Kapitoly z historie finančních katastrof. Pančované mince, tulipánové šílenství a bezcenné bankovky

Antoninianus, ošizená římská mince|Wikimedia Commons

Finanční systém Římské říše byl založen na mincích z drahých kovů. Pro velké transakce byl určen zlatý aureus, kdežto běžné finanční operace, včetně výběru daní, obstarávaly stříbrné denáry. Poprvé byly denáry vyraženy kolem roku 200 před Kristem a následující tři století si držely stabilní váhu i obsah stříbra. Pak se vlády chopil císař Nero, který byl proslulý extravagantními výstřelky a rád pořádal nákladné hry. K nim se přidala válka s Parthskou říší, povstání židovských kmenů, občanské nepokoje a všechno završil požár Říma, při kterém dvě třetiny města lehly popelem. 

Aby Nero všechny výdaje ufinancoval, usmyslel si, že si jednoduše nechá vyrazit novou spoustu denárů, ve kterých ale celou pětinu stříbra nahradila měď. Další panovníci jeho příkladu následovali. Když si Septimius Severus potřeboval koupit loajalitu armády, ubral jednoduše na denárech dalších pár procent stříbra a ztrojnásobil vojákům žold. Jeho nástupce Caracalla šel ještě dál a v roce 215 zavedl novou minci: Antoninianus. Ta měla oficiální hodnotu dvou denárů, ale obsahovala jen 1,5násobek stříbra už tak ořezané mince. 

Zanedlouho císaři zaplavovali ekonomiku miliony bezcenných měděných koleček potažených tenkou vrstvou stříbra. Důvěra v měnu upadla, ceny i platy rostly a ve druhé polovině 3. století vše vyvrcholilo obrovskou krizí. Na římském trůnu se během padesáti let vystřídalo 20 císařů, ale žádný z nich si s padajícím denárem neporadil. Měna ztratila v podstatě veškerou hodnotu, inflace přelila většinu prostředků do rukou pár nejbohatších rodin a v říši vypukl hlad a nepokoje. V roce 293 se do té doby jednotná říše rozdělila na čtyři oblasti ovládané čtyřmi vládci (tetrarchy) a začal její pomalý, ale nevyhnutelný zánik.

Dřevěná šablona a čínská bankovka z roku 1287|Wikimedia Commons/PHGCOM

Papírové peníze vznikly v Číně v 9. století našeho letopočtu. Obyčejní lidé sice používali bronzové mince, větší transakce ale byly hrazeny bankovkami, které tiskla vláda nebo bohatí kupci. O dvě stě let později už papírové peníze poháněly celou rapidně se rozvíjející říši a fungovaly tak dobře, že je převzali i Mongolové, kteří Čínu dobyli ve 13. století. Kublaj Chán byl tak nadšený, že se jeho jezdci nemusí zatěžovat objemným zlatem, že se snažil papírové peníze prosadit všude na dobytých územích a neváhal vozit těžké lisy a raznice z Číny až do Persie. 

Pokušení vytisknout si v případě potřeby více bankovek, než bylo možné krýt zlatem, bylo ale příliš velké a papírové peníze začaly devalvovat. Vše se sesypalo za dynastie Ming, která se chopila vlády v roce 1368. Její zakladatel Chung-Wu pocházel ze skromných rolnických poměrů, nenáviděl bohaté kupce a snil o vytvoření říše složené z malých soběstačných komunit. 

Napomoct mu k tomu mělo omezení oběhu drahých kovů, které nahradil papírovými bankovkami. Ty ovšem nebyly směnitelné za stříbro, a nikdo jim tedy nevěřil, dokonce ani sama vláda, která je odmítala přijímat při placení daní. Ke krizi oběživa se přidaly neúrodné roky, epidemie a ekonomika celé říše se rychle zhroutila. Papírové peníze – původní čínský vynález – zmizel z oběhu v roce 1455 a podařilo se je znovu zavést až za okupace Číny evropskými mocnostmi v 18. století.

Obraz Jana Brueghela mladšího: Satira na tulipánovou horečku. Lidé jsou znázorněni jako opice.|Wikimedia Commons

Jedna z nejbizarnějších epizod v historii finančních krizí se odehrála v 17. století v Nizozemsku a hlavní roli v ní hrál tulipán. Do Evropy se tato květina dostala v 16. století (pravděpodobně z Persie) a okamžitě se stala žádanou ozdobou zámeckých zahrad. Její vzácnost a vysokou cenu podporovalo velmi nesnadné množení, protože tulipán pěstovaný ze semínka vykvete až po mnoha letech. Nizozemští pěstitelé nicméně přišli na metodu, jak žádané květiny množit pomocí cibulek. 

Když se tak stalo, vypukla v celé zemi v roce 1634 tulipánová horečka. Nizozemsko bylo v té době centrem evropského i světového obchodu, fungovaly zde banky, pojišťovny a finanční trh plný spekulantů toužících po rychlém zbohatnutí. Tulipánové cibulky pro to byly ideálním nástrojem, protože po nich panovala taková poptávka, že se cena některých vzácných odrůd šplhala až na úroveň dnešních milionů dolarů. Vlastnictví pár cibulek umožňovalo spekulantům žádat o velké finanční půjčky, za ty pak pořizovali další tulipány a půjčené peníze spláceli z výnosu z prodejů. Tato taktika ovšem funguje jen za předpokladu, že cena komodity stoupá, což u tulipánových cibulek nemohlo trvat věčně. 

V roce 1637 bublina praskla. Poptávka po tulipánech se propadla, spekulanti je byli donuceni prodávat pod cenou a nemohli tím pádem splácet úvěry, za které zásoby cibulek nakoupili. Nizozemská státní ekonomika sice krach ustála, ale finanční domy napravovaly pošramocenou reputaci ještě řadu let. 

John Law|Wikimedia Commons

Málokdy měl jediný člověk takový vliv na finanční stav státu jako John Law v 18. století ve Francii. Skotský dobrodruh a spekulant využil styků na královském dvoře a regentovi Filipu II. Orleánskému nabídl, že Francii zbaví obrovského státního dluhu. Jako první krok založil v roce 1715 centrální banku Banque Générale a začal tisknout papírové peníze. Ty byly zpočátku oblíbené a akcie banky díky tomu stoupaly stejně rychle jako Lawsova obliba ve Versailles. Státní ekonomika zadlužená vládou Krále Slunce ale nezvládala hodnotu bankovek krýt, a Law se proto obrátil za oceán. Francie v té době vlastnila obrovská území táhnoucí se od jihu dnešních Spojených států až do Kanady. Podle zvěstí se na nich měla nacházet velká ložiska drahých kovů a nová Západoindická společnost, kterou Law hbitě založil, získala oprávnění je spravovat. 

Na řece Mississippi nechal Law vystavět město Nový Orleans a skrze síť navzájem propletených firem řídil a financoval celou ekonomiku francouzských držav. Akcie Mississippi Company (jak se firmě přezdívalo) rostly raketovou rychlostí a John Law propadl dojmu, že si může dovolit všechno. Od vlády získal práva obchodovat s Čínou i Afrikou, tiskl si podle libovůle peníze, skupoval za ně akcie vlastních firem a vyháněl tak ceny stále výš. Když se ale ukázalo, že namísto zlatých dolů skrývá delta Mississippi jen bažiny zamořené aligátory, následoval rychlý pád. Akcie Lawsových firem i hodnota bankovek ztratily hodnotu, Law upadl v nemilost a kontrolu nad jeho aktivitami převzal stát. Nová finanční rána ho oslabila natolik, že se francouzská ekonomika propadla na hranici bankrotu.

Jeden z amerických continentals ve čtrtdolarové hodnotě|Wikimedia Commons

Když se v roce 1775 vzbouřilo třináct amerických kolonií proti britské koloniální vládě, jejich vůdci si rychle uvědomili, že musí najít prostředky, jak válku financovat. Ekonomika byla totiž zcela závislá na britské měně, kterou nyní kontrolovala nepřátelská strana. Kontinentální vláda proto začala tisknout a vydávat vlastní měnu, takzvané „Continental Bills“. Bankovky ale nebyly kryty ani drahými kovy (rebelská vláda žádné neměla), ani státní ekonomikou (stát ještě neexistoval) a představovaly vlastně jen příslib, že budou splaceny z výběru daní po skončení války. 

Vláda jich navíc nechala natisknout příliš mnoho a další záplava bankovek se na trh dostávala z padělatelských dílen organizovaných Brity. Z „Continentals“ se proto staly během necelých pěti let naprosto bezcenné kousky papíru a krach měny značně zkomplikoval start ekonomiky nově vzniklých Spojených států. Stabilizace přišla až s otevřením centrální banky v roce 1791, která začala tisknout novou měnu – dolar. 

Japonská centrální banka|Wikimedia Commons

Termín baburu keiki se vžil jako označení éry vzestupu a pádu japonské ekonomiky mezi lety 1985 a 1990. Růst nastartovala politika centrální japonské banky, která nízkými úrokovými sazbami chtěla povzbudit domácí trh a nahradit tak skomírající vývoz. Ve specifických podmínkách japonských ostrovů ale levné půjčky vedly k nárůstu ceny nemovitostí, které se zakrátko vymkly kontrole. Jelikož většina velkých japonských firem vlastnila velké pozemky, vrhly se jejich realitní divize do kolotoče obchodů a spekulací a šroubovaly ceny stále výše (během pěti let narostly hodnoty nemovitostí až o 167 %). 

Trh byl zaplaven penězi a makléři, překupníci (i členové yakuzy) rozhazovali plnými hrstmi. Pád nastal ve chvíli, kdy uměle nafouklá ekonomická bublina začala způsobovat inflaci a centrální banka zvýšila úrokové sazby. Bez přístupu k levným půjčkám museli spekulanti začít prodávat a ekonomika se začala rychle propadat. Mezi lety 1989 a 1992 ceny nemovitostí klesly o 60 % a index Nikkei se propadl o celou polovinu. Následná krize postihla Japonsko takovým způsobem, že se o období mezi roky 1991 a 2001 hovoří jako o Ushinawareta Jūnen – ztracené dekádě.