Když hrůza střídala hrůzu. Vzpomínky přeživší holokaustu přináší svědectví, na které by se nemělo zapomenout

Narodila jsem se na Vánoce 1930 do asimilované rodiny. Tatínkovi Emilu Landovi patřila firma zpracovávající koňské žíně, maminka Ilsa byla v domácnosti. Bydleli jsme v pražské Pařížské třídě, a když mi byly tři roky, přestěhovali jsme se do čtyřpokojového bytu na Letné. Měla jsem o deset let starší sestru. Alžbě­ta, které jsme říkali Líza, byla z maminčina prvního manželství. Nikdo mi nevysvětloval, proč má moje sestra jiné příjmení, dokonce i svoji vlastní poštovní schránku. A já se na nic nevyptávala, vzpomínala Evelina Merová.

„Najednou začali být rodiče ustaraní. Zvažovali, jestli bychom neměli odjet do Švýcarska, tatínkova firma měla v Curychu filiálku. Byla jsem ráda, že se rozhodli zůstat v Praze. Představa, že bych chodila do třídy, kde se mluví německy, mě ani trochu nelákala, líbilo se mi ve škole U studánky, naše paní učitelka Josefína Littmanová byla moc hodná. Léto jsme trávili ve Starých Splavech, na zimní dovolenou jsme jezdili do Krkonoš. Jako všechny děti jsem měla bohatou fantazii, varovala jsem Lízu, že za skříní v předsíni číhá v noci vlk. Smála se a přesvědčovala mě, že nemusím mít žádné obavy: ,Vlk žije v lese, co by dělal v naší předsíni.‘ Po mnichovské dohodě, kdy jsem viděla dospělé si zoufat, se do mě zahryzl ještě větší strach. Bála jsem se války.“

Tady jsme doma

„Na pražské Letné žilo hodně Němců, 15. března 1939 z protějšího domu vyvěsili vlajku s hákovým křížem. Padal mokrý sníh, lidé plakali a paní učitelka Littmanová nám vyprávěla, jak neslavně dopadl Napoleon, který si chtěl podmanit celou Evropu. Třeba ty ošklivé prapory zakrátko zmizí…