Vztah Čechů k alkoholu se mění. Kde se vůbec vzala česká pivní kultura?
Pro čím dál početnější skupinu Čechů je únor měsícem abstinence. Iniciativa suchej únor, které se účastní odhadem vyšší statisíce Čechů a Češek, se v naší společnosti zabydlela a zřejmě už jen tak nezmizí. Naopak. Byť se v evropském žebříčku dlouhodobě pohybujeme v první pětici národů, které alkoholu holdují nejvíce, dlouhodobé trendy naznačují, že v budoucnu budeme pít čím dál méně.
Češi stále konzumují alkohol rádi a ve srovnání s průměrnou světovou spotřebou v posledních desetiletích zhruba ve dvojnásobném množství. V přepočtu je to okolo deseti litrů čistého lihu na osobu a rok. Jaké alkoholické nápoje se u nás nejvíce konzumovaly či konzumovat budou, má nicméně zajímavý vývoj, který je do určité míry spjatý i s vývojem společnosti jako takové.
Podrobnější statistické údaje máme zhruba od poloviny devatenáctého století. V té době se v českých zemích po zrušení roboty uvolnily pracovní síly ze zemědělství a započal rozvoj průmyslu. Tehdejší nový spotřebitel začal dávat přednost pivu a kořalce. Spotřeba vína, které do té doby hrálo ve statistikách prim, začala prudce klesat.
Ještě větší ránu vínu zasadily ekonomické důvody. Zrušení celní hranice mezi Rakouskem a Uherskem vedlo k dovozu uherských vín, kterým ta moravská nemohla čelit. Zemědělci o vinice začali ztrácet zájem a obraceli se k pěstování průmyslových plodin, cukrové řepy, brambor, lnu, chmele, konopí aj. Je to doba zakládání moderních pivovarů a lihovarů. Výměra vinic, která byla v polovině devatenáctého století ještě téměř shodná jako dnes, se začala zmenšovat.
Následně i k nám v roce 1890 dorazil révokaz, který devastaci tradičního vinohradnictví téměř završil. Tou dobou už byl v českých zemích odklon od vína k pití piva a destilátů prakticky dokončen. Zajímavé však je, že tehdy se již také výrazně s podporou lékařských kapacit pití vína doporučovalo a předepisovalo jako součást léčby řady chorob kardiovaskulárních, psychických nebo např. gastroenterologických.
Industrializací byla obliba vína zasažena mnohem více než kalamitou révokazu. Na přelomu 19. a 20. století je spotřeba vína na osobu a rok v českých zemích kriticky nízká a dostává se pod pět litrů za rok. Krize vinařství provázená rychlým snižováním výměry vinic se protáhla přes první světovou válku až do třicátých let dvacátého století, kdy plocha vinic klesla na 3 870 hektarů.
Doba přinesla jiné priority zejména v souvislosti se vznikem nového státu a jeho ekonomické základny, brzy postižené velkou hospodářskou krizí. Nové Československo, jehož podstatná část bývala průmyslovým centrem Rakousko-Uherska, tak již mělo historicky významnou vinařskou tradici téměř ve stádiu zániku. Pak opět přišla válka a shodou okolností další roky s extrémně mrazivými zimami.
Česká pivní tradice takovýto otřes nezaznamenala, naopak v devatenáctém století ji pozitivně ovlivnila industrializace a transformace struktury zemědělských plodin, kdy vedle cukrové řepy pro cukrovarnictví, došlo i k rozsáhlému vysazování chmelnic pro pivovarnické účely. Oba tyto procesy se opíraly o vhodné klimatické podmínky pro jejich pěstování a zároveň i o průmysl vyrábějící technologie pro jejich zpracování.
Totéž lze konstatovat i o bramborách a lihovarnictví. Obilnářství, které u nás má rovněž vhodné přírodní podmínky, krom dodávek pro potravinářské účely je opět dodavatelem jak pro pivovary, tak pro výrobce destilátů. Ty jsou u nás dominantně produkovány z obilí, brambor a cukru.
U nás jsme sice byli dominantní konzumenti piva, ale v porovnání s dnešní úrovní vlastně naši předkové ve třicátých letech dvacátého století pili piva málo. Zhruba okolo sedmdesáti litrů na osobu a rok. Navíc dominantně konzumovali méněstupňová výčepní piva. Pro srovnání – soudobá úroveň spotřeby piva se u nás již delší dobu pohybuje okolo 130 litrů na osobu a rok.
Naše spotřeba vína po druhé světové válce zaznamenala sice nárůst, ale vzhledem k politickému vývoji nenásledovalo dobré období ani pro pěstování, zpracování či spotřebu vína. Kolektivizace zemědělství na venkově a aplikace průmyslových norem na zpracování vedly mimo jiné k další diskontinuitě a oslabení vztahu spotřebitelů k vínu. Do značné míry se z vína stal unifikovaný průmyslový nápoj. Sice přírodního původu a splňující požadované československé normy, ale bez osobitosti.
Teprve vinařský zákon z roku 1995 a privatizace vinohradnictví i produkce vín daly základ k nebývalému rozvoji oboru. Tlak na kvalitu vín, zlepšování agrotechnických postupů při ošetřování vinic a hlavně rozsáhlé investice do technologií zpracovatelských kapacit přinesly zvyšování obliby vína.
Jeho spotřeba od té doby plynule s drobným kolísáním roste k současným cca dvaceti litrům na osobu a rok. Roční průměr produkce vína v České republice se v posledních letech setrvale pohybuje okolo 600 000 hektolitrů. Dovoz vína je pak zhruba dvojnásobný. Dnes je u nás výměra vinic opět srovnatelná s polovinou devatenáctého století, tedy cca 18 000 hektarů.
Spotřeba alkoholu obecně však již zásadně neroste, naopak dlouhodobé trendy jeho konzumace naznačují pozvolný pokles. Jak jsem ilustroval na předchozích řádcích, spotřebitelské preference a kultura samotného pití se v čase mění. Česká pivní kultura je rozhodně stále fenomén, na druhou stranu už určitě není to, co bývala. Stačí si vzpomenout, kolik nádražek a vesnických hospod v posledních letech zaniklo či má k zániku nakročeno. Byť jde pro značnou část populace o smutný obrázek, je dobře, že zejména mezi mladšími generacemi množství zkonzumovaného alkoholu v posledních letech významně klesá. Lámání rekordů v množství vypitého alkoholu rozhodně není nic, co by o společnosti vypovídalo cokoliv dobrého.
Autor působí na katedře marketingu Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze.
