Zbraně pro Izrael: Československé letouny v minulosti zastavily arabský útok na Tel Aviv

Na československém území byly krátce po vyhlášení Státu Izrael 14. května 1948 zorganizovány odborné výcvikové kursy, cílené na školení příslušníků letectva, pozemního vojska i nejrůznějších specialistů. Současně plynul židovskému státu z Československa proud výzbroje a dalšího materiálu. Vzhledem k mezinárodní situaci byla pomoc utajovaná a skrývala se pod kryptonymem Akce DI (Důvěrné Izrael).

Výcvik letců

Za dramatických okolností budovaný Letecký sbor Státu Izrael (Chel ha-Avir) stál v prvním období před absolutním nedostatkem letecké techniky i vycvičených pilotů a příslušníků pozemního personálu. Československo bylo v dané době jedinou zemí ochotnou poskytnout Izraeli svá školní a výcviková zařízení i s odbornými lektory a umožnit tak výcvik první generace vojenských pilotů. V průběhu roku 1948 proběhlo několik zkrácených pilotních kursů, jak elementárních, tak pokračovacích. Jejich frekventanty byli na jedné straně zahraniční dobrovolníci, kteří již měli pilotní zkušenosti, když byli často veterány druhé světové války. Na straně druhé šlo o nováčky, jimž chyběly základní návyky. V tomto případě se jednalo především o československé občany, ale také dobrovolníky přicházející ze za­hraničí.

V průběhu několika měsíců se podařilo na našem území zorganizovat instruktážní kursy, jimiž prošly desítky dobrovolníků, z nichž byly poté sestaveny první bojové i pomocné letky Chel ha-Aviru. Československé letectvo mělo zajistit přecvičení již vyškolených dobrovolníků na pilotáž stíhacích letounů Avia S-199, pocházejících z draku německé stíhačky Messerschmitt Bf l09G osazeného motorem Jumo 211, původně určeným pro bombardéry, a nové, dosud nezkušené adepty připravit na ovládání kurýrních a lehkých dopravních letounů. Akci zaštiťoval tehdejší velitel letectva divizní generál Alois Vicherek a náčelník štábu brigádní generál Josef Hanuš. Výsledkem mělo být postavení izraelského leteckého pluku včetně specialistů pozemní obsluhy.

První pilotní kurs proběhl v rámci II. leteckého sboru u 5. leteckého pluku v Českých Budějovicích, byl zahájen v květnu 1948. Podstatná část příslušníků pluku sloužila u 312. československé stíhací perutě britského Královského letectva (RAF). Frekventanty prvního kursu židovských dobrovolníků se stali vycvičení letci, z nichž někteří měli zkušenosti z operací v období druhé světové války.

Další školení se rozeběhlo v rámci Letecké vojenské akademie v Hradci Králové na začátku července 1948. Procházelo jím celkem třináct frekventantů z Izraele, kteří již předtím prošli výcvikem na sportovních letadlech.

Ovšem nejobsáhlejší výcvikový program, alespoň z hlediska počtu frekventantů, proběhl v leteckém učilišti Prostějov a u nedaleké Pilotní školy v Olomouci. Dělil se do dvou běhů. Prvním prošlo od 7. července 1948 celkem 32 mužů, z nichž bylo 28 československých občanů, tři dobrovolníci z Izraele a jeden z Polska. Do druhého běhu bylo zařazeno 15 frekventantů z Izraele, začal v polovině července.

Letecký výcvik přinesl i nehody, v případě školení v Olomouci bohužel s těmi nejtěžšími následky. O život při haváriích přišli tři z dobrovolníků, Gideon Szuran, Leopold Bergman a Juraj Moškovič.

V naprostém utajení

Ohrožení nově vzniklého Státu Izrael vyvolalo vlnu solidarity také mezi veterány bývalého 1. československého armádního sboru v SSSR, z nichž byli mnozí židovského původu. Vzhledem k jednáním o vojenské pomoci začala krystalizovat myšlenka vycvičit na československém území příslušníky izraelské pozemní armády. Klíčovou se stala dohoda podepsaná 25. června v pražském hotelu Esplanade, již signovali za izraelskou stranu velvyslanec Ehud Avriel, za československou armádu štábní kapitán Karel Fanta a kapitán Vilém Kahan.

Smlouva upřesňovala výcvik přibližně jednoho tisíce mužů a žen z řad židovských dobrovolníků, kteří po jeho skončení zůstanou k dispozici izraelské vládě. Zformováni měli být jako motorizovaná brigáda s tankovým praporem a dělostřelectvem. Izraelská vláda měla finančně zajistit organizační stránku, přepravu dobrovolníků na Blízký východ, výzbroj, výstroj i materiální a technické zajištění frekventantů kursu a jejich rodin. Československá strana měla dodat vojenský materiál, výzbroj, uvolnit instruktory z řad důstojnického sboru, a přede­vším zajistit adekvátní výcvikové prostory a ubytování.

Důstojníci ministerstva národní obrany zvažovali, do jaké lokality mladé Židy umístit. Museli vzít v potaz její vhodnost z hlediska výcvikových možností, ale také utajení jejich pobytu. Jako jedna z možností se jevilo tankové učiliště Dědice u Vyškova, nakonec byl však zvolen výcvikový prostor Libavá.

V průběhu června byli oslovováni první potenciální účastníci výcviku, některé kontaktovali písemně, ve většině případů se však jednalo o poměrně konspirativní postup. O vznikající jednotce Hagany (jak se nazývala polovojenská židovská organizace, z níž vznikla armáda Státu Izrael) mladé lidi informovali jejich přátelé či známí. Pokud projevili zájem, dostali pozvání na lékařskou prohlídku. Když byli shledáni schopnými vojenské služby, následovalo vyzvání k nástupu kursu.

Podle žijících pamětníků vše probíhalo v přísném utajení, doslova špionážním způsobem. Vybraní lidé se setkali v Hranicích, odkud pokračovali do vojenského prostoru Libavá, kde se soustředili okolo 20. srpna 1948. Umístili je v dnes již zaniklé obci Velká Střelná, velitelem výcviku byl jmenován válečný hrdina major Antonín Sochor.

Plně bojeschopnou brigádu měl podle původních představ v Izraeli doplnit ještě prapor motorizované pěchoty. Počet příslušníků jednotky se v průběhu výcviku měnil, statistika k 27. říjnu 1948 udává celkem 1335 osob, z toho 57 důstojníků, tři důstojnice, 22 rotmistrů, 196 poddůstojníků, 755 vojínů a 302 vojínky. Výcvik trval každý den deset hodin. Dopoledne od šesti do jedenácti. Následovala výuka jazyků a oběd, pokračovalo se odpoledne od jedné do půl sedmé. Volný čas trávili příslušníci jednotky v prostorách základny, slavily se židovské svátky, v pátek večer probíhaly pravidelné zábavy. Věřící se účastnili náboženských obřadů v improvizované synagóze.

Výcvik završilo cvičení 2. listopadu 1948, zahrnující ostré střelby. Součást manévrů představoval i útok zesíleného pěšího praporu, podporovaného dělostřelectvem a tanky. Příslušníci brigády Hagana splnili všechny úkoly na výtečnou a jejich výcvik mohl být uzavřen. Následovala cesta do Izraele, kde ovšem nezůstala brigáda zachována jako homogenní jednotka. Izraelská armáda měla v té době již vybudovanou organizační strukturu a vycvičené vojáky lépe využila k doplnění již existujících jednotek.

První výsadkáři Izraele

Součástí výcviku bojovníků Hagany v rámci operace Důvěrné Izrael se stala rovněž příprava prvních parašutistů nedávno zrozeného státu. Vzdušné výsadkové vojsko tvořilo zcela nový druh zbraně i v Československu, neboť zde vzniklo jen nedávno. V letech druhé světové války byli vycvičeni parašutisté jak u československých jednotek ve Velké Británii, tak v Sovětském svazu. Během bojů provedli celou řadu odvážných a významných operací, výsadkové vojsko však bylo ustaveno až po osvobození.

Vzhledem k charakteru blízkovýchodního regionu bylo jisté, že v budoucích ozbrojených konfliktech sehrají výsadkové jednotky významnou roli. Jejich školení probíhalo za přísného utajení ve výsadkovém učilišti ve Stráži pod Ralskem, kurs začal 17. července 1948. Jeho frekventanty se stali mladí Židé z Československa, ale také Maďarska i dobrovolníci z Izraele. Pokud přicházel někdo s hodností v izraelské armádě, dostal během výcviku adekvátní hodnost československou, toto pravidlo platilo i u ostatních výcvikových kursů. Podle původní dohody z 5. května 1948 mělo být v průběhu pěti až šesti měsíců vycvičeno přibližně sedm­desát mužů.

Hlavním instruktorem kursu jmenovali kapitána Josefa Černotu, veterána bojů druhé světové války. Adepti se museli na začátku podrobit lékařské prohlídce, která prověřila jejich fyzické i psychické schopnosti. Školení samotné probíhalo nejdříve v teoretické rovině, potom se přešlo k nácviku praktické části. Hlavní důraz byl položen na úderný a partyzánský boj i samotné seskoky.

Frekventanti kursu našli ubytování v barákovém táboře ve Stráži pod Ralskem, podle dochovaných údajů prošlo školením přibližně padesát osob. Účastníci kursu absolvovali dlouhé přespolní běhy, překážkové dráhy a cvičili také boj muže proti muži, střelbu z různých zbraní, instinktivní palbu nebo práci s trhavinami. Učili se likvidovat různé důležité objekty, vrhat ruční granáty a Molotovovy koktejly. Součást výcviku tvořila příprava k působení v týlu nepřítele, zajišťování bodů jeho obrany nebo krytí ústupu. Nedílnou částí školení se stal nácvik přežití v extrémních podmínkách.

Frekventanti se účastnili i nočních taktických cvičení, jedno z nich mělo bohužel tragický průběh. V důsledku nešťastného úrazu při nácviku gerilového přepadu zemřel na vážná zranění účastník kursu Martin ­Davidovič. Mladý, jedenadvacetiletý dobrovolník se tak stal zřejmě prvním zahynulým izraelským parašutistou, jeho hrob se na­chází na Novém židovském hřbitově v Praze.

Letadla, pušky, kulomety…

Podobně jako v případě parašutistů i u tankového vojska chyběli Izraeli v prvním období specialisté a technika. Jedinými odborníky bylo v té době několik bývalých příslušníků Rudé armády a dobrovolníci z Jihoafrické unie a dalších zemí. Z tohoto důvodu proběhl v Československu specializovaný kurs, i když pro relativně omezený počet účastníků.

Začal v červnu 1948 v Dědicích u Vyškova. Jeho cílem bylo připravit specialisty tankového vojska. Přihlásilo se do něj celkem 43 mužů z Československa i ze zahraničí, konkrétně z Polska, Izraele a Bulharska. Velitelem kursu určili štábního kapitána Rudolfa Švejdu. Frekventanti se seznámili s principy tankového boje a získali i potřebné technické znalosti.

Kromě toho probíhaly také odborné kursy leteckých mechaniků, radiotelegrafistů nebo meteorologů, jež mladá izraelská armáda pro svou existenci rovněž nutně potřebovala.

Nejméně stejný význam jako výcvik vojáků měly ovšem i přímé dodávky zbraní, munice a zdravotnického materiálu, bez nichž by Izrael, stojící proti ohromné přesile útočníků, jen velmi těžko odolával náporu na několika frontách. Klíčovou byla zejména dodávka prvních bojových letounů, které letectvo židovského státu okamžitě nasadilo na frontě. Při své historicky první operaci 29. května 1948 přinutily čtyři stíhačky S-199, dodané z Československa, egyptské pozemní brigády zastavit útok na Tel Aviv a dát se na ústup.

Největší zbrojní komplety představovaly právě stíhací letouny. Do Izraele bylo dodáno celkem 50 strojů Spitfire a 24 Avií S-199. Letouny byly částečně přelétnuty po vlastní ose v rámci utajovaných operací s krycím názvem Velveta, částečně dopraveny rozebrané po železnici a loděmi.

Pro pozemní vojsko představovaly cennou posilu palné zbraně, celkově bylo do Izraele dodáno 34 500 pušek, na 7000 kulometů a další zbraně, včetně desítek miliónů nábojů. Z Československa byly zbraně a další materiál dopravovány vzdušným mostem využívajícím vojenského letiště v Žatci.

Výcvik letců, pozemních vojsk, specialistů i dodávky zbraní a munice pomohly Státu Izrael uhájit svou čerstvou samostatnost a daly mu naději na dlouhodobou existenci. Vojenská pomoc těžce strádající zemi patří bezesporu k nejsvětlejším okamžikům moderních českých dějin.

Konec přátelství

Jak jsme již řekli, Československo bylo v kritické době let 1948–49 v podstatě jedinou zemí ochotnou přes mezinárodní odpor poskytovat Izraeli vojenskou pomoc. Motiv představovaly jednak značné sympatie, jež si Židé zejména v českých zemích získali, v neposlední řadě však také postoj vedení východního bloku. Moskva i českoslovenští komunisté předpokládali, že se Izrael vydá socialistickou cestou a získají v něm strategického spojence v klíčové oblasti.

Po válce za nezávislost, kterou československá vojenská pomoc pomohla rozhodnout, začaly velmi rychle pozitivní vztahy mezi Československem a Izraelem vychládat. Důvodem byl vývoj na izraelské vnitropolitické scéně. Dne 31. ledna 1949 proběhly totiž v zemi parlamentní volby, jež přinesly alespoň pro Moskvu nečekaný výsledek. Komunistická strana v nich dostala pouhopouhých 3,51 procenta hlasů, které představovaly pro ni i státy východního bloku studenou sprchu. Volby jasně ukázaly, že představy o komunistickém směřování Státu Izrael neměly reálný základ. Výsledek izraelských komunistů znamenal velké zklamání i pro ty východoevropské představitele, kteří nečekali jejich volební vítězství, ale doufali v důstojné zastoupení v izraelském parlamentu, Knesetu.

Přestože izraelští představitelé měli i nadále zájem udržovat dobré vztahy a podporovat hospodářskou výměnu, československá strana dodržovala politiku řízenou Moskvou a od nedávného spojence se rychle odklonila. Tento odklon vyvrcholil po šestidenní válce v roce 1967, kdy státy východního bloku včetně Československa přerušily s Izraelem diplomatické styky. Navázání někdejších přátelských vztahů mezi oběma státy tak bylo možné až po pádu železné opony.