Záhada zkázy první vojenské ponorky. Po 130 letech seděli mrtví námořníci stále na svých místech
Před 160 lety byla během občanské války v USA spuštěna na moře první válečná ponorka. Její zkušební plavby provázely nehody a z prvního úspěšného podmořského útoku v dějinách válek se stroj nevrátil. Své tajemství vydal až před několika málo lety.
S myšlenkou nasadit do námořních bitev ponorné stroje si lidé zahrávali už od středověku. Zrealizovat se ji ale podařilo až za americké občanské války, kdy konfederační jednotky na jihu USA svírala blokáda unionistického námořnictva. Generál Pierre G. T. Beauregard byl ochoten zkusit cokoliv, aby blokádu kolem přístavu Charleston prorazil. Když se doslechl o experimentech s ponorným člunem, které prováděli tři konstruktéři v nedaleké Alabamě, rozkázal, aby ponorku i její vynálezce dopravil speciální vlak do Jižní Karolíny.
Stroj z budoucnosti
Trojice vynálezců se skládala ze dvou inženýrů Jamese McClintocka a Baxtera Watsona a jejich mecenáše, právníka Horace Lawsona Hunleyho. Je těžké soudit, co si generál od jejich stroje sliboval. Je ale pravděpodobné, že předčil jeho očekávání a v mnoha ohledech předurčil podobu moderních ponorek. Štíhlý trup byl zkonstruován z válcované oceli, na přídi a na zádi měla ponorka nádrže, které ji po naplnění vodou ponořily pod hladinu. Úhel ponoru či stoupání obstarávala horizontální kormidla, směr plavby kormidlo ocasní umístěné za lodním šroubem. Jediné, s čím inženýři nepředběhli dobu, byl pohon. Tehdejší plavidla poháněla pára a přikládat v ponorce pod kotel dost dobře nešlo. Elektrické motory byly příliš slabé, a ponorka H. L. Hunleyho se proto musela spolehnout na sílu sedmi námořníků, kteří ručně otáčeli klikovou hřídelí vedoucí podél osy trupu. Osmý člen posádky měl na starosti kormidla.
Nadšení z nové posily konfederačního námořnictva netrvalo dlouho. Hunley sice ponorku v Alabamě úspěšně testoval, zkušební plavby ale probíhaly na klidném moři. Při prvním spuštění do rozbouřených vod charlestonského zálivu se do nedovřeného uzávěru dostala voda a ponorka se potopila. Z osmičlenné posádky přežili nehodu jen dva námořníci a optimismus vystřídala nedůvěra. Nesnáze s nalezením nové posádky a problémy s řízením těžkopádného stroje způsobily, že se za kormidlo musel usadit sám H. L. Hunley. Při předváděcí plavbě měl 15. října 1863 podplout zakotvenou loď a dokázat tak admiralitě, že jeho vynález je připraven na ostré bojové nasazení. Ponorka se však nevynořila a byla vytažena nad hladinu až po dvou týdnech. Všichni členové posádky včetně Hunleyho zahynuli.
Útok
Kritická situace v blokovaných přístavech ale přiměla jižanskou admiralitu vyslat ponorku i po dvou tragických nehodách do boje. V únoru 1864 proplula nepozorovaně temnými vodami přístavu k patrolující šalupě USS Housatonic a zarazila do jejího boku torpédo nabité 70 kilogramy střelného prachu. První podmořský útok v historii námořnictví byl korunován úspěchem a Housatonic klesl ke dnu. Ponorka, nazvaná na počest svého vynálezce „H. L. Hunley“, se ale ovací v domácím přístavu nedočkala. Do doků nedorazila a na následujících 130 let se po ní slehlo moře.
Pátrání a další záhada
Vrak ponorky se marně snažilo najít mnoho dobrodruhů. Uspěl až Clive Cussler, americký spisovatel, autor dobrodružných bestsellerů a zakladatel podmořské výzkumné agentury National Underwater and Marine Agency. Do pátrání po H. L. Hunley se pustil v 80. letech a v roce 1995 ponorku konečně objevil pod nánosem sedimentů zhruba 300 metrů od místa útoku. O pět let později ji vynesl speciální jeřáb na hladinu. Uvnitř na výzkumníky čekal děsivý pohled. V havarovaných ponorkách většinou členové posádky zahynou při pokusu ze stroje uniknout a jejich ostatky jsou nalezeny u nouzových východů. Posádka H. L. Hunley ale spočívala na svých místech. Uzávěr nouzového výlezu byl netknutý a ruce několika kostlivců dokonce stále svíraly madla zrezlé hřídele lodního šroubu. Co mohlo posádku připravit o život?
Rozluštění záhady přinesla až o sedmnáct let později práce bioinženýrky Rachel Lance. K případu se Rachel dostala během univerzitního studia a doslova mu propadla. Aby dostatečně věrně nasimulovala podmínky v ponorce, sestavila její věrný dvoumetrový model, získala povolení na nákup střelného prachu a vydala se otestovat výbuch torpéda v odlehlém rybníce (žádost provést pokus v areálu univerzity byla zamítnuta). Během cesty na místo pokusu se těsně vyhnula autonehodě, která by s deseti kilogramy střelného prachu v kufru vozu skončila smrtelnou explozí. Pokus však úspěšně provedla a se záznamy se uchýlila do laboratoře. Co tedy podle jejích závěrů smrt posádky způsobilo?
Ponorka H. L. Hunley nebyla vyzbrojena samohybným torpédem – ta za občanské války ještě neexistovala. Nálož byla umístěna na konci sedmimetrového bidla připevněného na přídi. Při útoku ho ponorka zarazila jako beranidlo do boku lodi a aktivovala nárazem roznětku nálože. S čím konstruktéři nepočítali, byla tlaková vlna, která se po výbuchu šířila rychlostí 1500 metrů za vteřinu vodou. Neměla sice dost síly, aby poškodila ocelový trup ponorky. Když se však prohnala jeho útrobami, nadělala z citlivých tkání plic a mozků námořníků krvavou kaši. Všichni členové posádky byli okamžitě mrtví. Jejich těla, stejně jako ostatky H. L. Hunleyho dnes odpočívají na hřbitově Magnolia Cemetery nedaleko charlestonského přístavu, odkud se vypravili na svou první a poslední plavbu.
