Krutý osud bonvivána, novináře a ikony komunistické ideologie. Před 80 lety nacisté oběsili Julia Fučíka
O jeho Reportáži psané na oprátce se v předlistopadových školních osnovách psalo s úctou skoro jako o nějaké posvátné knize. Kolem něho samotného se budoval kult, který byl jedním ze základních ideologických kamenů komunistické kulturní politiky. Ale byl i lamačem dívčích srdcí, vymetal prvorepublikové kavárny, měl rád divadlo a především divadelní herečky. Řeč je o novináři, překladateli a divadelním kritikovi Juliovi Fučíkovi. Přesně před 80 lety, 8. září 1943, byla tato legendami opředená osobnost v Berlíně nacisty popravena. Na smrt jej poslal samotný prezident Lidového soudu a fanatický nacista Roland Freisler.
Julius Fučík se narodil 23. února 1903 na Smíchově do dělnické rodiny. Již od studentských let inklinoval k dělnickému hnutí a když mu bylo osmnáct, vstoupil do komunistické strany. V první polovině 20. let pracoval jako pomocník v kanceláři, pak už začal více inklinovat k novinařině. V roce 1926 se stal členem Devětsilu, v roce 1929 spoluzakládal Levou frontu. V období let 1928 až 1938 působil jako šéfredaktor Tvorby a od roku 1929 pracoval v Rudém právu pro které pracoval dopisovatel v Moskvě. Patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR. Soubor jeho reportáží ze Sovětského svazu – Země, kde zítra již znamená včera – je dodnes považován za příklad tendenční a nevyvážené žurnalistické tvorby.
Příznačné je, že ani v atmosféře stalinských čistek Fučík o komunistické ideologii výrazněji nezapochyboval a dále psal své oslavné reportáže z „nového světa“, jež po válce vyšly v souboru nazvaném V zemi milované. Ve svém osobním životě se však od dělníků a proletariátu poněkud lišil. Předcházela jej pověst bohéma, ale byl také považován za lva salónů a lamače dívčích srdcí. Patřil k častým hostům prvorepublikových kaváren, nemiloval však pouze divadlo, ale i divadelní herečky. Sama Fučíkova žena Gusta charakterizovala jejich manželství z roku 1938 jako spíše formální buržoazní přežitek.
Za okupace
Po okupaci Československa v roce 1939 se Fučík stáhl do ústraní, žil v Chotiboři nedaleko Domažlic u svých rodičů a věnoval se literatuře. Zabýval se odkazem Boženy Němcové a Karla Sabiny. Přestože měl v té době výhrady k oficiálnímu postoji Sovětskému svazu k nacismu (po paktu Molotov-von Ribbentrop byli Stalin a Hitler spojenci), odbojovým aktivitám se začal věnovat až v roce 1941, kdy Kominterna po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem komunisty vyzvala, aby se do boje s nacisty konečně zapojili.
Po zatčení prvního ilegálního ústředního výboru KSČ v roce 1941 se Fučík stává členem druhého výboru, má na starosti především vydávání ilegálních tiskovin, zejména Rudého práva. V této pozici je v dubnu 1942 zatčen. Fučík byl vyšetřován gestapem v Petschkově paláci a vězněn na Pankráci až do června 1943, kdy byl převezen k berlínskému soudu. Od přelomu března a dubna začal Fučík ve své pankrácké cele ve spolupráci s dozorci Adolfem Kolínským a Josefem Horou pracovat na textu Reportáže. Celkem stihl popsat 167 motáků, které se po válce často složitými cestami nakonec sešly v rukou Fučíkovy manželky Gusty. Ona a Fučíkův přítel Ladislav Štoll, komunistický literární kritik a pozdější ministr školství a kultury, se stali strážci Fučíkova odkazu. Režim za jejich vydatné přispění začal budovat kult neohroženého literáta. Již první vydání Reportáže z roku 1945 bylo proto podrobeno edičním zásahům, aby byl ideologický potenciál Fučíkovy textu co nejvyšší.
Rudá ikona
Celá desetiletí byla pak Reportáž vydávána okleštěná o několik zásadních odstavců, v nichž se Fučík doznal k „vysoké hře“, k tomu, že i on s gestapem spolupracoval, neboť mlčet bylo nemožné. Fučík měl být ikonou mladého, silného a neohroženého hrdiny, čistého komunisty, který raději zemřel, než aby promluvil. V čem tato „vysoká hra“ spočívala? Fučík se chytře a promyšleně snažil odvést pozornost vyšetřovatelů od podstatného tím, že mluvil doširoka a rozváděl nepodstatné detaily, například v jakém nákladu vycházely před válkou tiskoviny, do nichž přispíval, nebo kdy přesně se konala první, druhá a dvanáctá schůzka s tím a tím. Když zmiňoval jména, byla to většinou ta, která už prozradil někdo předtím, případně lidé mrtví.
Svou vyšší hru však Julius Fučík nemohl vyhrát. Dne 25. srpna 1943 byl odsouzen k smrti odsouzen. Rozsudek nad ním vynesl samotný šéf Lidového soudu a fanatický nacista Roland Freisler. Původně měl být sťat gilotinou, ale 7. září 1943 byla popravčí komora v Plötzensee poškozena bombardováním a gilotina byla načas vyřazena z provozu. Vykonávat popravy tak bylo možné jen oběšením. A tak se i stalo i následujícího dne stalo…
