Kontaktní čočky vznikly díky náhodě, cestě vlakem a stavebnici Merkur. Dnes by Otto Wichterlemu bylo 110 let
Byl autorem či spoluautorem nejméně 150 patentů, mimo jiné na výrobu silonu a zejména měkkých kontaktních čoček. Jeho vynálezy našly uplatnění v každodenním životě obyvatel. Svoji úctyhodnou kariéru završil jako první polistopadový předseda Československé akademie věd. Profesor Otto Wichterle, který se narodil 27. října 1913 v Prostějově, patřil k průkopníkům základního i aplikovaného výzkumu v oboru makromolekulární chemie.
Nápad na svůj nejslavnější vynález dostal Wichterle v roce 1952, kdy se vracel vlakem do Prahy. V kupé s ním seděl muž, jenž si četl oftalmologický magazín. Podle jedné verze Wichterle zahlédl v časopise článek pojednávající o tantalových očních náhradách, přičemž jej napadlo, že plast by k tomuto účelu posloužil lépe než kov. Podle jiné varianty příběhu si muž Wichterlemu postěžoval na problémy spojené s nošením tvrdých kontaktních čoček. Myšlenka využít polymery v očním lékařství byla na světě.
Úkolu nalézt vhodnou hmotu se ujal Wichterleho asistent Drahoslav Lím. Po řadě pokusů se mu podařilo vyvinout čirý, aspiku podobný hydrogel. Údajně mu k tomu pomohla náhoda. Jednoho večera musel Lím přerušit experiment, aby stihl vlak. Meziprodukt zkoumané reakce před odchodem z laboratoře pro jistotu zneutralizoval vodou. Když se druhý den vrátil, čekalo ho překvapení. Vodnatá vrstva přes noc ztuhla na gel vykazující vlastnosti, které Lím marně hledal.
Čočkostroj pod stromeček
Oba vědci nejprve zkoušeli hmotu vstřikovat do uzavřených skleněných forem. Takto vyrobené čočky ale měly otřepky, které dráždily oko. Po čase dospěl Wichterle k nápadu vyrábět čočky odléváním v rotujících otevřených formách. Aby si metodu ověřil, postavil si ze stavebnice Merkur improvizovanou výrobní linku poháněnou dynamem z kola. Na Štědrý den 1961 se „čočkostroj" poprvé rozběhl, výsledkem byla série dokonale vytvarovaných čoček.
Patent na technologii výroby měkkých kontaktních čoček ovšem z Otty Wichterleho neudělal žádného boháče, přestože ve světě byl o jeho využití velký zájem. Ne všichni výrobci ale odváděli příslušné licenční poplatky, takže vynález se stal předmětem soudních sporů. Ve druhé polovině 70. let minulého století pak Československá akademie věd prodala Wichterleho patent do zahraničí za cenu pouhého jednoročního výnosu z licencí.
Silon ukrytý před nacisty
Prostějovský rodák Wichterle, jehož otec byl spolumajitelem firmy Wichterle a Kovářík známé pod zkratkou Wikov (vyráběla mimo jiné automobily), získal titul doktora technických věd na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství v Praze (VŠCHTI), po jejímž absolvování pokračoval ve studiu chemie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Za okupace pracoval ve výzkumném chemickém ústavu Baťových podniků ve Zlíně, kde se zaměřil na výzkum polyamidových vláken.
V roce 1941 Wichterle v laboratoři připravil vlákna polyamidu, jež bylo možné spřádat. Projekt se podařilo utajit před okupanty, a tak průmyslová výroba vlákna nesoucího označení Silon začala až po válce. Po osvobození Československa se Wichterle vrátil do Prahy, kde se jako pedagog podílel na reformě vysokoškolského studia chemie. V roce 1949 byl jmenován prvním profesorem na katedře umělých hmot VŠCHTI a o tři roky později byl zvolen jedním ze tří děkanů nové Vysoké školy chemicko-technologické.
Soustružník
Přestože měl Wichterle nezpochybnitelný odborný kredit, neprošel v roce 1958 kádrovými prověrkami. Po vyhazovu z vysoké školy našel uplatnění v Československé akademii věd a stanul dokonce v čele jejího Ústavu makromolekulární chemie. Koncem 60. let se zapojil do politiky; stál u zrodu dokumentu Dva tisíce slov a krátce byl poslancem. Za jeho angažmá v období pražského jara 1968 ho ale po nástupu normalizace odvolali z čela ústavu a několik let nemohl do zahraničí.
I po odchodu do důchodu si dokázal uchovat vitalitu. V roce 1988, tedy ve svých 75 letech, se ještě vyučil soustružníkem. Nepoměrně výrazněji ale do jeho života zasáhl pád komunismu. Hned v listopadu 1989 se Wichterle zapojil do veřejného života a v létě následujícího roku byl zvolen předsedou ČSAV. V čele této instituce stál do jejího zániku v důsledku rozpadu federace. Až do své smrti v srpnu 1998 - dožil se 84 let - byl Wichterle čestným předsedou její nástupnické organizace - Akademie věd ČR.
Od roku 1938 byl ženatý se stomatoložkou Lindou (18. srpna oslavila 106. narozeniny), s níž měl dva syny a sedm vnoučat. Členové rodiny dnes žijí po celém světě a patří k elitě v nejrůznějších oborech, například vynálezcův vnuk Martin oživil značku Wikov, která se dnes řadí k předním světovým výrobcům ozubených kol a mechanických převodovek. Blízko ale Wichterlovi měli a mají i k umění, chemikova sestra Hana Wichterlová (1903 až 1990) patřila mezi nejvýznamnější meziválečné sochaře.
