Poselství apoštola nenásilí. Co všechno provázelo legendární projev Martina Luthera Kinga?

Podle politologů i odborníků na jazyk a stylistiku je Mám sen jedním z nejvýznamnějších projevů celé americké historie. Apoštol nenásilí, jak se Martinu Lutheru Kingovi mladšímu (1929–1968) přezdívalo, jej přednesl v roce 1963 ze schodů Lincolnova památníku ve Washingtonu. Je mocným voláním po rasové rovnosti a spravedlivějším a rovnoprávnějším světě, v němž budou Afroameričané stejně svobodní jako bílí Američané. To bylo jeho největší celoživotní téma.

King byl vždy vynikající rétor, ale i on byl před svým památným vystoupením před 60 lety nervózní. V noci před projevem údajně zůstal vzhůru až do čtyř hodin ráno, hodně v textu škrtal a přepisoval.

Příležitostí pro Kingův projev byl pochod na Washington, kterého se 28. srpna 1963 zúčastnilo více než 200 000 mužů, žen a dětí (některé údaje hovoří až o 250 tisících účastníků). Zhruba čtvrtina byli běloši. Protestující se v americké metropoli shromáždili u Washingtonova památníku a poté pochodovali k Lincolnovu památníku. Černošští aktivisté využili u akce i toho, že v roce 1963 uplynulo sto let od doby, kdy americký prezident Abraham Lincoln podepsal prvního ledna Proklamaci o osvobození otroků. Kromě jiného prezident tehdy oznámil a slíbil: „Já, Abraham Lincoln, prezident Spojených států, z moci nejvyššího velitele armády a námořnictva Spojených států … přikazuji a prohlašuji, že všichni lidé pokládaní v uvedených státech nebo jejich částech za otroky jsou od nynějška i v budoucnosti svobodní a že výkonná moc Spojených států … bude uznávat a ochraňovat jejich svobodu.“ Slova velkolepá, slova, která vešla do dějin. Ale King ve svém projevu několikrát upozorňoval, že ani po sto letech od zrušení otroctví nebyli černí Američané v mnoha ohledech svobodní, i když situace se podle jednotlivých amerických států lišila. Zejména na jihu země byly některé rasové zákony a předpisy až nepochopitelné, protože Amerika se už mnoho let předtím pasovala do role vůdčí země „demokracie a svobody“.

King proto v projevu vyzývá Ameriku, aby se z „údolí segregace“ povznesla na „sluncem ozářenou cestu rasové spravedlnosti“. Často používal slovo „bratrství“, ale zásadně se u toho neobracel na černochy, ale myslel tím všechny Američany, protože podle něj jsou „všichni muži a ženy Božími dětmi“. Opakovaně při projevu ve Washingtonu zdůrazňoval naléhavost okamžiku. Nejednalo se o podle něj o nějaký krátký okamžik hněvu, ale o nezbytný nový začátek pro Ameriku. King však své posluchače varuje (tak jako vždy ve svém životě), aby nepodléhali hořkosti a nenávisti, ale bojovali za spravedlnost správným způsobem, důstojně a disciplinovaně.