Příběh dopisu Samanthy Smithové: Jak desetiletá školačka (možná) zabránila jaderné válce
Osmdesátá léta byla dekádou, kdy svět balancoval na hraně jaderné války. Pro běžného člověka byl svět na druhé straně železné opony naprostou neznámou. Pro Rusa byl Američan tvor z jiného vesmíru, jehož jediným cílem je vyhladit mírumilovný socialistický blok. V očích Američanů žili na východ od Berlína hordy zdivočelých barbarů toužících zotročit zbytek planety pod jařmem komunismu. Desetiletou Američanku Samanthu Smithovou jednoho dne napadlo se zeptat, jestli je to vážně pravda. Otázku položila samotnému šéfovi Sovětského svazu a ten jí kupodivu odpověděl.
Když bylo malé Samantě Smithové deset let, věděla už o světě leccos. Četla knížky o II. světové válce, hltala naučné pořady o ekologii a dělala si starosti, v jakém stavu by její generace zdědila planetu, kdyby vypukl jaderný konflikt. Jelikož tenkrát ještě neexistoval Facebook, nemohli jí chytří pánové vysvětlit, že se holčičky na takové věci ptát nemají a že má radši chodit do školy. S obavami se proto musela svěřit mamince. Ta jí poradila, ať zkusí někomu z východního bloku napsat a zeptat se, proč chtějí svět zničit. Samanta si tedy sedla a napsala dopis čerstvě zvolenému předsedovi prezídia Nejvyššího sovětu Juriji Vladimiriči Andropovovi:
Milý pane Andropove,
jmenuji se Samantha Smith. Je mi deset let. Gratuluji vám k nové práci. Dělám si starosti, že mezi Ruskem a USA může vypuknout jaderná válka. Budete hlasovat pro válku, nebo ne? Jestli ne, řekněte mi prosím, jak chcete zařídit, aby válka nevypukla. Nemusíte mi odpovídat, ale ráda bych věděla, proč chcete dobýt svět a naši zemi. Bůh nám dal Zemi, abychom na ní žili v míru, a ne abychom spolu válčili.
S pozdravem, Samantha Smithová
Není úplně jasné, proč šéf SSSR americké školačce odpověděl. Možná si vedení politbyra uvědomovalo, že s USA nedokáže držet krok ani v konvenčním zbrojení, natož v čerstvě vyhlášené éře Hvězdných válek. Příležitost zahrát na mírovou notu si proto nemohli Sověti nechat ujít. Možná ale dopis zapůsobil svou prostou otevřeností. V každém případě 26. dubna 1983 přinesl Samantě pošťák obálku oznámkovanou portréty Lenina a v ní vlastnoruční odpověď nejvyššího představitele Sovětského svazu. Soudruh Andropov Samanthu pochválil, přirovnal ji k postavě Becky z Toma Sawyera a ujistil ji, že Sovětský svaz rozhodně válku rozpoutat nechce:
Amerika i naše země vlastní nukleární zbraně – hrozné nástroje, které v jediném okamžiku dokážou zabít miliony lidí. My je však nechceme nikdy použít. Právě proto se Sovětský svaz před celým světem pevně zavázal, že nikdy nepoužije jaderné zbraně proti cizí zemi jako první. Celkově pak navrhujeme, abychom upustili od jejich další výroby a vyhlásili zákaz jejich hromadění na naší planetě.
Na závěr dopisu potom pozval školačku, aby se sama přijela do Sovětského svazu podívat a na vlastní oči se přesvědčila, že zde lidé opravdu touží po míru. V červnu 1983 Samatha s rodiči opravdu přistála v Moskvě. Navštívila Bolšoj Teatr, cirkus, popovídala si s první kosmonautkou Valentinou Těreškovovou a pobyla se svými vrstevníky v pionýrském veletáboře Artěk. Její pobyt doprovázel obrovský zájem médií z celého světa, které přinášely velmi rozporuplné zprávy. Sovětské noviny z ní udělaly celebritu a psaly o ní jako o přítelkyni všech sovětských dětí. V USA se ozývaly hlasy, že dívku komunisté zneužívají k propagandě. Většina světových novinářů o ní ale psala jako o ukázkovém příkladu občanského aktivismu. Desetiletá školačka se stala neoficiálním dětským ambasadorem za mír a nemohla si pro to vybrat lepší rok.
Strašlivý rok 1983
Měsíc poté, co se Samatha vrátila ze své mírové mise, sestřelil Sovětský svaz linkové letadlo Korean Air Lines, které se na cestě do USA omylem dostalo do jeho vzdušného prostoru. Na palubě zahynulo 269 pasažérů včetně jednoho člena Kongresu. Jen pár dní poté obranný systém SSSR vyhlásil poplach kvůli domnělému jaderném útoku ze strany USA a jen díky rozvaze operačního důstojníka Stanislava Petrova nebyl vydán rozkaz k odpálení odvetných raket. V listopadu NATO spustilo vojenské cvičení Able Archer, které bylo tak realistické, že ho Sověti považovali za přípravu na invazi a uvedli do stavu nejvyšší pohotovosti jaderné ponorky a strategické bombardéry. Není tedy divu, že svět byl ochoten hledat naději i v osobě školačky, která otevřeně prohlašovala, že se nejvyšší vůdci chovají jako blázni. V projevu na Mezinárodním sympoziu mládeže v japonském Kóbe navrhla, aby si sovětští a američtí představitelé dvakrát do roka vyměnili vnučky, protože: „Prezident by přece nepřikázal bombardovat zemi, v níž se nachází jeho vnučka.“
Tragédie
Díky svým postojům a neutuchajícímu aktivismu se ze Samanthy v USA stala dětská hvězda, a pro Disney Channel dokonce natáčela v roce 1984 rozhovory s kandidáty v nadcházejících prezidentských volbách. Ronald Reagan se jich nezúčastnil, protože mladá bojovnice za mír nezapadala do jeho strategie uzbrojit Sovětský svaz k bankrotu. Jeho administrativa ji poprvé vzala oficiálně na vědomí až v dopise vyjadřujícím soustrast nad Samanthinou tragickou smrtí.
V srpnu 1985 se Samantha a její otec vraceli z natáčení seriálu Lime Street malým dvoumotorovým letadlem. Nedaleko domácího letiště zavadil stroj o strom, zřítil se a při výbuchu celá posádka i s pasažéry zahynula. Samantin pohřeb o několik dní později navštívily tisíce Američanů, psala o něm všechna velká světová média a oficiální kondolenci zaslal rodině jak Ronald Reagan, tak i jeho nový sovětský protějšek Michail Gorbačov: „Chci, abyste věděla, že vaši ztrátu s vámi sdílí miliony matek a otců a jejich dětí v celém Rusku. Samantha byla jasným paprskem, který zářil v době, kdy vztahy mezi našimi zeměmi zahalovala mračna. Nejlépe učiníme, když budeme nadále pokračovat v její snaze nastolit na Zemi dobrou vůli, přátelství a lásku.“
Za tři měsíce po Samanthině smrti se Ronald Reagan a Michail Gorbačov setkali v Ženevě na prvním summitu o jaderném odzbrojení. Bylo by určitě přehnané tvrdit, že k zahájení mírových rozhovorů vedl příklad desetileté školačky. Byla to ale ona, kdo v době nejvyhrocenější studené války připomínal státníkům, že jejich jaderné zbraně nemíří na anonymní krvežíznivé barbary, ale na děti.
