Vraždy v bažinách. Zločiny páru, který obdivoval nacisty, před desetiletími otřásly Británií
Vraždy v bažinách. Takové přízvisko dostaly brutální zločiny, které se staly na rašeliništích blízko Manchesteru mezi lety 1963 a 1965. Ian Brady a Myra Hindleyová znásilnili a zabili dohromady pět dětí a mladistvých. Hindleyová byla první ženou ve Velké Británii, která dostala nejvyšší možný rozsudek: doživotí bez možnosti propuštění. V listopadu před 60 lety zavraždili svou druhou oběť. Fotka Hindleyové se psem nad hrobem Johna Kilbrideho se stala ikonickým obrazem celého případu. Kdo byli Ian Brady a Myra Hindleyová?
Soudce popsal Bradyho jako „neuvěřitelně zlého“ a Hindleyovou jako „tichého, netečného svědka, který se ovládá a nemilosrdně lže“. Britská společnost byla spáchanými zločiny tak rozhořčená, že pár musel během procesu sedět za neprůstřelným sklem. Hrozilo, že se je někdo pokusí napadnout.
Brady společně s Hindleyovou v průběhu dvou let zavraždili pět dětí, které následně pohřbili na rašeliništích blízko anglického města Manchester. Během soudu byla veřejně puštěna i audio nahrávka, na které bylo slyšet, jak je jedna z obětí, desetiletá Lesley Ann Downeyová nucena se svléknout a strkat si něco do pusy. Uchovala se proto, že Brady měl zvrácený koníček – pořizování sadistických a erotických fotek a záznamů. Pár se zároveň rád vracel na místa činů. Mezi tím, co Hindleyová venčila svého psa Puppeta na místě pohřbených obětí, Brady ji fotil. Tak vznikla i její nejznámější fotografie. Dřepící, zachumlaná v kabátě, držící svého psa mezi vřesovišti na osudném rašeliništi. Skoro nic z fotky nenapovídá tomu, že pod elegantně oblečenou slečnou je hrob dvanáctiletého Johna Kilbredeho.
Myra Hindleyová
Vyrůstala v Manchesteru v dělnické čtvrti. Otec byl alkoholik a matku i děti často bil. Myra musela spát na malé posteli hned vedle lože rodičů. Poté co se jejím rodičům narodila mladší sestra Maureen, pětiletá Myra byla nucena se přestěhovat nedaleko k babičce.
Otec sloužil za druhé světové války jako velící důstojník u parašutistů. Byl známý pro svou tvrdost k vojákům. Od své dcery očekával, že bude stejně houževnatá jako on, a učil ji se prát. Když Hindleyové bylo osm let, přišla s pláčem za otcem, že jí místní kluk poškrábal tváře do krve. Ten ji pohrozil bitím koženým páskem, pokud to chlapci neoplatí. Myra se za ním vrátila a několika údery ho poslala k zemi. „V osmi letech to bylo mé první vítězství,“ napsala později ve svých denících. Profesor forenzní psychiatrie na Cardiffské univerzitě napsal, že vztah Hindleyové s otcem ji brutálně poznamenal. Nejen že byla z domova zvyklá na násilí, ale za násilí mimo domov byla dokonce odměňována. „Když se tohle člověk naučí v mládí, může to vážně narušit vnímání podobných situací v průběhu života,“ uvedl v posudku.
V osmnácti letech v roce 1961 nastoupila Hindleyová jako písařka do firmy Millwards distribuující chemikálie. Zde poznala Iana Bradyho, který tu pracoval jako účetní.
Ian Brady
Ian se narodil servírce z čajovny a nikdy nepoznal svého otce. Matka mu řekla, že to byl reportér, který zemřel tři měsíce před jeho narozením. Jeho původní jméno je Ian Duncan Stewart, ale v průběhu let a střídání rodin si jména měnil. Jelikož finanční situace paní Stewartové byla bídná, musela Iana předat do péče Mary a Johnovi Sloanových. Ian přijal jejich příjmení. Matka ho ale v průběhu dětství navštěvovala. Jako malý týral a zabíjel zvířata.
Byl přijat do Akademie Shawlands, pro nadprůměrné studenty. Jeho chování se ale ve škole zhoršilo. Během studia byl dvakrát u soudu pro mladistvé za vloupání. V té době měl také přítelkyni, ta ho ale opustila poté, co ji ohrožoval kapesním nožem. Znovu se objevil před soudem a odešel od něj krátce před sedmnáctými narozeninami s podmínkou, že bude žít s matkou. Ta v tu dobu žila v Manchesteru s novým manželem Patrickem Bradym, obchodníkem s ovocem. Patrick sehnal Ianovi práci a ten si vzal jeho příjmení.
Ian byl ovšem v práci přistižen při krádeži, a jelikož mu stále nebylo osmnáct, nakonec skončil v různých nápravných zařízeních pro mladistvé. Po propuštění v roce 1957 se živil rukama, což ho ale nebavilo, a na vlastní pěst vystudoval účetnictví.
V jednadvaceti letech v roce 1959 získal místo u firmy Millwards. Kolegové ho popisovali jako tichého, přesného a dochvilného, ale velice náladového. Tři roky poté začala ve firmě pracovat i Hindleyová.
Osudné rande
Hindleyová si po nástupu do firmy začala vést deník. Podle něj se scházela s různými muži, ale Brady ji fascinoval už od začátku. V deníku píše i o jejich prvním rande. Šli do kina na Norimberský proces. Další rande vypadala vždy stejně. Návštěva kina, většinou pornografický film a poté se přesunuli k Bradymu domů na sklenku německého vína. Od Iana si odnášela literaturu k nastudování. Většinou červenou knihovnu, příběhy o skutečných zločinech a knihy s nacistickou ideologií.
V tu Ian Brady věřil a své názory začal vštěpovat i Hindleyové. Pár se začal stranit ostatních kolegů, během pauzy na oběd sedávali stranou a nahlas si předčítali nacistické spisy. Myra Hindleyová měnila i svůj vzhled tak, aby alespoň napodobila vzor „árijské dokonalosti“. Odbarvila si vlasy a začala nosit purpurovou rtěnku. Proměnil se i její šatník. Minisukně, kožené bundy a vysoké kozačky.
Začali také fotografovat. Sebe navzájem. A byly to poněkud odvážné fotky. Hindleyová v tom viděla posun od své dříve stydlivější povahy. V červnu roku 1963 se Brady poprvé svěřil své partnerce se svou touhou spáchat „perfektní vraždu“.
Dodávka, ztracená rukavice a rašeliniště
12. července 1963 dal Brady Hindleyové instrukce, jak „perfektní vražda“ proběhne. Po práci bude v půjčené dodávce projíždět ulicemi a Brady ji bude následovat na motorce. Když uvidí vhodnou oběť, dá jí signál pomocí dálkových světel.
Po půl osmé večer zastavila spolužačce své sestry, šestnáctileté Pauline Readové a nabídla jí, že ji sveze. Hned jak Pauline nastoupila do dodávky, Hindleyová ji požádala o pomoc s hledáním drahé rukavičky, kterou ztratila na blízkém rašeliništi. Jelikož Pauline Hindleyovou znala, souhlasila. Jen co dorazili na místo, na motorce se zjevil Brady. Myra řekla Pauline, že i Ian bude hledat. Později během svědectví ale uvedla, že Brady šel s Pauline na rašeliniště sám a Myra čekala v dodávce. Brady se vrátil přibližně po třiceti minutách a odvedl Hindleyovou na místo, kde ležela mrtvá Readová. Její oblečení bylo roztrhané a poházené kolem a byla skoro bez hlavy kvůli dvěma velkým bodným ranám na hrdle. Když se Hindleyová Bradyho zeptala, zda Pauline znásilnil, odpověděl jí, že „samozřejmě“.
23. listopadu 1963 Hindleyová s Bradym nabídli odvoz dvanáctiletému Johnovi Kilbridemu pod záminkou, aby se doma nebáli, že se takhle pozdě večer toulá sám. Také mu slíbili láhev sherry. Pak ho požádali o pomoc s hledáním rukavičky a scénář se opakoval. Hindleyová čekala v autě mezi tím, co Brady Kilbridyho vzal na rašeliniště, kde ho nejdříve znásilnil a následně zabil. Tentokrát chlapce uškrtil a pohřbil v poměrně mělkém hrobě. U tohoto následně vyfotil svou partnerku, jak venčí svého psa.
16. června 1964 byl dvanáctiletý Keith Bennett na cestě ke své babičce. Hindleyová ho požádala o pomoc s naložením krabic do dodávky. Vzadu v dodávce čekal ovšem Brady. Znovu jeli na rašeliniště hledat ztracenou rukavici. Bennett byl znásilněn a uškrcen pomocí šňůry.
26. prosince 1964 se v Manchesteru konala pouť, kam šel pár na rande. Brady si po chvíli všiml desetileté holčičky, která byla na pouti očividně sama. Ian s Myrou před Lesley Ann Downeyovou záměrně upustili tašky s nákupem a požádali ji o pomoc s jejich naložením do auta. Následně i s vyložením u nich doma. Tam skončila ve sklepě. Byla násilně svlečena, nasadili jí roubík a nutili ji pózovat pro fotografie. Celý zločin nahráli na audiokazetu. Ta později sloužila jako důkaz u soudu. Jsou na ní slyšet hlasy obou útočníků a křik oběti. Hindleyová u soudu uvedla, že v čase napadení odběhla nahoru do koupelny, a když se vrátila, Downeyová byla již mrtvá. Brady tvrdil opak. Vraždu podle něj spáchala Hindleyová. Tělo naložili a odvezli na rašeliniště, kde holčičku nahou s oblečením u nohou pohřbili v mělkém hrobě.
Poslední vražda
Sedmnáctiletý Edward Evans je jediná oběť, která na rašeliništi neskončila. 6. října 1965 Hindleyová dovezla Bradyho na manchesterské hlavní nádraží a čekala u auta, než si Brady vybere svou další oběť. Vrátil se po pár minutách v doprovodu sedmnáctiletého Edwarda, kterému Hindleyovou představil jako svoji sestru. Edwarda si Brady vybral čistě ze sexuálních důvodů, chlapec ho nesmírně přitahoval, jak později uvedl. Všichni tři jeli do domova Bradyho a Hindleyové posedět nad lahví vína.
V průběhu večera Brady poručil Hindleyové, aby přivedla svého švagra. David Smith, manžel její mladší sestry Maureen, měl několik záznamů v trestním rejstříku. V průběhu let si Brady se Smithem vybudoval poměrně blízké přátelství, Smith k Bradymu dokonce vzhlížel a to děsilo Hindleyovou.
V domě Brady řekl Smithovi, ať počká v kuchyni. Asi po dvou minutách uslyšel výkřik. Policii později uvedl, „zněl až žensky“. „Křik pokračoval a v tom na mě zavolala Myra, abych Bradymu pomohl. Vběhl jsem do obýváku a vidím, jak tam leží mladý muž s rameny na gauči a nohama roztaženýma na zemi. Nad ním stál rozkročený Ian se sekerou v ruce. Udeřil jí chlapce z levé strany do hlavy, byla to strašná rána,“ uvedl později Smith.
Poté sledoval Bradyho, jak Evanse škrtí elektrickým kabelem. U toho si Brady námahou vymkl zápěstí. Jelikož Edwardovo tělo bylo příliš těžké na to, aby ho odnesli do auta, zabalili ho do igelitu a nechali ležet v ložnici. Domluvili se, že Smith ráno přijede a pomůže Bradymu se těla zbavit.
Smith dorazil domů přibližně ve tři hodiny ráno. Poprosil ženu, aby mu připravila čaj, ten ale hned po vypití vyzvracel a řekl své ženě, čeho byl právě svědkem. Počkal do rána, vyzbrojil se nožem a šroubovákem pro případ, že by se ho Brady chtěl zbavit, a zavolal na policii z telefonní budky u dálnice.
Vzápětí policie zaklepala na dveře domu Hindleyové a Bradyho. Policie nalezla zamčený pokoj, který Hindleyová odmítla odemknout, ale Brady jí přikázal, ať policajtům klíč předá. Tak bylo nalezeno tělo Edwadra Evanse, jejich poslední oběti. Během toho, co se Brady oblékal, řekl policii: „S Eddiem jsme se pohádali a situace se trochu vymkla kontrole.“ Tak skončila vražedná horečka Myry Hindleyové a Iana Bradyho.
Během čtrnáctidenního soudu byli jak Brady, tak Hindleyová na základě nalezených důkazů a svědectví obžalováni z vražd Evanse, Downeyové a Kilbrideho. V roce 1966 šel vraždící pár za mříže. Hindleyová dostala dvě doživotí, Brady tři. O skoro dvacet let později v roce 1985 se Brady při jednom rozhovoru s novinářem přiznal i k zavraždění Pauline Readové a Keitha Bennetta. O rok později roku 1986 dostala Hindleyová dopis od matky Bennetta, který na ni zapůsobil, a následně pomáhala policii s hledáním nenalezených těl pohřbených na rašeliništi. Rok poté se přiznala ke spoluúčasti na všech pěti vraždách. U každé z nich však uvedla, že se vraždy přímo nezúčastnila, byla buďto v autě, koupelně nebo kuchyni, ale nikdy ne svědkem zabíjení.
Myra Hindleyová zemřela ve vězení 15. listopadu 2002 ve věku 60 let. Pět let po její smrti uvedl její právník, že se mu v rozhovorech ke svému podílu na vraždách přiznala. Sama se považovala za tu horší z vraždící dvojice, protože byla zodpovědná za únosy. Ian Brady zemřel 15. května 2017 ve věku 79 let v uzavřené a přísně střežené psychiatrické klinice Park Lane v Maghullu.
