Gottwaldovu smrt mnozí oplakávali. Jiní litovali, že nezemřel dřív. A nikdo se nesměl dozvědět pravdu
„Von se jim zkazí, von se jim vážně zkazí,“ opakoval zřízenec na patologii v Praze. Takto věcně až neuctivě hovořil o mrtvém Klementu Gottwaldovi, kterého balzamovali patologové z Moskvy. České lékaře k jeho tělu sovětští odborníci nepustili. Klement Gottwald přežil Stalina o pouhých devět dnů. Zemřel 14. března 1953. Syfiliticky poškozené cévy fatálně zničila cesta letadlem právě na pohřeb Josifa Vissarionoviče.
„Žádná oslava nebude!“ Osmiletá Věrka vůbec nerozuměla tomu, proč jí tatínek najednou zakazuje pozvat kamarádky na narozeninovou oslavu a proč u toho navíc brečí. Nikdy jej neviděla plakat. „Zemřel Klement Gottwald,“ zlomil se mu hlas. Taková byla doba. Někteří lidé v březnu 1953 prožívali smrt Stalina a Gottwalda víc než odchod vlastních rodičů.
Vírou v komunismus zaslepená Lise Londonová při návštěvě ve vězení zdrceně oznámila svému manželovi, že zemřel Stalin a Gottwald. „Tím líp,“ odtušil Artur London, který měl štěstí, jelikož na konci listopadu 1952 nedostal provaz, ale doživotí.
Také Heda Margoliová byla nešťastná, litovala, že se Gottwald neodebral na onen svět dřív, než jejího muže poslal na šibenici. Osobně se soudruhem prezidentem hovořila pouze jednou. „Na recepci, která se konala na Hradě, ke mně zamířil a zahuhlal: ,Ty nepiješ, proč nepiješ?‘ Byl namol. Zavolal na číšníka, každý si vzal sklenici vína. Dopil, podíval se na dno, oči se mu ztrácely v odulé tváři a znovu ze sebe vyrazil: ,Ty nepiješ, proč nepiješ?‘,“ vzpomínala po letech v rozhovoru pro Reflex.
Lékařské tajemství
Bylo veřejně známo, že se dělnický prezident rád napije. Jeho vztah k alkoholu se prohloubil za války v Moskvě. Prakticky každý den byl pod obraz. Po válce kvůli opilosti kolikrát na stranických schůzích neudržel myšlenku a souvislá řeč mu činila potíže. O tom, že Gottwald prodělal syfilidu, ale mnoho lidí nevědělo. Přišli na to v Moskvě, když ho na podzim 1944 překvapil infarkt. Sovětští lékaři tehdy zjistili, že v důsledku syfilidy má výduť srdeční aorty.
Psychiatr Ladislav Haas na jaře 1945 v Košicích doporučil Gottwaldovi, aby ze zdravotních důvodů nepokračoval ve vysoké politice. Podrobné informace o Gottwaldově nedobrém zdravotním stavu měli kromě Sovětů a osobního lékaře také generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský i prezident Edvard Beneš. Na Gottwaldovo zdraví dohlížel po válce neurolog a psychiatr Vladimír Haškovec. Po celkovém vyšetření v roce 1947 lékaři odhadovali, že Gottwald má před sebou nanejvýš dva roky života. V červnu 1948 byl Klement Gottwald zvolen československým prezidentem. Jeho léčbu převzali sovětští odborníci, někdy byl na konzultace přizván internista Jindřich Karpíšek. V září 1951 musel Haškovec donést na Hrad lékařské záznamy a odevzdat je Gottwaldovi. V květnu 1952 byl spolu s Ladislavem Haasem zatčen a tvrdě vyslýchán. Haškovec ctil lékařské tajemství a o venerické chorobě prezidenta mlčel.
Cesta na pohřeb
Pátého března 1953 zemřel Josif V. Stalin. Nachlazený Klement Gottwald odletěl na Stalinův pohřeb. V Moskvě se mu přitíží, ale hospitalizaci kategoricky odmítne. Do Prahy se vrací s oteklýma nohama, je unavený, nemůže popadnout dech. Ve čtvrtek 12. března prezidenta vyšetří profesoři Josef Charvát a Vratislav Jonáš s tím, že zřejmě půjde o zápal plic a pohrudnice. Profesor Charvát ve svém deníku uvedl: „Večeřel jsem, mohlo být asi půl deváté, když zvoní telefon a Věra ho jde zvednout. Povídám, že pro nikoho nejsem doma. Slyším, jak říká ,Haló, zde byt...,‘ ani to nedopověděla, poslouchá a říká ,prosím, okamžitě.‘ To už jsem odkládal vidličku. Zkrátka: ,Zde Kellerová, kancelář prezidenta republiky. Posílám pro vás vůz, pan prezident onemocněl, u jeho lůžka jsou lékaři, žádají si vaší rady a čekají na vás.‘ Popadl jsem aktovku s tonometrem, fonendoskopem, kladívkem, několika recepty a šel na ulici. Nečekal jsem ani dvě minuty a byla tu velká tatra, jejíž šofér mne zdravil, řka, že mne vozíval za prezidentem Benešem do Sezimova Ústí. Ve II. patře Hradu v menší knihovně čekal ministr generál Alexej Čepička. Vedle ve velké knihovně zasedalo politbyro. Vyslechl jsem krátkou informaci o chorobě, za chvíli přijel Vratislav Jonáš.“
Profesoru Charvátovi je sděleno, že v moskevské nemocnici se Gottwaldovi snažili zpáteční cestu do Prahy rozmluvit a v úterý večer a ve středu ráno mu před odletem podali vysokou dávku penicilinu. Ve čtvrtek 12. března 1953 se Gottwaldovi kolem poledne přitížilo. „Karpíšek a František Závodný našli něco na plicích a volali prof. Jaroslava Procházku z Bulovky, specialistu pro infekční nemoci. Vycházelo se z předpokladu, že se jedná o chřipkovou levostrannou pneumonii. K večeru zavolali ke konsiliu mne a prof. Vratislava Jonáše,“ zapsal si Charvát. „Sháněl jsem se nejdřív po starých záznamech, poněvadž jsem věděl, že prezident byl vyšetřován. Nic takového nebylo po ruce. Z lékařů, kteří byli přítomni, nikdo prezidenta dřív neléčil. Zkrátka nic jsem se nedověděl, jen Čepička řekl, že snad něco bude v trezoru, ale že k tomu nemá nyní přístup…“
Naprostá mlčenlivost
Když chtěl Charvát nahlédnout do prezidentovy zdravotní dokumentace, ministr národní obrany Alexej Čepička a Gottwaldův zeť prohlásil, že záznamy jsou v sejfu a budou k dispozici až následující den… Ve čtvrtek 12. března večer Gottwald s českými lékaři žertoval a důrazně protestoval proti tomu, aby zůstal v klidu na lůžku.
„Našel jsem zkrácení poklepu nad levou plicí asi od hřebene lopatky distálně, tichý trubicovitý nádech u páteře. Teplota tuším 37,7. Žádný kašel. Diagnóza poněkud rozpačitá: pneumonie…“ poznamenal si Charvát. Následující den mu z Hradu telefonovali krátce po půl sedmé ráno kvůli náhlému zhoršení prezidentova stavu. Gottwald zkolaboval. Je bledý, má studené ruce a těžko hmatný puls. Z Moskvy se do Prahy vydává sovětský lékař Markov.
„Zatím v 9 hodin přináší Čepička z trezoru jakési rentgenové snímky a nějaké výsledky. Ke svému zděšení nacházíme s Jonášem velké vřetenovité aneurysmatické rozšíření celé hrudní aorty a velké kulovité aneurysma levé pulmonalis,“ zapíše si pak Charvát. Na rentgenovém snímku z roku 1944 jasně vidí rozsáhlé syfilitické aneurysma aorty. Diagnóza je zřejmá – ruptura výdutě.
Na Hrad přijíždí profesor z Moskvy. „Markov je asi padesátník, pedant, zřejmě zběhlý v léčení veličin v SSSR. Přináší další snímky. Potvrzují diagnózu a ukazuje se, že v Moskvě nejenže o aneurysmatu věděli, ale před nějakým časem zavedli antiluetickou kůru asi 9 miliony jednotkami penicilinu. Než jsme věděli o aneurysmatu, připouštěli jsme možnost němého infarktu,“ líčíl Charvát. Ve své lékařské zprávě nesmí napsat, že Gottwald onemocněl 10. března. Musel uvést až 12. března 1953. „Jakákoliv spojitost s návštěvou Moskvy musela být zamlčena. Už včera jsme museli Čepičkovi slíbit naprostou mlčenlivost.“
Hradní koupelna
Markov se telefonicky spojil s Moskvou, Gottwaldův stav konzultoval s hrudním chirurgem profesorem Bakulevem, který doporučil okamžitou operaci, sešít aneurysma. Některým lékařům v Praze je jasné, že pacient zákrok nepřežije, přesto se hradní koupelna narychlo mění v operační sál.
„Ze Státního sanatoria, z Vojenské nemocnice, z Krče, z klinik, z Ústřední krevní dárcovny se vozily v noci operační stoly, narkotizační aparáty, roušky, roztoky, nástroje, plazma, krevní konzervy, určovala se krevní skupina, svolávali se narkotizéři, operatéři, sestry a samozřejmě fízlové. Nastoupili elektrikáři, zesilovali pojistky, zaváděli nové telefony, kladli kabely pro reflektor. Celý tento fantastický podnik byl hotov asi za šest hodin. Pacient byl v hlubokém kolapsu a co 20 minut jsme jej udržovali injekcemi, trvale kyslíkem atd. Jednu chvíli tam bylo tolik lékařů, že už si překáželi. Kolem první hodiny ranní už bylo všecko umyto a čekalo se na sále s maskami na obličejích,“ zapsal si Charvát.
Z Moskvy dorazil profesor Bakulev. „Kolem třetí hodiny ranní Bakulev říká, že jsme udělali vše, co je možno, ale že jeho operativní výkon je toho času nemožný. Jirásek, Diviš i já jsme toto prohlásili už dřív k nelibosti sovětského velvyslance a Čepičky. Bakulev navrhuje odlehčovací punkce, ale upozorňuje, že i ony jsou riskantní,“ zaznamenal profesor Charvát.
Zatajená pravda
V sobotu ráno se zdá, že se Gottwaldovi ulevilo, o několik hodin později se však jeho stav prudce zhorší. „Objevuje se nový doktor, jakýsi mladý kapitán, oblíbenec Čepičkův, který elektrickými impulsy z přístroje rytmicky dráždí na krku frenikus k dechu. Marně se snažíme Čepičkovi vyložit, že je pacient v posledním tažení, že je to mučení,“ zapsal si Charvát. U Gottwaldova konce je jeho manželka a dcera. Antonín Zápotocký i Alexej Čepička.
Lékaři sepisují zprávu. „Na naše protokoly už čeká Státní bezpečnost a sekretariát KSČ. Teď to budou zkoumat, jestli je všecko v pořádku a jestli se nestal zločin. Čepička nám ani nepoděkoval. Všecko kontroloval, účastnil se našich konsilií. Do všeho mluvil. Vymáhal zákroky, které byly lékařsky beznadějné. Byl celou dobu podezřívavý. Zato Zápotocký k nám pak přišel a jednomu po druhém i všem dohromady nám hezky poděkoval a řekl, že ví, že jsme udělali vše, co je v lidských silách,“ poznamenal si Charvát. Přítomná lékařka odtuší: „Jsem ráda, že jsem obyčejný člověk, já budu umírat klidně, bez tohoto mučení.“ Sovětský profesor sepisuje vlastní hlášení.
Po Leninově vzoru bylo rozhodnuto tělo komunistického vůdce na věčné časy uchovat a pro výstrahu vystavit. Pitvu a balzamaci provedou sovětští lékaři, čeští patologové se k tělu nesmějí přiblížit, na pitevnu může pouze zřízenec.
„Po provedení balzamace byly nám předloženy tyto vyňaté orgány a před námi pitvány: obě plíce, srdce se zcela úzkou supravalvulární (nadchlopňovou) zónou aorty, slezina, ledviny s nadledvinkami, játra se žaludkem a pankreatem. Dále nám byla ukázána nádoba ukazující asi 2800 ccm krve,“ zapsal si profesor Heřman Šikl. Pitevní protokol odmítl Šikl podepsat se slovy: „Co mi to tu ukazujete za droby.“
Profesor Josef Charvát si zapíše: „Mozek nám neukázali, Jedličkovi a Šiklovi odmítli dát kousky orgánů k histologii, řkouce, že si to vyšetří sami. …Markov přinesl z Kremlu diagnózu aneurysma aorty plus aneurysma pulmonalis. Ale aortu nám neukázali, řkouce, že musela zůstat v mrtvole kvůli balzamování a že tam bude ještě 3 dny a pak že se můžeme podívat. Jenže jak uřezávali srdce, zůstal proužek asi 1 cm nad aortálními chlopněmi a Šikl i s Jedličkou po něm jeli jako tygři: tam byla totiž už těžká luetická aortitis! … Celkový dojem: za každou cenu zatajit národu, že šlo o syfilis, za žádnou cenu k tomu nevpustit české doktory a Moskva to musela vědět, protože jim stálo za to vyslat letadlo a anatomy a dělat to všecko za zavřenými dveřmi.“
Gottwaldovo nabalzamované tělo bylo vystaveno a rychle podlehlo zkáze. V roce 1962 bylo zpopelněno.
