Před 60. lety zavřeli Alcatraz, věznici, ze které nikdo neutekl. Nebo ano?
Před 60 lety v první jarní den roku 1963 se naposled zavřela brána věznice Alcatraz. Pohled na ni ale nahání strach dodnes. Vězeňský komplex obehnaný čtyřmetrovou zdí se tyčí na holém skalnatém ostrovu. Od nejbližšího břehu ho dělí dva kilometry ledového, věčně rozbouřeného oceánu plného záludných proudů a lidožravých žraloků. Během svého třicetiletého fungování se věznice pyšnila pověstí, že se z ní nikomu nepodařilo utéct. Nad tímto tvrzením se ale vznáší otazník.
Oficiální statistiky tvrdí, že se o útěk z Alcatrazu pokusilo 36 vězňů. Zkoušeli různé metody. V roce 1938 například tři trestanci ubili strážného ukradeným kladivem a unikli na střechu, kde byli dva zastřeleni a třetí se vzdal. V roce 1945 to vězeň John K. Giles zkoušel lstí. Ukradl v prádelně uniformu ostrahy a v přestrojení se dostal až na přívoz, kde ho ale odhalila kontrola dokladů. V roce 1946 vězeň Bernard Coy hladověl tak dlouho, dokud se nedokázal protáhnout rozšířeným otvorem v mřížích do strážnice. V ní přemohl strážného, ukradl několik pušek a granátů a obsadil spolu s dalšími šesti vězni celý vězeňský blok. Přestože drželi devět zřízenců jako rukojmí, ven z hlavní budovy se nedostali a „bitvu o Alcatraz“ nakonec ukončil přepadový oddíl námořní pěchoty.
Nekompromisní přístup k likvidaci pokusů o útěk byl v Alcatrazu pochopitelný. Vězení bylo vyhrazeno pro nejnebezpečnější zločince a panovaly v něm daleko přísnější podmínky než v jiných zařízeních. Na 250 vězňů připadalo skoro 60 strážných. Vězni mezi sebou nesměli mimo vyhrazený čas vůbec mluvit a každou půlhodinu byli počítáni. Tvrdá ostraha byla tak pověstná, že řadu pokusů o útěk považovali spoluvězni za způsob sebevraždy. Ze zmíněných 36 pokusů skutečně skončilo 6 zastřelením, 23 bylo dopadeno s větší či menší újmou na zdraví a zbývajících 7 vězňů se utopilo. Je ovšem možné, že ti utonulí byli jen čtyři.
Vrtačka z vysavače a loď z pláštěnek
Jediná tři jména, u kterých je na seznamu uprchlíků z Alcatrazu dodnes otazník, patří bratrům Johnu a Clarenci Anglinovým a jejich spoluvězni Franku Morrisovi. O útěk se pokusili 11. června 1962, plánovat ho ale začali o půl roku dříve. Detaily jsou známé díky čtvrtému spiklenci Allenu Westovi, kterému se pokus nezdařil a který výměnou za beztrestnost přistoupil na spolupráci s FBI. Podle jeho popisu bratři Anglinovi zjistili, že větrák ve zdi jejich cely ústí do úzké chodbičky. Ta byla široká jen asi 90 cm a strážní ji nehlídali. Bratři proto společně s Morrisem a Westem začali shánět nářadí, kterým by se do ní mohli probourat. Z motoru vyřazeného vysavače sestrojili vrtačku, z lžic a vidliček spájených roztavenou mincí vyrobili vrtáky. Práci se mohli věnovat hodinu a půl denně, kdy byla v Alcatrazu povolená hudba. Zatímco jeden ze spiklenců hrál na tahací harmoniku, ostatní razili otvory kolem celého krytu klimatizace tak, aby ji mohli i s kusem okolní zdi vyjmout. Nehlídanou chodbičkou se dostávali do prázdné části vězeňského bloku, kde si zařídili tajnou dílnu.
Vynalézavost, trpělivost a opatrnost, kterou během příprav spiklenci prokázali, dodnes nepřestávají fascinovat. Aby překonali mrazivé vody průlivu, vyrobili v tajné komůrce plovací vesty, dřevěná pádla a dva metry široký a čtyři metry dlouhý nafukovací člun. Jako materiál jim posloužily nepromokavé gumové pláště nakoupené od ostatních vězňů. Jednotlivé díly k sobě ručně sešili, švy utěsnili gumou ukradenou z dílny a zatavili párou svedenou z horkovodních rozvodů. Jakmile měli hotovo, vylezli po trubkách ke stropu, kde ubrousili šrouby ventilační jednotky a nahradili je falešnými, vyrobenými z mýdla. Skrze mříže ventilátoru pak celé dny pozorovali primitivním periskopem pohyb stráží a zjišťovali ideální okamžik k útěku.
Smůla a štěstí
Staré přísloví praví, že i ten nejlepší plán zpravidla nepřežije první setkání s realitou. Nejinak tomu bylo i červnové noci, kdy se čtveřice odhodlala k akci. Jakmile se vězení ponořilo do tmy, vylezli z postelí a nastrojili do nich smotané deky. Na polštáře položili hlavy vyrobené z papírové drtě a vlasů nasbíraných v holičství. Pak opatrně vyjmuli odvrtaný kus zdi a protáhli se do chodbičky. V cele Allena Westa ale došlo k nečekané situaci. Jelikož se častým používáním začalo okolí otvoru drolit, vyspravil ho provizorně cementem. Ten ale ztvrdl a zmenšeným otvorem se West nedokázal protáhnout. Po chvíli marných pokusů zanechal a vrátil se zpátky do cely. Zbývající trojici podle všeho přinesla Westova smůla štěstí. Úspěšně se dostali do dílny, odtud vytáhli náklad ventilační šachtou na střechu a v pauze mezi obchůzkami strážných sešplhali po patnáctimetrovém komínu pekárny za budovu vězení. Další cesta vedla přes čtyřmetrovou zeď završenou ostnatým drátem na severovýchodní cíp ostrova. V malé zátoce mimo dohled strážních věží a pátracích světlometů nafoukli raft měchem vyrobeným z tahací harmoniky a odrazili od břehu. Co se stalo dál, je dodnes záhadou.
Když strážní druhý den ráno zjistili, že v postelích leží místo vězňů jen nabarvené papírové hlavy, spustili okamžitě pátrací akci. Celých deset dnů pročesávaly desítky policistů a vojáků ostrov, vody průlivu i ulice San Francisca. Jediné, co pátrání vyneslo, byl kus pádla, vypuštěná plovací vesta a zbytky roztrhaného pršipláště, který mohl, ale nemusel pocházet z raftu. Po uprchlících, živých či mrtvých, se ale slehla zem a ani 17 let trvající vyšetřování FBI žádné vysvětlení nepřineslo. Případ poté přebral federální úřad U. S. Marshals Service, který ho dodnes vede jako neuzavřený. Jaké jsou možné scénáře?
Záhada zmizelých vězňů
Podle výpovědi Allena Westa měli uprchlíci v plánu dostat se na pobřeží, ukrást zde oblečení a auto a odjet z Kalifornie. Podle policejních záznamů ale nebyla žádná krádež v den útěku ani po něm nahlášena, přestože úřady opakovaně vybízely veřejnost ke spolupráci. Pátrání po komplicích vyznělo naprázdno, stejně jako vyšetřování možné pomoci ze strany rodinných příslušníků. Úřady proto usoudily, že všichni tři vězni utonuli ve vodách průlivu, který byl tehdy považován za nepřekonatelný.
Jistotu ale narušil už v prosinci 1962 vězeň John Paul Scott. Ten se do moře vrhnul jen s nafukovacími rukávky vyrobenými z gumových rukavic. Dokázal doplavat až ke břehu San Francisca, kde ale vyčerpáním a podchlazením omdlel a byl nalezen několika dětmi, jak se pohupuje ve vodě poblíž mostu Golden Gate. Pro trojici na raftu nemuselo být překonání průlivu nemožné. Matka bratrů Anglinových navíc později tvrdila, že od synů dostávala tři roky po útěku pohledy k Vánocům. Objevila se dokonce i fotografie ze 70. let, která má zachycovat oba bratry živé a zdravé v Brazílii. Poslední tečkou za případem byl dopis, který sanfranciské policii přišel v roce 2013 a jehož pravost se grafologům nepodařilo ověřit, ale ani vyvrátit. Popisoval, že útěk přežili všichni tři vězni a že jeden z nich je stále naživu. Podepsán byl John Anglin.
