Spiknutí proti republice. Pokud měla v roce 1948 zvítězit demokracie, museli by demokraté více bojovat

Komunistická strana Československa se dovedně prezentovala jako strana budující, usilující o zajištění základních životních potřeb mas. To byl v době poválečného nedostatku program, který obyvatele zajímal. Zapomínáme často na to, že KSČ měla po válce skutečnou podporu. V řadách měla záhy milión členů a i Komunistická strana Slovenska jich měla 120 000.

Kromě populismu a důmyslné propagandy KSČ však sázela především na jeden málo známý nástroj. Byla jím skrytá infiltrace ostatních politických stran, státních struktur, samosprávy a vlastně všech rozhodujících součástí společnosti.

V období února 1948 se plně projevila existence a význam komunistických zrádců a agentů mezi demokraty. Tyto lidi si KSČ dlouhodobě vytipovávala a de facto připravovala jako budoucí partnery. Potřebovala je k mapování slabin jedinců i celých stran. A od tajných informátorů získávala cenné zprávy o úmyslech protivníka. Nekomunistické politické strany tak vcházely do souboje o stát a demokracii vnitřně oslabené.

Stranická bezpečnost!

Mozkové centrum tohoto skutečného spiknutí proti republice představovalo pracoviště aparátu ústředního výboru KSČ, skrývající se pod neutrálním označením „evidenční oddělení“. Při založení v roce 1945 zněl jeho název zdánlivě jasněji: Komise pro evidenci demokratických sil v ostatních politických stranách. Vedoucím byl Karel Šváb, bratr Marie Švermové, pravé ruky generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského. (Šváb i Slánský budou v prosinci 1952 spolu popraveni, Marie Švermová odsouzena na doživotí a pět a půl roku vězněna.) Z podnětu Slánského tento úsek vznikl. Pracovníci oddělení vytvářeli a podporovali vlivové prokomunistické skupiny, jakési páté kolony v nekomunistických stranách.