Spálená země a nelítostný boj o nekonečné pláně. Před 160 lety zahnal Kit Carson kmen Navajo do rezervace
Před 160 lety, 7. července 1863 vyrazila ze Santa Fe výprava sedmdesátí vojáků vedená plukovníkem Christopherem „Kitem” Carsonem. Jejím cílem bylo přimět indiánský kmen Navajo, aby se vzdal svých teritorií v Novém Mexiku a Arizoně a uchýlil se do rezervace. Volba prostředků byla ponechána na Carsonovi.
Rozkaz vytlačit indiány do rezervací vydal brigádní generál Henry H. Carleton. V armádních i civilních kruzích ale myšlenka kolovala již dlouhá léta. Nevypovězená válka mezi osadníky a indiánskými kmeny na Velkých planinách amerického středozápadu tehdy doutnala již dvě a půl století. Zapojit se do ní musel v podstatě kdokoliv, kdo se rozhodl opustit bezpečné území východního pobřeží a směřovat napříč Spojenými státy na západ. Stejným směrem se ubírala i výprava 70 mužů z Prvního dobrovolnického regimentu státu New Mexico.
Království kmene Navajo
Planiny amerického Středozápadu byly v té době jednou z nejdrsnějších oblastí naší planety, a pro bílé osadníky představovaly doslova noční můrou. Nekonečný oceán vlnící se trávy bez jakýchkoliv orientačních bodů. Bez stínu, vody, v zimě svíraný třeskutými mrazy, v létě spalovaný sluncem, bičovaný bouřemi a tornády.
Nemilosrdná příroda ale nebyla zdaleka tak hrozivá jako lidé, kteří nehostinné krajině vládli. Zatímco mnohé indiánské kmeny před přílivem osadníků kapitulovaly, a přistupovaly na dohody s vládami USA a Mexika, pro kmeny Navajo byla postupující kolonizace středozápadu zdrojem kořisti. Před jejich nájezdy a přepady za měsíčních nocí si nebyly jisté ani předsunuté osady, ani větší města hluboko za hranicemi planin.
Navajo, a zejména Komančové, jsou obecně považováni za nejlepší jezdce v historii lidstva, snad pouze s výjimkou Attilových Mongolů. Dokázali v sedle spát, jíst za jízdy syrové maso a vnitřnosti narychlo ulovené kořisti a překonávat během krátkého času obrovské vzdálenosti. Při útoku zasypávali své nepřátele mračny šípů pálených v plném trysku, často i zpod šíje pádícího koně.
K raněným i zajatým nepřátelům se chovali s až nepochopitelnou krutostí. Pověsti o mnohadenním umírání u mučednických kůlů byly důvodem, proč se na planiny pouštěli neradi i dobře vyzbrojené vojenské jednotky. Výprava z července 1863 ale měla dva trumfy. Prvním byla Henryho karabina. Opakovací puška, kterou v roce 1860 sestrojil Benjamin Tyler Henry, a která byla bez nabíjení schopna vypálit šestnáct střel. Druhým byl vůdce výpravy – proslulý trapper a zálesák Kit Carson.
Kit Carson byl tehdy pravděpodobně nejslavnějším stopařem a vůdcem na Západě. Narodil se v roce 1809 v Missouri, od šestnácti let vyrůstal v divokých horách, kde se živil lovem kožešin. Ve 40. letech doprovázel slavné průzkumné výpravy důstojníka Johna C. Fremonta, který mapoval západní trasy v divočinách Skalnatých hor, Oregonu a Kalifornie. Fremont Carsona ve svých zprávách vylíčil jako hrdinu s nadlidskými schopnostmi, což mladému průvodci zajistilo lukrativní zakázky během Mexicko-americké války a později post indiánského agenta v Novém Mexiku.
S indiány měl tedy v roce 1863 velké zkušenosti, a to dobré i špatné. Sám žil několik let s indiánkou kmene Arapahoe a měl s ní dokonce syna. S kmeny Mescalerů, Kiowů a Uteů měl z pozice vládního agenta dobré vztahy, ke kmenům Navajo a zejména ke Komančům choval city přesně opačné. Když tedy obdržel od generála Carletona volnou ruku při volbě prostředků, jak své nepřátele přimět k odchodu do rezervací, zvolil metodu spálené země.
Spálená země
Carsonův pochod do nitra Velkých planin doprovázely průzkumné jednotky indiánů z kmenů Ute. Díky nim se mu podařilo překvapit a vypálit několik menších osad. Po dvou týdnech pochodu Carson sám vedl předsunutou skupinu do malé osady Pueblo Colorado v dnešní Arizoně, kde se opevnil a vyčkal na příchod posil. Jeho třísetčlenný regiment pak začal podnikat výpady proti větším indiánským osadám.
Převaha organizovaných veteránů vyzbrojených moderními zbraněmi se začala projevovat velmi brzy. Carsonovy jednotky dobývaly osady i puebla, ničily pole fazolí, dýní, pálily zásoby obilí a kukuřice. Druhá výprava v září téhož roku pokračovala ve stejném duchu. Jednotky čítající nyní už 400 mužů podnikaly nájezdy, pálily pole, odháněly stáda koní, ovcí a koz. Podle zpráv zasílaných nadřízeným Carsonovy jednotky během několika měsíců zničily či zkonfiskovaly celkem milion tun obilí. Ženy a děti byly brány do zajetí, muži většinou dokázali uniknout, ale s blížící se zimou byl jejich osud velmi nejistý.
Jak úspěšná nemilosrdná taktika byla, se ukázalo už o půl roku později. V listopadu pláně pokryl sníh. Průzkumníci ale přinášeli zprávy, že místa stálých zimovišť nachází opuštěná, nebo obydlená malými skupinkami vyhladovělých indiánů. Výprava do kaňonu řeky Little Colorado s sebou přivezla pouze několik málo ovcí a jednu ženu s dítětem na pokraji smrti hladem. Kvůli obavám z vojáků si dlouhé týdny neodvážila rozdělat oheň a v třeskutém mrazu s dítětem přežívala pouze na dietě z divokých bobulí.
Poslední bitva Navajů
Začátkem ledna 1864 obdržel Kit Carson od generála Carletona svůj teprve druhý rozkaz. S oddílem čítajícím 375 mužů měl vyrazit ke kaňonu de Chelly, ve kterém našla útočiště větší skupina Navajů vedené dvěma respektovanými náčelníky Manuelitem a Barboncitem. U kaňonu Carson poslal část mužů obsadit únikovou cestu, a sám postupoval kaňonem ze západu na východ. Výsledkem akce bylo 23 zabitých Navajů, 30 zajatců a zkonfiskování posledních 200 ovcí, které kmeni zbývaly. Manuelito a Barboncito sice dokázali většinu kmene přesunout do hor, ale bez zásob jim nezbývala jiná možnost než se vzdát. Carsonova kampaň byla korunována úspěchem. Ke konci zimy 1864 se osm tisíc vyhladovělých a zbídačených Navajů vydalo na „Dlouhý pochod“ do 500 kilometrů vzdálené rezervace Bosque Redondo. Národu zvyklému na život v nekonečných prériích zde bylo přiděleno 40 čtverečných mil.
