Sexuálně frustrovaný Kolumbus zaměnil kapustňáky za mořské panny. Kde se vzaly sirény nebo fénixové
Je tomu právě 530 let, kdy se Kryštof Kolumbus plavil kolem pobřeží dnešní Dominikánské republiky a pozoroval, jak se u jejích břehů vyhřívají kapustňáci. Ze zápisků v lodním deníku je znát, že se Kolumbus už mnoho měsíců pohyboval ve výhradně mužské společnosti. Otylé mořské savce totiž sexuálně frustrovaný dobyvatel popsal ve svých zápiscích jako mořské panny. Na jeho obranu je potřeba zmínit, že nebyl zdaleka jediný učenec, který se domníval, že se setkal s mýtickým tvorem.
Konec 15. století byl érou, kdy se evropští dobrodruzi vydávali do neprozkoumaných částí světa šířit křesťanství, otroctví a nakažlivé nemoci. Neměli přitom nejmenší ponětí, co je na jejich cestách čeká. Obecný konsenzus mezi tehdejšími vzdělanci hlásal, že křesťanská Evropa představuje centrum civilizovaného světa a kolébku božské dokonalosti. Vzdálené krajiny tím pádem musely zákonitě patřit divochům, zrůdám a bájným netvorům. Této představě podléhaly i takové kapacity, jako byl francouzský biskup Petr z Ailly, jehož knihou Imago Mundi se Kolumbus při sestavování cesty do Indie řídil. Přední myslitel tehdejší Evropy v ní přinesl poměrně moderní popis zemské geografie, klimatických zón, řek, moří a ostrovů. Neznámé pevniny ale neváhal zabydlet podivnými tvory a příšerami, a Kolumbovi se tedy nemůžeme divit, že mořské panny považoval za zcela reálné bytosti. Pravděpodobně se mu při pozorování i ulevilo, protože ho v Novém světě mohli přivítat i daleko horší tvorové.
Pokračování 2 / 7
Mořské panny
Když se podíváte na obrázek kapustňáka, napadne vás patrně, že je vzhledově věrný spíše svému lidovému označení „mořská kráva“. Půltunové tvory s dobráckým výrazem ve tváři si ale námořníci pletli s mořskými humanoidy odjakživa. Prvním popsaným lidsko-rybím hybridem byl babylonský bůh Oannes, o kterém existují zmínky už ze 4. století př. n. l. Mezi antickými mořeplavci nepanovala žádná pochybnost o existenci sirén – žen s rybím tělem, které lákaly námořníky uhrančivým zpěvem na zrádné mělčiny.
Mezi zoology panuje víceméně shoda, že za těmito pověstmi stojí střetnutí s mořskými živočichy, kteří jsou dones známí pod souhrnným jménem „sirény“. Jeden z jejich zástupců – moroň – se vyskytoval i ve Středozemním a Rudém moři. Kolumbus se v Karibiku setkal s jeho příbuzným kapustňákem širokonosým, kterému zdejší domorodci říkají „manatí“ (angličtina toto slovo převzala do označení „manatee“). V porovnání s moroni jsou kapustňáci baculatější, čehož si ostatně všiml i Kolumbus. Do deníku si zapsal, že mořská panna měla zřetelně ženské tvary, ale když se vynořila v celé své výšce z moře, nebyla tak krásná, jak ji pověsti popisovaly.
Anglický dobyvatel John Smith byl v roce 1614 shovívavější. V jeho deníku je k vidění zápis: „Dlouhé zelené vlasy jí propůjčovaly jistý charakter, který rozhodně nebyl neatraktivní. Když se mořská panna obrátila na záda a odhalila své rybí partie, pocítil jsem první příznaky milostného citu.“ John Smith naštěstí milostnému vábení sirén odolal a doplul až do Ameriky, kde se mohl zamilovat do Pocahontas.
Pokračování 3 / 7
Jednorožci
Ve starých bestiářích a atlasech mýtických tvorů se dá najít leccos, jejich nepopiratelným králem je ale jednorožec. Víra v něj byla tak silná, že jeho existenci v podstatě nikdo nezpochybňoval a ještě v 18. století se běžně obchodovalo s jejich rohy. Jejich podoba se však během let poněkud měnila. Antický historik Plinius starší je v 1. století př. n. l. popisuje jako děsivé tvory s tělem koně, hlavou jelena, sloníma nohama, prasečím ocasem a metrovým černým rohem trčícím z čela. Jejich hluboký řev prý děsil široké okolí a zuřivá povaha znemožňovala ulovit jednorožce živé. Ve středověku se divoké bestie proměnily v bílé koníky s něžným růžkem na čele. Dotknout se jich směly jen neposkvrněné panny a šlechtické rody si je malovaly do znaků jako symbol křesťanské čistoty.
Názory na původ podoby bájného tvora se různí. Plinius se pravděpodobně nechal inspirovat africkým nosorožcem, občas se objeví i spekulace, že za vznikem legendy mohla stát zakrslá žirafa okapi, která má růžky posazené tak blízko u sebe, že z dálky připomínají jeden roh. Středověký evropský nosorožec byl už čistě mýtickým tvorem. Jedinou skutečnou součástí byl roh, který měl údajně zázračné léčebné účinky, a vyvažoval se proto doslova zlatem.
Roh jednorožce, který vlastnila britská královna Alžběta, přišel na astronomických 10 000 liber, což je v dnešních korunách zhruba 40 milionů. Nešlo samozřejmě o roh jednorožce, ale o roh narvala – kytovce žijícího v severních mořích. Jejich rohy se staly oblíbeným artiklem norských kupců, kteří na nich pohádkově bohatli, přestože nešlo ani o trofej z jednorožců, ani o rohy. Spirálovitý výrůstek na narvalím čele je totiž zmutovaný levý špičák, který může dorůst délky až 2,5 metru.
Pokračování 4 / 7
Mořský drak
Žádná námořnická pověst se nemůže obejít bez mořského draka, hada nebo podobné příšery. Staré řecké báje popisují, jak jednoho z nich zabil během svých dobrodružství hrdina Perseus. Švédové mají v národních bájích slavnou mořskou příšeru jménem Soe Orm a bajky východních námořníků se jimi přímo hemží.
Na rozdíl od ostatních příšer mají mořští draci a hadi reálnou a dodnes živou předlohu. Je jím hlístoun červenohřívý – podivná zploštělá ryba s červenou hřbetní ploutví a hřívou dlouhých „rohů“. Hlístouni dorůstají délky až 10 metrů a váhy přes čtvrt tuny, zvěsti ale hovoří i o exemplářích s dvojnásobnými rozměry. Vědci o jejich věrohodnosti pochybují, ale nelze je jednoznačně vyvrátit. Mnoho detailů života mořských hadů je dodnes zahaleno tajemstvím, protože hlístouni žijí v nepřístupných hlubinách oceánů. V přirozeném prostředí se je podařilo nafilmovat až v roce 2001.
Pokračování 5 / 7
Kraken
Kraken je další mořská příšera, kterou proslavily báje námořníků a dostala se i do seriózních zoologických spisů. O obřích hlavonožcích si mořeplavci vyprávěli odpradávna. Populární byli hlavně v severských ságách, kde se jim říkalo hafgufa nebo lyngbakr. I do světa vědy je přivedl seveřan – konkrétně dánský pastor a zoolog Erik Ludvigsen Pontoppidan. Podle jeho popisu je kraken schopen stáhnout pod hladinu i tu největší loď a menší rybářská plavidla ohrožují i samotné víry, které hlavonožec vyvolává na mořské hladině. Jeho tvrzení ostatní učenci bez větších pochyb přijali.
Mezi vášnivé zastánce existence obřích chobotnic patřil francouzský zoolog a expert na měkkýše Pierre Denys de Montfort. Během svých studií nasbíral mezi námořníky desítky „autentických“ pozorování. Byl jimi tak unesen, že neváhal veřejně prohlásit, že krakeni mohou za zmizení flotily válečných lodí, která plula v roce 1782 z Karibiku do Velké Británie. Britská admiralita jeho tvrzení suše vyvrátila s tím, že flotilu zastihl u břehů Nového Foundlandu hurikán. De Montfort utržil obrovskou ostudu a s jeho vědeckou pověstí se zhroutila i víra v krakeny.
Ne však oprávněně. Dnes víme, že se v hlubinách oceánů opravdu prohání krakatice obrovské. Setkání s velikými a výjimečně inteligentními tvory jsou velmi vzácná. Dodnes existuje pouze několik málo fotografických a filmových záznamů a krakatici se nikdy nepodařilo chytit živou. Z uhynulých exemplářů víme, že mohou dorůstat délky až 20 metrů a vážit skoro půl tuny. O maximální možné velikosti se vedou jen spekulace.
Pokračování 6 / 7
Fénix
Ptáka, který umírá v ohni a rodí se z vlastního popela, známe především z knih o Harrym Potterovi. První zmínky ale pochází už ze starého Řecka. Spisovatel Achilleus Tatios o něm píše ve svém románu Příhody Leukippy a Kleitofónta. Tvrdí v něm, že fénix pochází z Etiopie, dorůstá velikosti páva, kterého ale zastiňuje pestrostí barev. Křídla a trup zdobí zlatý a šarlatový vzor, kolem hlavy se mu vznáší sytě růžová záře připomínající zapadající slunce.
Největším popularizátorem fénixe byl ale historik Herodotos. O bájném ptáku se dozvěděl během svých cest po Egyptě a píše o něm ve svých slavných Dějinách. Ptáka nazývaného „bennu“ prý Egypťané spojovali s bohem slunce Ra. Podle pověstí se stárnoucí bennu uchýlí na rozpálené příbřežní planiny Nilu a snese zde vejce. To pak bůh slunce rozpálí natolik, že vybuchne v plameny, které starého ptáka sežehnou a dají život novému. Nejčastější vysvětlení této pověsti se pojí s plameňáky. Hejna růžově zbarvených ptáků opravdu kladou vejce na nepřístupných planinách, kde vlnění sluncem rozpáleného vzduchu může připomínat plameny.
Pokračování 7 / 7
Hobit
Pověsti o obrech či naopak o lidech miniaturních rozměrů se dají vystopovat napříč všemi civilizacemi. Za jejich vznikem může stát pouhá fantazie, popřípadě chybná identifikace kosterních pozůstatků. Kostry vyhynulé čtvrttunové gorily gigantopitheca mohly například podnítit legendy o obrech nebo opolidech, jako je asijský yetti či severoamerický bigfoot. Lebky prastarých chobotnatců zase pravděpodobně inspirovaly pověsti o obřích jednookých Kyklopech – otvor po chobotu byl mylně považován za osamocený oční důlek.
Miniaturní hominidé, pro které díky J. R. R. Tolkienovi používáme šmahem termín „hobiti“, jsou ale velmi reální. Objevili jsme je v roce 2003 na indonéském ostrově Flores. Kosterní pozůstatky nalezené v jeskyni Liang Bua dokazují, že Homo floresiensis měřili jen zhruba metr, vážili kolem 30 kilogramů a měli velmi malou mozkovnu. Chodili však vzpřímeně, používali nástroje, společně lovili, vařili na ohni a pravděpodobně používali nějakou formu řeči.
Vedou se spory o to, jak dlouho na osamělém ostrově přežívali a jestli se dostali do kontaktu s moderními lidmi. Některé hypotézy hovoří o tom, že Homo floresiensis přišli na ostrov dávno před tím, než Homo sapiens vyrazil z Afriky, a žili zde ještě před 13 000 lety – s Homo sapiens tedy dlouhou dobu koexistovali a o desetitisíce let přežili i neandrtálce. Novější výzkumy to sice zpochybňují, ale vyskytují se i zvěsti, že potomci prastarých hobitů mohou přežívat v nepřístupných tropických pralesích dodnes.
