100 let časopisu TIME a jeho nejzajímavější obálky: Hitler, Češi i matka kojící tříletého chlapečka
Před sto lety vyšlo první číslo časopisu TIME. Jeden z nejčtenějších týdeníků v historii založil novinový magnát Henry Luce (mimo jiné majitel časopisů Life, Fortune a Sports Illustrated) a proslavily ho především originálně pojaté obálky. Vybrali jsme pro vás deset nejpozoruhodnějších.
Pokračování 2 / 12
První
První číslo časopisu TIME vyšlo 3. 3. 1923. Mělo jen 32 stran (dnes jich je kolem stovky) a na obálku nakreslil slavný portrétista William Oberhardt předsedu Sněmovny reprezentantů USA Josepha Gurneyho Cannona. Článek, na který odkazoval, měl jen 300 slov, pojednával o tom, že Strýček Joe odchází do důchodu, a sám o sobě by nestál za zmínku. Odstartoval ale tradici, že obálka TIME bude ozdobená velkým portrétem. Časopis se ji více méně drží už 100 let, i když se pravidla trochu rozvolnila. Ale o tom níže.
Pokračování 3 / 12
První osobnost roku
Tradice vyhlašovat osobnost roku a portrét uvádět na obálce začala v TIME v roce 1927. Prvním vítězem se stal letec a dobrodruh Charles Lindbergh, který na jednoplošníku Spirit of St. Louis přeletěl jako první člověk Atlantik. Anketa se ukázala jako výborný marketingový tah a budila každoročně obrovský ohlas. V roce 1936 se na obálce ocitla první žena, a to Wallis Simpsonová, kvůli které těsně před válkou abdikoval britský král Eduard VIII. V roce 1956 byl titul udělen poprvé skupině lidí. Dostali jej maďarští bojovníci za svobodu v povstání proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci. V roce 1982 se stal vítězem osobní počítač a o šest let později ohrožená planeta Země. Poslední titul získal vloni Volodymyr Zelenskyj společně s duchem Ukrajiny. Časopis vyhlásil i osobnost století, kterou se stal Albert Einstein.
Pokračování 4 / 12
Československá
Na obálce s ikonickým červeným rámečkem se v historii objevilo i několik Čechů, respektive Čechoslováků. Rodinu Masaryků zastupoval Tomáš Garrigue v roce 1928 a Jan v roce 1944. Eduard Beneš se v TIME objevil hned třikrát v letech 1925, 1938 a 1945. Pak o nás časopis ztratil zájem až do Pražského jara v roce 1968, kdy na první dubnovou obálku namaloval Boris Chaliapin portrét optimisticky vyhlížejícího Slováka Alexandera Dubčeka. Ten bohužel v posledním srpnovém čísle vystřídala obálka s ruským tankem a nápisem „Invaze“. Kupodivu se na obal nedostal Václav Havel. Připomíná ho jen jméno na speciálním čísle 60 Years of Heroes, do kterého o něm napsal medailonek Lou Reed. České motivy se pak sporadicky objevovaly na obálkách i po revoluci. Naposled to byl vloni v červenci vysutý most na Dolní Moravě, který se umístil v žebříčku nejkrásnějších výletních destinací.
Pokračování 5 / 12
Nejkontroverznější
Velké pozdvižení vzbudila anketa v roce 1939. Osobností roku byl vyhlášen Adolf Hitler, a obličej vzteklého diktátora tak zdobil novinové stánky po celém světě. Editor TIME rozhodnutí hájil tím, že titul časopis uděluje osobnosti, která během předchozích 12 měsíců nejvíce ovlivňovala světové dění, a to v dobrém či ve zlém. Führer se objevil na obálce ještě jednou, tentokrát s přeškrtnutým obličejem. Kresba Borise Artzybasheffa vyšla 7. května 1945, když se svět dozvěděl o Hitlerově sebevraždě. Stejný křížek pak přeškrtl obličej Usama bin Ládina na obálce speciálu z 20. května 2011, kdy jeho zabití ohlásil Barack Obama.
Pokračování 6 / 12
Umělecky nejcennější
Když časopis připravoval v roce 1965 profil Marca Chagalla, napadlo editora slavného umělce požádat, aby na obálku namaloval svůj autoportrét. Prosba padla během oběda v jídelně na 47. patře budovy, kterou TIME sdílí s redakcí časopisu Life a ze které je překrásný výhled na Manhattan. Malíř po chvíli přemýšlení prohlásil, že scenérie za okny je „très Chagall“, a souhlasil. Později prohlásil, že práce na obraze byl jeden z nejúžasnějších zážitků jeho života. Pokud by se obraz neocitl na obálce a zůstal pouze v originále, šla by jeho cena do desítek milionů (v roce 2017 se v Sotheby’s prodal Chagallův obraz za 28,5 milionu dolarů).
Pokračování 7 / 12
První bez portrétu
V 60. letech převzal vedení TIME editor Otto Fuerbringer a začal původně seriózní týdeník přetvářet na moderní populární časopis. Změnám se nevyhnul ani koncept obálek. V dubnu 1966 se na ní poprvé neobjevil portrét, nahradilo ho černé pozadí s červenou otázkou: „Je Bůh mrtev?“ Obálka vyvolala v konzervativních kruzích skandál, přestože odkazovala na poměrně seriózní článek, kde se teolog zamýšlel nad rolí křesťanského Boha v dekádě holdující východnímu mysticismu a psychedelickým drogám. Obálka se dostala do výběru časopisu Los Angeles Times nazvaného: „12 obálek, které otřásly světem“.
Pokračování 8 / 12
Nejnáhodnější
Fotograf Dirck Halstead pracoval pro TIME více než 30 let a má na kontě více obálek než kterýkoliv z jeho kolegů. Nafotil jich skoro 50, od války ve Vietnamu po prezidentskou kampaň v roce 1996. Z ní také pochází jeho nejslavnější fotka, kterou ale našel úplně náhodou. Začal po ní pátrat poté, co se provalila aféra mezi prezidentem Billem Clintonem a stážistkou Monikou Lewinskou. Halstead se okamžitě vydal s asistentem do archivu a mezi tisíci nepoužitými negativy našli snímek z celkem bezvýznamné večeře, na které budoucí prezident obrácený zády ke kameře objímá rozzářenou stážistku. Obálka z 10. srpna 1998 vyhrála Halsteadovi prestižní fotografickou cenu Eisie.
Pokračování 9 / 12
Osobně nejodvážnější
V roce 1997 byla Ellen Degeneresová na vrcholu kariéry. Pak se 14. dubna objevil její portrét na obálce TIME s citátem: „Jo, jsem gay.“ Jestli se vám to zdá banální, tak je to jen důkaz, jak moc se za 26 let vnímání gay témat ve společnosti posunulo. Pro Ellen to tehdy byl obrovský kariérní risk. Firmy jako JC Penny, Johnson & Johnson nebo Chrysler stáhly okamžitě reklamy z jejích pořadů, u sitcomu Ellen se objevilo varování, že obsahuje lesbickou tematiku a po roce byl stažen z vysílání úplně. Obálka a rozhovor v TIME připravily Ellen na tři roky o práci. Díky jejímu příkladu se alemohliy přihlásit ke své sexuální orientaci desítky dalších herců a veřejných osobností a na obrazovkách se mohly objevit seriály jako Will and Grace, The L Word nebo Ugly Betty.
Pokračování 10 / 12
První s černým rámečkem
Když 11. září 2001 uslyšel začínající fotograf Lyle Owerko náraz letadla do první věže World Trade Center, popadl kompakt Fuji 645zi a vyběhl ze svého bytu v Tribece směrem k finanční čtvrti. Cestou viděl, jak druhé letadlo opisuje zatáčku a naklání se na křídlo. V tu chvíli si uvědomil, že nejde o spoj, který letecká kontrola odklání na jiné letiště, a v okamžiku nárazu stihl rychle zmáčknout dva snímky. Pak se vteřinu nic nedělo a Owerko stál v šoku s prstem na spoušti. Když z druhé strany věže explodovala ohnivá koule, zmáčkl spoušť potřetí a utíkal se schovat před padajícími troskami. V malé fotolaboratoři na Broadwayi nechal film hned vyvolat. Když mu majitel podával zvětšeniny, řekl mu: „Tahle fotka vyjde na obálce TIME.“ Časopis ji 14. září opravdu otiskl a rámeček obálky se tehdy poprvé v historii změnil z červené barvy na černou.
Pokračování 11 / 12
Nejmrazivější
Bibi Aishu zasnoubil její otec s talibanským povstalcem, když jí bylo dvanáct let. Ve čtrnácti se za něj musela vdát, pracovat v jeho rodině jako služka a spát se zvířaty v chlívku. Když se odhodlala k útěku, byla zatčena a vlastní otec ji přivedl zpátky k manželovi, který jí uřezal nos a uši a nechal ji pohozenou v lese. Na pokraji smrti ji rodina propašovala na americkou základnu, kde se jí dostalo lékařského ošetření. Vojenský speciál ji pak převezl do USA na kliniku Grossman Burn Center, kde ji operovali přední plastičtí chirurgové a vyrobili jí protetické náhrady. Její portrét se objevil na obálce 9. srpna 2010 s odkazem na článek „Co se stane, když odejdeme z Afghánistánu“, jehož předpovědi se bohužel vyplnily.
Pokračování 12 / 12
S největším popraskem
Obálky TIME nikdy neuhýbaly kontroverzím (často jim spíš nadbíhaly). Vydání z 21. května 2012 vzbudilo poprask portrétem laktivistky (aktivistky za dlouhodobé kojení) Jamie Lynne Grumetové, která na něm kojí svého tříletého syna. Na časopis se sypaly žaloby, stížnosti, že fotograf Martin Schoeller vybral schválně sexy mladou modelku, a otázky, jestli se někdo zeptal chudáka kluka, jestli chce být do smrti známý jako kojenec. Kritiku podpořil i fakt, že se o Jamie Grumetové v článku vůbec nepíše a je celý věnován 72letému propagátorovi „attachment parentingu“ Williamu Searsovi.
