Na konci války mohla mít Luftwaffe sebevražedné jednotky na tryskových strojích. Vést je měla žena
Dnes uplynulo 80 let od okamžiku, kdy Adolf Hitler předával pilotce Hanně Reitschové druhý Železný kříž za hrdinství. Zasloužilá vojenská pilotka při té příležitosti přednesla führerovi nabídku na vytvoření jednotky kamikadze na tryskových letounech. Podle jejího přesvědčení mohla zvrátit vývoj války.
Hanna Reitschová se narodila v roce 1912 v dnešním polském Slezsku do vážené rodiny očního lékaře a tyrolské šlechtičny. Bystrou a nadanou dívku odmalička lákalo dobrodružství, cestování a chtěla se stát lékařkou na misiích. Od medicíny ji ale odlákala její druhá vášeň – bezmotorové létání.
Létání na kluzácích mělo v meziválečném Německu úplně jiný status než ve zbytku světa. Versailleská dohoda nařídila Německu rozpustit vojenské letectvo a do roku 1925 zakazovala i sportovní létání. Němci to vnímali jako potupu. Jakmile byly povoleny lety na bezmotorových letounech, začaly po celé zemi vznikat kluby, ve kterých se měla cvičit budoucí generace pilotů. V jednom z nich propadla kouzlu létání i mladá Hanna. Díky nadání a nadšení se z ní zanedlouho stala jedna z nejlepších pilotek na světě. Ve 21 letech se zúčastnila německé výzkumné expedice do Brazílie a Argentiny, kde testovala chování kluzáků v extrémních teplotních a povětrnostních podmínkách. Vytvořila také několik světových rekordů, když s bezmotorovým letounem vystoupala do výšky 2,8 km a bez přistání dokázala létat 11 hodin a 20 minut.
Dvě životní lásky: létání a vůdce
Kromě toho, že byla zapálenou pilotkou, chovala Reitschová stejně vřelé city k nacismu. Obdivovala Hitlera a aktivně se zapojovala do jeho propagandy, která pohlednou dívku ochotně využívala. Hanna natáčela pro německá filmová studia instruktážní filmy o létání, jako kaskadérka a pilotka hrála i v celovečerním filmu Rivalové ve vzduchu, který byl tak otevřenou nacistickou agitkou, že byl po vypuknutí války mimo Německo zakázán. Díky popularitě se pak Hanna Reitschová dostala k opravdovému létání na motorových a válečných strojích.
V roce 1936 se seznámila s leteckým esem I. světové války Ernstem Udetem. Udet po válce létal jako akrobatický pilot a ukázky svého umění předváděl i na zahájení olympiády v Berlíně. Do NSDAP ho přitáhl jeho velký obdivovatel Hermann Göring a svěřil mu post šéfa vývojového oddělení Luftwaffe. Udet se stal Reitschové mentorem, udělil jí jako první ženě hodnost kapitánky a umožnil jí létat prakticky se všemi stroji, které Luftwaffe vyvíjela. Testovala slavnou „štuku“ Junkers 87, stíhací bombardér Dornier Do 17, různé vojenské kluzáky, první helikoptéry Focke Achgelis a později i proudové Messerschmitty. Drobná mladá žena překonávala odvahou a zručností i nejzkušenější piloty, přestože si často musela na letecké holínky přivazovat dřevěné špalíky, aby dosáhla na ovládací pedály.
Tryskové motory a železné kříže
Po vypuknutí války se Hanna Reitschová aktivně zapojila do bojů a jako pilotka obřího nákladního kluzáku Me 323 dopravovala německé vojáky na pozice podél francouzské Maginotovy linie. Během bitvy o Británii testovala zařízení montované na křídla stíhaček, kterým chtěli Němci přesekávat ocelová lana upoutaných vojenských vzducholodí. Za zásluhy obdržela svůj první Železný kříž. Druhý ji málem stál život.
První tryskové stíhací letouny, které Luftwaffe vyvinula, byly v podstatě rakety s křídly. Jejich proudové motory dokázaly vyvíjet tah pouze omezenou dobu, po vyčerpání paliva pak stíhačka musela pokračovat klouzavým letem a přistát. Reitschová byla jakožto jedna z nejlepších bezmotorových letců ideální testovací pilotkou a stala se součástí vývojového týmu malé záchytné stíhačky Messerschmitt 163. Letoun schopný vyvinout rychlost až 1000 km/h byl ale velmi špatně ovladatelný a při pátém letu se s ním Reitschová zřítila. Pád jí na několika místech prorazil lebku, roztříštil obličej, způsobil četné zlomeniny a vážně poranil páteř. Zraněná pilotka si přesto v troskách stroje psala poznámky o chování letadla až do chvíle, než ztratila vědomí. Strávila mnoho měsíců v nemocnici, prodělala několik plastických operací a navždy přišla o svou pověstnou krásu. Pro ni samotnou bylo daleko horší, že ji poranění vnitřního ucha připravilo o cit pro rovnováhu. Nehodlala se ale smířit s myšlenkou, že už nikdy nebude létat. Přes zákaz lékařů utíkala na střechu nemocnice, kde do úmoru cvičila. Deset měsíců po pádu opět zasedla za knipl letadla.
Pilotčino příkladné hrdinství nemohlo uniknout ani samotnému Hitlerovi, který jí ve svém Orlím hnízdě osobně udělil 28. února 1944 vyznamenání Železného kříže první třídy. Většina německého velení si tehdy již byla vědoma, že Říše spěje k nezadržitelné porážce, a očekávala vylodění Spojenců ve Francii. Hanna ale pro führera měla návrh, který podle jejího přesvědčení mohl vylodění zhatit, a zvrátit tak vývoj války. Ve vývojovém středisku Luftwaffe se už dlouho experimentovalo s konceptem Fieseler Fi 103 Reichenberg. Šlo v podstatě o raketu V-1 s 900 kg trhaviny, na které byla připevněna malá křídla a pilotní kokpit. Reitschová, Skorzeny, Hermann a další vysoce postavení nacisté doufali, že speciální jednotka pilotů dokáže dostatečné množství Reichenbergů navést na spojenecké výsadkové lodě a zabránit jim v přistání. Oficiální verze hovořila o tom, že se pilot na poslední chvíli ze stíhačky katapultuje. Rychlost letu a konstrukce stroje to ale prakticky znemožňovala, protože přímo za kokpitem bylo umístěno nasávání tryskového motoru. Letka Leonidas se proto měla stát obdobou japonských kamikadze. Piloti měli před nástupem podepsat prohlášení, že jsou si vědomi, že jejich mise skončí smrtí.
Poslední let z Berlína
Hitler sice s ustanovením letky Leonidas po naléhání Reitschové souhlasil, do bojů ale nebyla nikdy nasazena, protože válečný vývoj předstihl možnosti vývojářů Luftwaffe. S vůdcem se ale Hanna viděla ještě jednou. Na konci dubna 1945 dostala rozkaz dopravit do Sověty obklíčeného Berlína nového šéfa německého letectva generála Rittera von Greima. Stíhacím Focke-Wulfem proklouzla protileteckou palbou a přistála na letišti Gatow, kde oba přesedli do malého Fieseleru 156. S lehkým vrtulovým letounem přezdívaným Čáp dokázala proletět až do centra města a přistát na improvizované ranveji v zoologické zahradě. Společně s Greimem byla jedním z posledních lidí, kteří viděli Hitlera živého. Při loučení v bunkru jim oběma předal kyanidovou kapsli, kterou sám později spáchal sebevraždu. Reitschová pak dokázala znovu odstartovat, přestože se už bojovalo přímo v zoologické zahradě. Sověti se domnívali, že na palubě sedí i Hitler, a letoun zasypali sérií střel. Pilotka jí prokličkovala a s generálem Greimem z Berlína odletěla. Její Arado Ar96 bylo poslední letadlo, které se z hroutící bašty nacismu dostalo.
Krátce po pádu Berlína byla Reitschová společně s Greimem zatčena a vyslýchána rozvědkou U. S. Army. U výslechu popisovala „rozpad“ Hitlerovy osobnosti v posledních týdnech války a vyslovila lítost, že jí nebylo dopřáno cti zemřít vůdci po boku. Na rozdíl od Greima, který 24. května 1945 spolkl Hitlerem darovaný kyanid, se rozhodla žít. S rodinou se však neshledala. V obavě před vydáním Sovětům její otec těsně před koncem války zastřelil svou ženu, druhou dceru, její tři děti a nakonec i sám sebe.
Po válce
Po válce měla Hanna Reitschová zakázáno pilotovat motorové stroje a vrátila se ke své původní vášni – k bezmotorovému létání. Jako první žena dokázala na kluzáku přeletět Alpy, na mezinárodních mistrovstvích porážela mužské piloty a ustanovila řadu světových rekordů. V 50. letech vyučovala létání v Indii, v 60. letech se na osobní pozvání prezidenta Kwame Nkrumaha odstěhovala do Ghany, kde vedla leteckou školu. V rozhovorech, které tehdy poskytla, vystupuje jako rozpolcená osobnost. Své rasové předsudky z mládí prý přehodnotila a v Africe našla svůj nový domov. Tvrdila také, že o válečných zločinech, které Německo páchalo v koncentračních táborech, nikdy nevěděla. Na druhou stranu ale nepřestala vyjadřovat obdiv k Říši a přerod Německa „v národ bankéřů a úředníků“ v ní vyvolával smutek.
Na začátku srpna 1979 poslala Hanna Reitschová svému příteli, anglickému pilotovi Ericu Brownovi dopis. Uzavřela ho poznámkou: „V bunkru to začalo a také to v něm musí skončit.“ O několik týdnů později zemřela. Oficiálně uvedeným důvodem byl infarkt. Její známí ale byli přesvědčeni, že se rozhodla dodržet dohodu uzavřenou v berlínském bunkru s generálem Greimem a spolkla kyanidovou kapsli, kterou jí na rozloučenou daroval její milovaný vůdce.
