Jak jsme válčili s morem, cholerou nebo neštovicemi. Souboj s pandemiemi lidstvo často prohrává

Svatý Sebastián prosí Ježíše o život hrobníka postiženého morem během epidemie. (Josse Lieferinxe, asi 1497–1499)|Wikimedia Commons

Rok 540 je mnohými historiky považován za nejhorší v historii lidstva. Pro vypuknutí světové pandemie panovaly doslova ideální podmínky. Evropská civilizace byla zesláblá po chladných a neúrodných letech způsobených výbuchem islandské sopky, nadto byla propojena s Asií a Afrikou sítí frekventovaných obchodních cest, kde se nemoci mohly množit a šířit. Čilý obchodní ruch byl důvodem, proč se dlouho nedařilo najít původní ohnisko nákazy, a soudilo se, že nemoc přišla z horských oblastí Etiopie. Moderní archeologické metody nakonec odhalily prapůvodní zdroj až v pohoří Ťan Šan ve střední Asii, kde se morové bakterie mezi hlodavci vyskytují dodnes. V infikovaných blechách putovala nákaza Hedvábnou stezkou do Egypta, Alexandrie, Konstantinopole a šířila se do celého Středozemí. Jen v Konstantinopoli umíralo denně na 10 tisíc lidí, které nikdo nepohřbíval, a hory mrtvol se vršily na ulicích a kolem kostelů. Pandemie sužovala svět s přestávkami celé dvě staletí a ohniska se objevovala i ve Skandinávii, Británii a hluboko v Africe.  V roce 750 zmizela, protože na světě nezbylo dost lidí, kteří si nákazou neprošli, a nemohla se tak šířit dál. Podle odhadů zemřelo na 50 – 100 milionů lidí, což byla tehdy zhruba polovina celé populace.

Nekróza rukou, typický znak moru | Wikimedia Commons

Jako každá nemoc byl i mor považován za trest od Boha. Lidé se tedy většinou modlili a shromažďovali se v kostelech, kde se nákaza mohla rychle šířit dál. Snad pouze v Sýrii přistupovali k léčbě aktivněji a zkoušeli nemoc zahnat hlukem. Dokazují to vykopávky obrovského množství rozbitých hliněných nádob.

Miniatura od Pierarta dou Tielta z roku 1353. Lidé z Tournai pohřbívají oběti černé smrti|Wikimedia Commons

Další strašlivá morová rána, která postihla svět, probíhala podle velmi podobného scénáře. Prvotní nákaza se objevila v Číně, odtud se nakažená krysa dostala s karavanami obilí do Evropy. Šíření napomáhal i další společný rys pandemií – neúroda. Svět tehdy postihla „malá doba ledová“, nuzná úroda způsobila hladomory a podpořila obchod s obilím. Ten byl pro vznik morových ran zásadní. Krysa se přirozeně zdržuje celý život v okruhu několika málo kilometrů, a na druhý konec světa se mohla dostat právě pouze v nákladu obilí. Jakmile se nemoc dostala mezi lidi, šířila se všemi směry. Na západ ji roznášely karavany obchodníků, v cestě na východ jí pomáhaly mongolské výboje. Následky Černé smrti byly katastrofální. Jen v Evropě během 4 let zemřelo na 25 milionů lidí a odhady celkového počtu obětí se pohybují až kolem 200 milionů. Nemoc doslova zdevastovala církevní řády, protože kněží byli povoláváni k umírajícím, kde se během poslední pomazání sami nakazili. 

Sebemrskačství mělo usmířit Boha jako domnělého původce moru | Wikimedia Commons

Pokusy o léčbu opět probíhaly systémem pokus – omyl. Mezi náboženskými komunitami se šířilo sebemrskačství a úpěnlivé modlení. Prakticky založení jedinci zkoušeli dezinfekci alkoholem, což v Evropě podnítilo růst destilerií. V Anglii se praktikovala oblíbená metoda obviňování cizinců, a docházelo k napadání a zabíjení vlámských kupců. Jinde byli za viníky označeni Židé. Vlna pogromů jejich komunity vyhnala až na východ Evropy, kde žily až do 20. století. Největší úspěch v boji s morem zaznamenali v sicilské Raguse, kde místní úřady zakázaly posádkám přistávajících lodí na 30 dní přístup do přístavu. Nařízení známé jako „trentino“ bylo později zpřísněno. Ochranná doba byla prodloužen na 40 dní, a dostala jméno „quarantino“. 

Vibrio cholerae, bakterie způsobující choleru|wiki

Propojený moderní svět byl pro vznik pandemií ideálním prostředím. Důkazem je, že jen v 19. století se lidstvo muselo vypořádávat se šesti vlnami nákazy cholery. Ohniskem té největší byla Indie. Odtud se bakteriální infekce rozšířila do Ruska a ruští vojáci ji při potlačování povstání v Polsku roznesli dále do Evropy. Loděmi se pak nákaza rozšířila i do Ameriky. Vysoce nakažlivá choroba kosila lidi po tisících, boj proti jejímu šíření navíc komplikovaly různé fámy a štvavé články v ranném bulvárním tisku. Kolovaly pověsti, že cholera je vynález panstva, které se snaží zbavit nepohodlných chudých. Léky a hygienická opatření měly nemoc zhoršovat, nebo z lidí dělat oživlé mrtvoly (pověst byla pravděpodobně inspirovaná tehdy populárním románem Frankenstein). Když se vlády snažily izolovat ohniska nákazy, zavírat nemocné do cholerových baráků a podávat v izolovaných obcích léky, vypukly násilné nepokoje. Na Slovensku se takto vzbouřilo na sto vesnic s 50 tisíci obyvateli a povstání musela potlačovat armáda. Počet obětí cholery sahal v Evropě do statisíců, jen v Čechách a na Moravě nemoci podlehlo skoro 60 tisíc lidí. Druhá vlna, která se vrátila v roce 1836, si vyžádala dalších skoro 40 tisíc obětí. 

Doktor John Snow | Wikimedia Commons

Lékaři již v 19. století měli dobré povědomí o mechanismech šíření nákazy. Bohužel se mylně domnívali, že se nemoc šíří vzduchem (cholera se šíří nakaženou vodou) a zaváděná opatření se tedy míjela účinkem. Průlom přinesla až přímo detektivní práce londýnského lékaře. Doktor John Snow byl osobním lékařem královny Viktorie, a měl díky stykům přístup k informacím o postupu nákazy v různých částech Londýna. S jejich pomocí vytvořil podrobnou mapu šíření infekce, která ho dovedla ke studni v ulici Broad Street ve čtvrti Soho. Podařilo se mu přesvědčit zdejší radní, aby z pumpy odmontovali kliku, takže nebylo možné čerpat vodu, a ohnisko nákazy zmizelo. Pravého viníka (bakterii Vibrio cholerae) objevil Robert Koch v roce 1883 a v Evropě se ji podařilo eliminovat až ve 20. letech 20. století. 

Neštovice během epidemie u pacienta v Milwaukee ve Wisconsinu v roce 1925, který později zemřel. Dobový popisek říká, že jde o neočkovaného křesťanského vědce, který si myslel, že by silou mysli mohl zabránit neštovicím.|Wikimedia Commons

Pandemie neštovic sužovaly svět po celá staletí. Virus z čeledi Poxviridae byl nalezen v egyptských mumiích ze 14. století př. n. l. Za vlády Marca Aurelia ve 2. století n. l. vyhladil skoro třetinu obyvatel Římského impéria a v několikaletých intervalech se pak pravidelně vracel a zabíjel bez rozdílu chudé i bohaté. Na neštovice zemřel faraon Ramses V., anglická královna Marie II. Stuartovna, francouzský král Ludvík XV. i ruský car Petr II. Ještě ve 20. století neštovicím podlehlo na půl miliardy lidí. Jen v roce 1967 se jimi nakazilo 15 milionů lidí a 2 miliony jich zemřelo. Díky pravidelným nákazám si Evropané během staletí budovali proti viru jistou odolnost. Když se ale neštovice dostaly s dobyvateli v 15. století do Jižní Ameriky, vyhladila nákaza během jediného století desítky milionů lidí. Odhaduje se, že z původního obyvatelstva přežilo jen asi 5 % populace.

Karikatura z roku 1802 od Jamese Gillraye o rané kontroverzi kolem očkovací procedury Edwarda Jennera. Lidé se po užití vakcíny z kravských neštovic mění na dobytek.|Wikimedia Commons

Dlouholetá zkušenost s virem umožnila lékařům experimentovat s léčbou. V Asii a částech Afriky bylo již od 2. století př. n. l. zvykem vystavovat zdravé lidi malé dávce viru z usušených strupů po vyrážce, a pěstovat tak u nich imunitu. Do Evropy se tato metoda (známá jako variolace) dostala až v roce 1721 díky Mary Wortley Montagu, manželce anglického velvyslance v Otomanské říši. Průlom přinesla až metoda britského lékaře Edwarda Jennera, který zjistil, že imunitu přináší i prodělání daleko méně nebezpečných neštovic planých (nemocí trpěly hlavně dojičky krav). Účinnost své metody demonstroval na osmiletém synovi svého zahradníka, kterého nejdříve nakazil oslabeným virem planých neštovic a po prodělání nemoci ho vystavil viru neštovic pravých. Chlapec zůstal zdráv a díky vakcinačním kampaním byla smrtelná nemoc v některých oblastech Evropy už v roce 1900 zcela eliminována. V jiných oblastech přetrvávala dlouhá desetiletí díky pověstem, že vakcinace naopak nemoc šíří, a že se po ní lidé změní v krávy. 

Lůžka s pacienty v nemocnici v Camp Funston v Kansasu uprostřed chřipkové epidemie. | Wikimedia Commons

Virus A/H1N1, který se prohnal válkou zdevastovanou Evropou, pochází patrně z Asie, kde se díky mutaci přenesl z ptáků na člověka. Po celém světě ho pak roznesli vojáci vracející se z I. světové války. Zpočátku se příznaky shodovaly s „obyčejnou“ chřipkou, nákaza ale vyvolávala v organizmu přehnanou imunitní reakci, na jejíž následky paradoxně umírali lidé s nejsilnější imunitou – zejména mladí. Díky vysoké úmrtnosti a rychlému šíření zkosila pandemie během první půlroční vlny neuvěřitelných sto milionů lidí, zasáhla Ameriku, Evropu, Asii, Afriku a dostala se až do Austrálie.  Celkově se světem provalily vlny čtyři a počet obětí se odhaduje až na půl miliardy.

Lékařská doporučení v boji se španělskou chřipkou | Wikimedia Commons

Proti bleskově se šířícímu viru byla na začátku 20. století medicína bezmocná. Úřady se pouze snažily nákazu zpomalit hygienickými opatřeními. Nepomáhaly ale ani roušky ani dezinfekce, udržování rozestupů ani zákaz podávání rukou. Průběh pandemie a počet obětí pak zhoršoval fakt, že se úřady snažily zabránit šíření paniky přísnou cenzurou. Jedinou zemí, která o nemoci informovala, bylo neutrální Španělsko, po kterém byla chřipka (nespravedlivě) pojmenována. Nedostatek informací způsobil, že se lidé v zoufalství uchylovali k pověrám, „čistili“ kolem sebe vzduch zapálenou sírou, nechávali si vytrhávat mandle či dokonce zuby. Jedinou oblastí, kde se přísnými karanténami podařilo úmrtím zcela zabránit, byla ostrovy Samoa a Nová Kaledonie.