Před 15 lety proběhla Operace vynucení míru alias Kavkazský Blitzkrieg
V noci ze 7. na 8. srpna 2008 vypukl na tradičně neklidném Kavkaze válečný konflikt mezi Gruzií na jedné a Ruskem, Jižní Osetií a Abcházií na straně druhé. Rusko, mající v této oblasti své jednotky, ihned obvinilo Gruzii z „agrese proti Jižní Osetii“ a podniklo rozsáhlou invazi za účasti pozemních, námořních a leteckých sil do Gruzie s vyhlášeným cílem „operace vynucení míru“.
Srovnání s válkou na Ukrajině
Jak je vidět, „speciální vojenská operace“, jak oficiální ruská média nazývají brutální a rok připravovanou masívní agresi proti sousední Ukrajině, nejrozsáhlejší v Evropě od konce druhé světové války, měla svou předchůdkyni. Jenže rusko-gruzínská a rusko-ukrajinská válka se délkou, rozsahem, a hlavně počtem obětí a velikostí hrozby světovému míru vůbec nedají srovnat.
Putinova agrese má za následek desetitisíce mrtvých, 6,2 miliónu uprchlíků (k letošnímu červenci), zničená města, hospodářský rozvrat, ohrožení 400 miliónů lidí na světě závislých na dodávkách ukrajinského obilí a mimořádně prudké zhoršení mezinárodní situace, daleko závažnější než třináctidenní karibská krize.
Kořeny je třeba hledat v minulosti
Po nástupu Michaila Gorbačova a uvolňování poměrů v Sovětském svazu bohužel začaly doutnat etnické konflikty, což se projevilo především na Kavkaze, tradičně zranitelném podbřišku Ruska, a ve Střední Asii.
Za ruské a následně sovětské nadvlády se postupně snižoval podíl Abchazů na celkovém počtu obyvatelstva ve prospěch Gruzínců a Rusů. Jestliže v roce 1897 Abchazové tvořili 55 procent obyvatelstva, podle sčítání z roku 1926 už jenom 26 procent, a v roce 1989 dokonce pouhých 17,7 procenta. Není tedy divu, že v posledních letech existence Sovětského svazu zesílilo abchazské separatistické hnutí. Již od listopadu 1988 sílily hlasy volající po vystoupení z Gruzínské sovětské socialistické republiky a začlenění do Ruské federace s právy autonomní republiky. Pětadvacátého srpna 1990 došlo k vyhlášení svrchovanosti Abchazské autonomní sovětské socialistické republiky pod názvem Abchazská sovětská socialistická republika. Poté, co gruzínský parlament v dubnu 1991 obnovil platnost ústavy z roku 1921, čímž připravil Abcházii o autonomii, abchazský Nejvyšší sovět vyhlásil 21. července 1992 plnou nezávislost na Gruzii pod názvem Republika Abchazsko a obnovil platnost ústavy z roku 1925.
Po tomto aktu Gruzie vyslala do Abcházie armádu. Vypukla občanská válka. V září 1993 Abchazové získali kontrolu nad územím své republiky a jejich země začala vystupovat jako suverénní stát, přestože mezinárodním společenstvím neuznávaný. V březnu 1994 Gruzie prohlásila abchazský parlament za rozpuštěný a následující měsíc byla podepsána gruzínsko-abchazská dohoda o příměří. V květnu téhož roku došlo v Moskvě k uzavření dohody o rozmístění mírových sil Společenství nezávislých států v nárazníkovém, 24 kilometrů širokém pásmu mezi Gruzií a Abcházií. V červenci obdržela Pozorovatelská mise Spojených národů v Gruzii (UNOMIG) mandát k půlročnímu rozmístění. V říjnu abchazské úřady povolily odchod několika set tisíc hlavně gruzínských uprchlíků. Šestadvacátého listopadu vstoupila v platnost nová ústava, definující Abcházii jako suverénní právní stát a subjekt mezinárodního práva. Dosavadního předsedu abchazského parlamentu Vladislava Ardzinbu zvolili prezidentem. Šestnáctého dubna 1995 abchazský parlament rozhodl o připojení Abcházie k Ruské federaci, což se však v nejbližších letech nerealizovalo.
Rozklad Sovětského svazu přispěl ke stupňujícím se separatistickým tendencím rovněž v Jižní Osetii, usilující o spojení se Severní Osetií. Desátého listopadu 1989 mimořádné zasedání Jihoosetské autonomní oblasti rozhodlo o přeměně v Jihoosetskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Od přelomu let 1989 a 1990 zintenzivnily ozbrojené střety mezi Gruzínci a jižními Osety, jež vyvrcholily 20. září 1990 ve vyhlášení nezávislé Jihoosetské sovětské demokratické republiky, odhodlané samostatně podepsat novou svazovou smlouvu.
Gruzínské vedení odpovědělo zrušením jihoosetské autonomie a vyhlášením výjimečného stavu v prosinci 1990. Nejvyšší rada Jižní Osetie na svém zasedání v listopadu 1991 přijala Ústavu Republiky Jižní Osetie. V lidovém referendu konaném 19. ledna 1992 se 90 procent účastníků vyslovilo pro nezávislost na Gruzii a spojení se Severní Osetií v rámci Ruské federace. Devětadvacátého května 1992 Nejvyšší rada Republiky Jižní Osetie přijala Akt vyhlášení nezávislosti, podle něhož je Jižní Osetie zcela nezávislým státem. Do konce roku 1993 ji uznala Podněsterská moldavská republika, Gagauzská, Abchazská, Náhorní karabašská a Čečenská republika, jakož i Konfederace kavkazských národů. Na základě dagomyské dohody mezi Ruskem, Gruzií a představiteli Severní a Jižní Osetie ze 14. července 1992 v Jižní Osetii operovaly ruské a gruzínské mírové sbory. V letech 1992 až 1993 tvořila Jižní Osetie základnu svrženého Zviada Gamsachurdii, vědce, spisovatele, disidenta a po rozpadu SSSR prvního demokraticky zvoleného gruzínského prezidenta, který zemřel za nejasných okolností 31. prosince 1993 ve 54 letech.
Složitá situace
V zájmu objektivity, pro niž se však v dnešní, krajně rozjitřené atmosféře vzájemné nenávisti a vodopádu polopravd i vyložených dezinformací jen velmi obtížně hledá prostor, je třeba konstatovat, že situace na národnostně, nábožensky a jazykově nesmírně pestrém Kavkaze, jehož národy a národnosti se mezi sebou ne vždy právě bratřily, je složitá a nepřehledná. Osetové a Abchazové měli dost dobrých důvodů necítit se zcela dobře v Gruzii. Dramatické zhoršování ekonomické situace po rozpadu Sovětského svazu a prudký nárůst kriminality se staly živnou půdou pro nacionalisty nejrůznějších zabarvení a místní satrapy, bažící po moci.
Kavkazský Blitzkrieg a diplomatické uznání
Rusko-gruzínský konflikt skončil po devíti dnech naprostým vítězstvím Ruska, Jižní Osetie a Abcházie. Došlo k vypuzení etnických Gruzínců z Jižní Osetie a abchazského Kodorského údolí. Jižní Osetie a Abcházie se od Gruzie de facto odtrhly a deset dní po skončení války, 26. srpna 2008, ruský prezident Dmitrij Medveděv podepsal dekrety, jimiž Ruská federace uznala nezávislost obou separatistických republik a navázala s nimi diplomatické styky.
Abchazský prezident Sergej Bagapš nazval gruzínský útok genocidou. Tentýž výraz naopak použil Dmitrij Medveděv, projevující se v současnosti jako ještě větší jestřáb než Putin, pro gruzínské bombardování města Cchinvali.
Ukažte na viníka!
Osmnáctého srpna 2008 prohlásil tehdejší prezident České republiky Václav Klaus, jehož proruské postoje jsou známy: „V zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální.“ Sklidil za to kritiku od premiéra Mirka Topolánka a česká vláda se postavila na stranu Gruzie.
Jenže z rozpoutání války obvinil Gruzii mimo jiné bývalý německý spolkový kancléř Gerhard Schröder, přítel Vladimira Putina, označovaný za ruskou loutku a lobbistu, turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan a slovenský premiér Robert Fico, jehož proruské sympatie Klausovy ještě překonávají.
Dvaadvacátého srpna 2008 řekl velvyslanec USA v Rusku John Beyrle v rozhovoru pro deník Kommersant, že Spojené státy považují ruskou reakci na vpád gruzínské armády do hlavního města separatistické Jižní Osetie Cchinvali za přiměřenou. „Vidíme, že odpověď ruských vojsk byla naprosto opodstatněná útokem na ruské mírové síly v Jižní Osetii,“ prohlásil. Zároveň ale podle něj Rusko zašlo příliš daleko, když jeho vojska vstoupila na území Gruzie.
V září 2009 byly zveřejněny výsledky nezávislé vyšetřovací komise Evropské unie, podle níž válku rozpoutala Gruzie, nicméně Rusko podle ní nese část odpovědnosti, neboť týdny a měsíce před válkou uplatňovalo strategii stupňování napětí v Abcházii a Jižní Osetii i kolem nich. Tak si vyberte.
Vzhůru do NATO!?
Po „revoluci růží“, kdy se v letech 2004 až 2007 a 2008 až 2013 stal gruzínským prezidentem, módně řečeno, přinejmenším kontroverzní Michail Nikolozis dze Saakašvili, jenž ovládá velmi dobře angličtinu a francouzštinu a plynně hovoří rusky a ukrajinsky, Gruzie k velké nelibosti Moskvy usilovala o členství v NATO.
Regionální zpravodajský server Kavkazskij uzel informoval, že již v roce 1999 odjelo v rámci KFOR do Kosova 34 gruzínských vojáků. Od roku 2003 působil kontingent z této kavkazské země v Iráku, kde se o tři roky později rozrostl na 2000 osob. V Afghánistánu sloužilo celkem 14 000 Gruzínců a v roce 2017 zde byl jejich kontingent po americkém nejpočetnější! Gruzínci sloužili rovněž na černém kontinentu, mj. ve Středoafrické republice. V operacích pod záštitou NATO zemřelo 31 příslušníků gruzínské armády.
Ruský vpád na Ukrajinu úsilí Gruzie o členství v Severoatlantické alianci urychlil. Je však třeba dodat, že tyto snahy mají i řadu odpůrců, kteří mají oprávněné obavy, aby kavkazskou republiku nepotkal smutný osud Ukrajiny. K nejznámějším patří Nino Burdžanadzeová, bývalá předsedkyně gruzínského parlamentu, jež vede proruskou stranu Demokratické hnutí – sjednocená Gruzie ((DM – ES).
Vedoucí představitelé a poměr sil a ztrát během války v Jižní Osetii (7.–16. 8. 2008)
| Abcházie, Jižní Osetie, Rusko | Gruzie | |
| Poměr sil | 18 000 | 29 000 |
| Padlí | 64 vojáků, 162 civilistů | 215 vojáků, 13 příslušníků ministerstva vnitra, 69 civilistů |
| Ranění | 150 vojáků | 1469 vojáků, 61 civilistů |
| Zajatí | 2 vojáci | 70 nezvěstných vojáků |
