Ve Vyškově, městě s po zuby ozbrojenou posádkou, lidé v roce 1989 dlouho revoluci nevěřili
Zatímco většina země se po 17. listopadu radovala z konce vlády komunistické strany, v jihomoravském Vyškově nejen vojáci opatrně vyčkávali a sledovali zprávy s nedůvěrou. Lidem zde několik dní trvalo, než uvěřili, že nejde o nějakou další provokaci, po které budou následovat čistky.
„Vyškov měl, pokud jde o sametovou revoluci, zpoždění. Všude v zemi se už něco dělo, ale tady vládlo divné bezčasí. Řeknu to upřímně – báli jsme se, vždyť tu byli ozbrojení vojáci. Ještě jednadvacátého listopadu zasedal ve Vyškově Okresní výbor KSČ, který oficiálně demonstrace odsoudil a vyzval ke klidu na práci. Vyškovští komunisti nevěděli, co se děje. A tím pádem si nebyli jistí ani lidé, zato si uvědomovali, že velkou část města tvoří armáda,“ vzpomíná primář, přední český gynekolog a porodník Jan Machač na listopad 1989. Tehdy ve Vyškově spoluzakládal Občanské fórum.
Hlavně neprovokovat vojáky
„Bylo už jasné, že ty události jen tak nevyšumí a věci se nevrátí ke starým pořádkům. Ale vyškovským komunistům to, zdá se, pořád buď nikdo neřekl, nebo to odmítali připustit,“ vypravuje dál primář Machač.
O víkendu, pětadvacátého listopadu se pak náhodou přichomýtl k založení tamního Občanského fóra: „V Besedním domě měla ples moje starší dcera a dole v restauraci sedělo pár lidí, o kterých jsem věděl, že jsou proti režimu. Když jsem šel kolem, zavolali na mě a chtěli s něčím poradit. Byli trochu bezradní, jak formulovat požadavky… tak jsem se stal mluvčím.“
Když v pondělí sedmadvacátého listopadu probíhala generální stávka, coby tehdejší lékař vyškovské nemocnice vystoupil za Občanské fórum ve Vyškově na náměstí vedle zástupců KSČ. „Přečetl jsem poněkud nesouvislou řeč, v níž jsem mimo jiné požadoval odchod vojsk Varšavské smlouvy a hlavně jsem apeloval na klidný průběh. Šlo o to, za žádnou cenu nevyprovokovat vojáky. Později velitel, který to měl ve Vyškově na povel, řekl, že nebyly žádné plány na vojenský zásah, ale to jsme tenkrát netušili,“ popisuje.
A přiznává, že jej mrzí, jak je dnes módní zpochybňovat tehdejší události, a hlavně jej trápí, jak snadno se lidé už zase vzdávají svobody, tentokrát ve jménu konzumu a pohodlného života.
Ticho a strach
Stejné postesknutí si neodpustí ani Josef Špidla, další z tehdejších Vyškovanů, který se zapojil do dění kolem převratu. Byl učitelem na vsi s velkou spádovou školou na okraji vyškovského okresu, a kdykoliv skončilo vyučování, sedl na autobus a jel do Vyškova, do Brna nebo do Prahy.
„Drze jsem přišel třeba v Brně do Špalíčku a bral tam letáky a plakáty a vozil je k nám. Neboť zatímco v Praze, Brně a větších městech to bylo vyhrané, u nás, jak jsme říkali, ve vyhnanství v severní gubernii čtvrtého okrsku a ve vsích kolem bylo mrazivé ticho. Revoluce na venkově měla zcela jiný příběh, než ukazovaly jinde demonstrace a jásající davy,“ vzpomíná Špidla.
„Tehdy jsem vyvěsil ve škole plakát: Paní učitelko, už nám nemusíte lhát. A čekal jsem s jistou poťouchlostí, jak se komunisti na to vrhnou a rozsápou to, ale nic. Jen ředitel si mě druhý den zavolal a prý ať to strhnu, že mě tím nikdo nepověřil. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale povídám, že mě pověřilo Občanské fórum. Zůstal paf a viselo to tam dva týdny! Mnozí komunisté se tehdy báli, že třeba pod rouškou revoluce probíhají jen další vnitrostranické čistky jako v osmašedesátém, kdy nejdřív bylo Pražské jaro, ale pak přijela vojska Varšavské smlouvy…“
Není to jen jako?
Když probíhala ona slavná listopadová generální stávka, ve škole v Podomí se sešel učitelský sbor. „Komunisti byli na té schůzce paradoxně vstřícní, s nimi se dalo mluvit, zato se naplno projevili takzvaně slušní lidé, které jsem do té doby naivně bral jako spojence, protože mi pořád tajně plakali na ramenou, jak jsou komunisti zlí a jak manžela vyhodili z práce… Jedna učitelka, režimem podle svých slov postižená, začala – a slzy jí přitom tekly: Komu já jsem lhala, já, no řekni mi?! To bylo samozřejmě divadlo pro komunisty, aby ukázala, na čí je straně. Tak jsem jí to řekl,“ líčí Josef Špidla, který nejen tuto dobu zaznamenal ve své knižní trilogii Strážce modrého tunelu.
Přiznává, že právě chování těch takzvaně slušných a obyčejných lidí pro něj tenkrát bylo zklamáním. „O tom se bohužel téměř nikde nemluví. Na mnoha místech to neproběhlo v žádné euforii a naději, ale ve strachu a nejistotě. Lidé na venkově si pořád mysleli, že je to jen jako.“
I on dodává, že na Vyškovsku sehráli velkou roli, byť paradoxně zcela pasivní, silně vyzbrojení vojáci při tamní vysoké vojenské škole. I proto tolik lidí tak dlouho čekalo. Aby armáda neměla důvod zasáhnout.
