Národ mě jednou nazve zrádcem, uvědomoval si Emil Hácha, když zemi svěřil pod ochranu Velkoněmecké říše
„Škodolibý osud poslal na mě tento úkol, když jsem se chystal do výslužby a těšil se na klid. Zbytek mých sil nedostačuje na řádné plnění úkolů tak rozsáhlých a mé dosavadní erudici odlehlých,“ napsal v lednu 1939 Emil Hácha. Prezidentský úřad ho zmáhal. Další dějství tragédie, v níž Hácha dostal roli, nastalo v březnu 1939.
Na 13. března 1939 si Adolf Hitler pozval Jozef Tisa, separatistické snahy Slováků mu hrály do noty. Sdělil mu, že pokud Slovensko nevyhlásí samostatnost, bude ponecháno svému osudu, tedy Maďarsku. Ve skutečnosti Hitler vyzval Budapešť, aby zaútočila na Podkarpatskou Rus a Slovensko nechala být. Tisa ovšem nebylo zapotřebí přemlouvat, pryč z českého područí! Před polednem 14. března 1939 byl vyhlášený samostatný Slovenský stát.
Od začátku března 1939 se zvažovalo, že se Emil Hácha vydá do Berlína kvůli německému vměšování do vnitřních záležitostí republiky. Pozvání od Hitlera přišlo 14. března 1939…
Hácha netušil, co ho čeká, ačkoliv zpravodajec František Moravec vládu varoval, že hrozí okupace země. Důstojník francouzské zpravodajské služby Henri Gouyou kvůli připravované „brutální akci“ Německa kontaktoval Moravce 8. března 1939, o tři dny později doplnil, že Němci vpadnou do Československa 14. nebo 15. března, což potvrdil i agent A-54… Moravcovu informaci však vláda podcenila. Ministr zahraničí František Chvalkovský jí vůbec nevěřil. Proč by to Hitler dělal, vždyť už svého docílil. To je nesmysl!
František Moravec se svými muži a zpravodajsky cennými dokumenty odletěl k večeru 14. března do Londýna. Týž den se Emil Hácha vypravil nevytopeným vlakem do Berlína.
Kvůli obavám o své zdraví letět nechtěl. Hácha i Chvalkovský byli přesvědčeni, že na programu jednání budou události na Slovensku.
Růže od Hitlera
„Víte, kdy se pan otec dověděl, že má jeti do Berlína?“ vyptávali se po válce u soudu Milady Rádlové. Háchova dcera si vzpomněla, že se o cestě do Berlína jednalo kolem poledne. Ve tři hodiny odpoledne pak volal kancléř Jiří Havelka, že zvláštní vlak odjede ve čtyři hodiny z Masarykova nádraží a že si pan prezident i jeho dcera mají vzít večerní úbory pro slavnostní příležitost. Kancléř Havelka však kvůli nedorozumění zůstal v Praze, Hitler si jeho přítomnost údajně nepřál.
V průběhu cesty, už na německém území cosi roztříštilo okno v chodbičce, kde zrovna stála Milada Rádlová. Její první dojem byl, že na ně kdosi vystřelil…
V deset hodin večer vlak zastavil na Anhlatském nádraží v Berlíně. Hitlerův pobočník Miladě předal kytici žlutých růží ovázaných červenou stuhou, na níž byla zlatě vyšitá německá orlice a hákový kříž. Stuhu později Milada Rádlová spálila v kamnech v Lánech.
Prezidenta Háchu přivítali se všemi poctami. Před půlnocí za ním do hotelu Adlon přijel německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. V budově říšského kancléřství Hitler přijal Háchu až hluboko po půlnoci. Ve tři čtvrtě na jedenáct si totiž pustil film a chtěl se na něj dodívat. Hácha se omluvil za hlasovou indispozici a politickou nezkušenost. Přítomným se představil „coby bývalý správní soudce, jenž přijal funkci hlavy státu“ a začal mluvit o slovenské otázce.
Hitler ho přerušil, o Slovensku se bavit nehodlal. Oznámil, že v šest hodin ráno německá vojska překročí hranice.
Hitlerův tlumočník Paul Schmidt později vylíčil, že ministr Chvalkovský i Hácha zkameněli, prezident se však „po chvíli vzpamatoval a pustil se do boje“. Hitler se po jednání holedbal: „Konečně jsem starce zpracoval, že byl s nervy u konce a chtěl podepsat, jenže dostal srdeční záchvat. Ve vedlejší místnosti mu dal můj doktor Morell injekci. Hácha se vzpamatoval, znovu ožil a odmítal podepsat. Potom jsem ho dostal…“
Žoviální Göring
V dubnu 1939 Emil Hácha řekl novináři Karlu Horkému: „Vy se ptáte, jestli mi hrozili. To je slabé slovo. Hrozby člověk vydrží, ale přijde také na to, kdo hrozí a jak hrozí. Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, div ne mrtev, ale ještě pořád se držel, vzal mne za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je–li opravdu nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles... Alles in die Luft, Herr Staatspresident. A to všechno jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném boji zbytečně... Držel mne neustále za paži, on se usmíval, on to ‚in die Luft‘ říkal mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská... Jak se tak na mne díval, poznal jsem, že nemluví do větru."
Nad ránem 15. března 1939 Hácha podepsal dokument, v němž svou zemi „svěřil pod ochranu Velkoněmecké říše“. Odmítl tak ale učinit jménem vlády. Trval na tom, že by tím porušil ústavu. Jako právník samozřejmě věděl, že žádný prezident nemá pravomoci k tomu předat stát cizímu diktátorovi. Toto břemeno na sebe Hácha vzal. „Byl to vynucený podpis. Leží těžce na mé duši. Národ mě jednou národ nazve zrádcem,“ uvědomoval si Hácha.
Následující den v jedenáct dopoledne odjel zpátky, vlak ale často zastavoval… Když pozdě večer Hácha doputoval do Prahy, na Hradě už byl Hitler a vlály tam prapory s hákovým křížem.
Spravedlivý soud
Šestnáctého března tragickým hlasem promluvil Hácha k národu. „Před dvaceti léty zajásala všecka česká srdce, že vstupujeme do šťastného údobí … Ukázalo se, že to, co jsme pokládali za řešení, jež přetrvá věky, bylo jen nedlouhou episodou našich národních dějin. Chci ponechati budoucnosti, jíž časový odstup umožní spravedlivý soud, aby zkoumala, co, do jaké míry a komu z nás lze přičítati vinu na tom, co přinesl dnešek. Je naší povinností, abychom to přijímali s mužným klidem,…, abychom to, co nám z našeho, snad příliš bohatého údělu zbylo, dochovali neztenčeně našim příštím generacím. Pozoruje, co se blíží, odhodlal jsem se za souhlasu vlády v hodině dvanácté vyžádati si slyšení u říšského kancléře Adolfa Hitlera. Po delším rozhovoru s říšským kancléřem a po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou Vůdce německého národa. Za tento projev důvěry dostalo se mi slibu, že našemu národu bude zabezpečena svébytnost a svéprávný vývoj národního života… Nikdy v minulosti neměl náš lid tak vážnou dějinnou povinnost, aby byl naprosto svorný a jednotný.“ Hácha chtěl národ stmelit, už v březnu 1939 inicioval vznik sdružení nefašistických stran Národní souručenství, čímž eliminoval vliv českých fašistů.
V říjnu 1939 odmítl jet do Berlína složit slib věrnosti Hitlerovi. „Podle mého názoru mohl bych podobný slib jako zástupce národa dát jen tehdy, kdyby říšští orgánové přestali vykonávat u nás působnost a kdyby správa v protektorátu byla zcela svěřena autonomním úřadům,“ obhájil svůj krok před říšským protektorem Konstantinem von Neurathem.
Prostřednictvím premiéra Aloise Eliáše a Zdeňka Bořka Dohalského byl v kontaktu s Benešem. Na začátku roku 1941 chtěl odstoupit, ale Beneš mu to tehdy rozmluvil.
Hácha se snažil pomáhat ostatním, na vlastní pověsti mu nezáleželo. Přijal podobu zrádce…
