“ Sovětskému svazu. Ve stejné době byl sovětskou tajnou službou z Prahy odvlečen i jediný prezident Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin. Dnešní držitel posmrtného titulu Hrdina Ukrajiny byl už v červenci 1945 ubit v moskevském vězení.
Univerzita v Praze
Ukrajinský prvek v naší první republice měl ostatně ještě jeden dopad. Praha se mezi světovými válkami stala důležitým centrem ukrajinské emigrace ze Sověty kontrolované části této země. V Praze dokonce sídlila samostatná Ukrajinská svobodná univerzita.
Příchod Ukrajinců do českých zemí zkrátka nezačal ani s invazí do jejich země, ani s příchodem ukrajinských pracovníků do naší ekonomiky po pádu komunismu, ale mnohem, mnohem dříve. S Ukrajinci ležíme sice na opačných koncích střední Evropy, ale přece jenom nás dlouhodobě pojí společné dějiny či jejich části.
