Podivné kapitoly stoleté historie zimních olympiád: Vojenské hlídky, psi, koně a zvláštní hokej

Závod vojenských hlídek|Wikimedia Commons

Na počátku 20. století nebylo sportovní lyžování příliš rozšířené. V severských zemích patřily lyže k běžným dopravním prostředkům, jinde v Evropě s nimi měli zkušenosti většinou jen obyvatelé hor a vojáci. Na prvním ročníku zimní olympiády se proto logicky musely vyskytnout závody šité na míru armádě. Závod vojenských hlídek absolvovala v roce 1924 čtyřčlenná družstva sestavená z velitele, jeho zástupce a dvou vojínů. Všichni členové soutěžili v uniformách, na zádech nesli batohy o váze 25 kg a pušku (výjimkou byl velitel, který měl pouze revolver). Na lyžích museli překonat 30 kilometrů horským terénem s velkým převýšením a vždy po 15 kilometrech střílet na terče vzdálené 250 metrů. Hlídka měla k dispozici 18 ran a za každý sestřelený terč se jí od času odečítalo 30 vteřin. 

Podmínky závodu se ukázaly být extrémně náročné. Ze šesti družstev doběhly do cíle jen čtyři, vojáci Polska a Itálie museli závod kvůli špatnému počasí vzdát. O stupně vítězů se podělilo Švýcarsko, Finsko a Francie, bramborová medaile zbyla na tým Československa. Naši vojáci Buchta, Bim, Josifek, Mittlohner zaostali za třetími Francouzi o pouhou minutu s časem 4 hodiny 19 minut 54 sekund. Vojenské hlídky sice soutěžily ještě na hrách v letech 1936 a 1948, ale jen v rámci doprovodného programu. Poté se z jejich závodů vyvinul moderní biatlon.

Skijoring|Wikimedia Commons

Jak prozrazuje jméno, tato disciplína vznikla ve Skandinávii. Lyžař při ní třímá otěže připevněné na speciálním postroji a přes zasněžené pláně ho táhne kůň. Skijoring používali především vojáci jako formu rychlé dopravy na velké vzdálenosti a na severských Nordických hrách se v něm závodilo v několika rychlostních i technických disciplínách. Mezi velké obdivovatele skijoringu patřil sám baron de Coubertin, který se ho snažil prosadit do zimních olympijských her. Podařilo se mu to ale jen jednou, v roce 1928 ve švýcarském Svatém Mořici. Severská družstva se ale závodů nezúčastnila, protože v zimní olympiádě Skandinávci viděli konkurenci svých Nordických her. Na zamrzlém jezeře alpského střediska se proto utkaly pouze týmy Švýcarska a Itálie v rámci exhibičního závodu. Dominovali v něm domácí Švýcaři. Zlatou medaili získal Rudolf Wettstein, stříbrnou si odnesl Bibi Torriani, legendární sportovec, který vedl celých 20 let švýcarský hokejový reprezentační tým a k tomu ještě vyhrával závody v sáňkování.

Start závodů psích spřežení. Nikoliv na olympiádě, ale na Aljašce v roce 1915|Wikimedia Commons

Bývá zvykem, že se pořádající země snaží zavést do programu olympijských her svou domácí disciplínu. Nejinak tomu bylo v roce 1932, kdy se zimní hry pořádaly v USA ve středisku Lake Placid a pořadatelé uvedli v rámci doprovodného programu závody psích spřežení. Všech 12 účastníků pocházelo ze severu USA a Kanady, kde musheři zajišťovali přepravu lidí a nákladů už od dob zlaté horečky na Klondiku. Program byl rozdělen na dva dny. Psovod a jeho šestispřeží během každého z nich absolvovali trasu dlouhou 25 mil a časy se sčítaly. Nejnižší celkový čas naměřili rozhodčí Kanaďanovi Emilu St. Goddardovi. Pouhých osm minut za ním se umístil legendární psovod Leonhard Seppala – hrdina štafety musherů, která se v roce 1925 probila tisícem kilometrů sněhových bouří a krutých mrazů do odříznutého aljašského přístavu Nome a přivezla umírajícím dětem lék na záškrt. Závodu se zúčastnila i Eva Seeley, jediná žena, která na olympiádě soutěžila v jiné než bruslařské disciplíně.

Bavorská metaná na obraze vlámského mistra Bruegela z roku 1565|Wikimedia Commons

Tradičních zimních sportů není mnoho, a aby olympijské hry nebyly jen o lyžování a bruslení, museli pořadatelé na disciplíny povýšit i velmi obskurní kratochvíle. Hned na první olympiádě se proto odehrál turnaj v curlingu, který se pak vrátil na pořad her jen jednou v roce 1932 a znovuzrození se dočkal až v Naganu v roce 1998. Na dvou ročnících – v letech 1936 a 1964 – ho ale vystřídal příbuzný sport, kterému se říká bavorský curling neboli lední metaná. Zatímco u curlingu se kameny neodlepí z ledu a pomocníci vrhače jim umetají cestu košťátky, metaná je daleko dynamičtější. Kameny váží 4,3 kg, mají dlouhou rukojeť a připomínají přerostlý zvon na uvolňování odpadů. Hráč kámen v ruce rozkývá a vrhem po ledě se ho snaží dopravit co nejblíže k puku z tvrdé gumy. Soupeřící kameny i terč při tom může hodem vyrážet, takže si metanou můžete představit jako pétanque na ledě. Kromě toho se pořádají i soutěže v hodu na přesnost a na dálku. V roce 1936 měli na hrách v Garmisch-Partenkirchenu v metané silné zastoupení Čechoslováci a Karl Wolfinger získal v hodu na cíl bronzovou medaili. 

William Grut stříbrný zimní pětibojař z olympiády v roce 1948. Tady ovšem závodí v letním pětiboji. Ten mu šel ještě lépe. | Wikimedia Commons

Moderní pětiboj byl na pořad letních olympijských her zařazen už v roce 1912. Skládá se z běhu, jízdy na koni, střelby z pistole, šermu a plavání, a má tak simulovat zdatnosti a dovednosti vojenského zvěda. Jelikož průzkumníci musí bojovat v každém ročním období, vznikla k modernímu pětiboji i jeho zimní varianta. Jízda na koni, střelba a šerm zůstávají, plavání a běh ale nahrazuje běh na lyžích a sjezdové lyžování. Zimní pětiboj se objevil na olympiádě v roce 1948. Mezi 14 závodníky dominovali Švédové, kteří obsadili všechny stupně vítězů. Stříbrný William Grut pak získal zlato i v letním moderním pětiboji na olympiádě v Londýně a jako trenér dovedl k šesti titulům mistra světa a dvěma olympijským zlatům neporazitelného Larse Halla.

Brankář v bandy | Wikimedia Commons/Arild Vågen, CC BY-SA 3.0

Jeden z nejdivnějších zimních sportů, bandy, se objevil v doprovodném programu olympiády v Oslu v roce 1952. Kříženec fotbalu, pozemního a ledního hokeje pochází údajně z Anglie, ale největší popularity se dočkal ve Skandinávii a v Rusku. Z fotbalu bandy zdědil jedenáctičlenné týmy, hrací čas 2 x 45 minut, ofsajdy, rohy, branky a veliké hřiště. To je ale pokryté ledem a hráči se na něm prohání na speciálních bruslích s dlouhými noži. Hokejky zase připomínají hole na pozemní hokej, jsou kratší a zahnuté. Brankář hokejku nemá, zato má velké vycpané rukavice, aby se mu lépe chytal tvrdý kulatý míček, který bandy používá místo puku. Jediný olympijský turnaj, který vyhrálo družstvo Švédska před Finy a Nory, příliš pozornosti nevzbudil. Bandy se proto do hlavního programu nedostal, na severu Evropy se ale hraje dodnes a malá asociace působí i v Česku.