Riskantní projekt obří vzducholodě na jaderný pohon pro 1800 lidí zůstal v Rusku na papíře. Naštěstí
V komunistickém Sovětském svazu chtěli mít jeho vládci vždy všechno největší a nejoriginálnější. Vědci a inženýři ze „země neomezených možností“ proto často přicházeli s neuvěřitelnými nápady. Jedním z nich byl projekt obří vzducholodě na jaderný pohon pro 1800 lidí. Byl to jeden z nejriskantnějších nápadů z dob Sovětského svazu. Nebyl ovšem nikdy realizován. Chtělo by se dodat – naštěstí.
Ambiciózní sovětský jaderný projekt se kupodivu zrodil v době, kdy se, jak se tehdy zdálo, od vzducholodí ve světě téměř upustilo. V roce 1971 představil kandidát technických věd Gennadij Nestěrenko na stránkách populárně-vědeckého časopisu Technika Moloděži (Technika pro mládež nebo Technika mládeže) koncept velkolepého projektu jaderné vzducholodě. Časopis ho nazval „Atomovým vládcem oblohy“.
Navržený stroj by byl větší než běžné vzducholodě z minulosti. Měl mít délku až 300 metrů, což je velikost jaderné letadlové lodi. Podle návrhu by mohl přepravit 180 tun nákladu nebo 600 cestujících luxusní třídy. Při obětování komfortu by byla vzducholoď schopna pojmout 1800 „obyčejných“ cestujících. Díky jadernému pohonu měla dosahovat rychlosti 200 až 300 kilometrů za hodinu.
Vzducholoď by uváděly do pohybu dvacetimetrové vrtule a poháněl by ji jaderný reaktor o výkonu 200 MW (o něco menší výkon, ale rovnou s dvěma reaktory, byl instalován na ruském ledoborci Arktika, který byl provozován od roku 1975 až do roku 2000).
Celý projekt nicméně nakonec zůstal jen na papíře. Ani v minulém, ani v tomto století po něm ve skutečnosti nikdo netoužil, protože mnohé technické otázky zůstaly nezodpovězeny a nápad přišel všem velmi riskantní.
Otázkou také je, zda byl sovětský projekt originální. V roce 2022 se totiž objevily obrázky neznámého a zapomenutého dánsko-nizozemského projektu z roku 1969. Zvláštní je, že byl téměř identický jako ruský návrh z roku 1971. Byl tedy ruský projekt jen ukradený nápad? Možná ano, protože Sovětský svaz podepsal úmluvu o autorských právech v roce 1973.
Zajímavý byl i časopis Technika Moloděži, který o věci informoval. Ten byl mimochodem před listopadovou revolucí k mání i v Československu a byla to určitým způsobem výkladní skříň sovětského průmyslu a vědy, i když pojatá poněkud popovým způsobem. Už od konce 50. let minulého století v něm také vycházela nejlepší díla sovětské i zahraniční science fiction. V roce 1984 byl jeho dlouholetý šéfredaktor Zacharčenko propuštěn poté, co časopis začal publikovat román Arthura C. Clarka 2010: Druhá vesmírná odysea (v originále vyšel v roce 1982). Některé postavy díla totiž nesly jména významných sovětských disidentů.
Kdy byl věk vzducholodí
Zlatý věk vzducholodí přitom spadá do let 1910 až 1940, a to jak ve světě, tak v Sovětském svazu. Jejich sériovou výrobu poprvé zavedl německý podnikatel hrabě Ferdinand von Zeppelin. Později se jeho jméno začalo spojovat právě se vzducholoděmi, pro které se vžilo označení „zepelíny“. V roce 1929 se vzducholodi Graf Zeppelin podařilo obletět zeměkouli za 20 dní s pouhými třemi mezipřistáními. Světový rekord v délce letu pak vytvořila sovětská vzducholoď SSSR-V6, která dokázala strávit ve vzduchu 130 hodin bez přistání.
Nejvýraznější svou velikostí byla kdysi obří vzducholoď třídy Hindenburg z 30. let 20. století. Tato vzducholoď, srovnatelná se zaoceánským parníkem, inspirovala už tehdy k myšlence, že do takového obra by se mohl v pohodě vejít i jaderný reaktor.
Na konci třicátých let ale byla stavba vzducholodí zastavena kvůli sérii velkých havárií v různých částech světa. Pro sovětský průmysl byla poslední kapkou katastrofa SSSR-V6, tedy paradoxně právě vzducholodě, která stanovila světový rekord. V roce 1938 v podmínkách polární noci a drsného počasí ztratila orientaci a narazila do hory.
