Bizarní osudy strůjců masakru v Ardeatinských jeskyních. Jeden unikl v kufru, druhý si užíval luxusní vězení
Poté, co Itálie v září 1943 kapitulovala, její někdejší hlavní spojenec nacistické Německo ji bleskově okupoval a začal bývalé kamarády ve zbrani odzbrojovat, přičemž je leckde neváhal ani postřílet. Třináctého října téhož roku vyhlásila vláda maršála Pietra Badoglia třetí říši válku.
Na Apeninském poloostrově se rozhořelo partyzánské hnutí, na což Němci reagovali tvrdými odvetnými opatřeními. Jednoznačně nejznámějším, i když nikoli největším, se stal masakr 335 italských rukojmí, včetně 75 Židů, v Ardeatinských jeskyních u Říma 24. března 1944, tedy přesně před osmdesáti lety.
Problematická akce
Skupina italských levicových intelektuálů pod vedením partyzána Maria Fiorentiniho připravila atentát na německou jednotku SS na římské ulici Rasella. Bombu odpálil člen skupiny Rosario Bentivegna. Další tři partyzáni útočili ručními granáty. Výsledek: třiatřicet mrtvých německých vojáků.
Z dosavadních zdrojů však vyplývá, že zdaleka ne všichni italští odbojáři s touto akcí souhlasili, neboť bylo nad slunce jasnější, že následuje drtivá odveta. Tak se také stalo.
Masakr
Šéf bezpečnostních složek Herbert Kappler rozhodl, že za každého mrtvého Němce zemře deset Italů. (To ještě „nebylo tak strašné“. V Jugoslávii popravovali za jednoho zabitého soukmenovce až sto osob, o řádění na okupovaném území Sovětského svazu a Polska ani nemluvě!)
Ardeantinské jeskyně se staly místem smrti výše zmíněných 335 Italů.
Osudy hlavních aktérů masakru
Zajímavé byly osudy dvou hlavních strůjců těchto jatek. Herberta Kapplera Spojenci vydali Italům, kteří ho v roce 1947 odsoudili na doživotí. O třicet let později byl hospitalizován v terminálním stadiu rakoviny a vážil necelých padesát kilogramů. Z vězeňské nemocnice ho vynesla ve velkém kufru jeho druhá manželka, zdravotní sestra Annelise. Dostal se do Spolkové republiky Německo, jež odmítla žádost Itálie o jeho vydání. Půl roku po pozoruhodném útěku, 9. února 1978, zemřel ve věku sedmdesáti let v dolnosaském Soltau.
To další viník masakru, Erich Priebke, byl jiný kabrňák. Po prohrané druhé světové válce zmizel jako tisíce jiných Němců, mezi nimiž se nacházelo mnoho válečných zločinců, s pomocí rakouského biskupa Aloise Hudala v Argentině, jejíž prezident Juan Domingo Perón pro ně měl zvláštní slabost. Zde se věnoval své předválečné profesi a stal se uznávaným hoteliérem.
Klíčem k dopadení Priebkeho se stala kniha francouzského spisovatele Estebana Brucha Malíř v argentinském Švýcarsku z roku 1991. O tři roky později k němu dovedla reportéra americké televize ABC Sama Donaldsona. Poté byl zatčen a koncem roku 1995 vydán do Itálie. První proces začal v květnu 1996. V něm ho uznali vinným, ale kvůli třicetileté promlčecí lhůtě ho osvobodili.
Verdikt vyvolal obrovskou vlnu pobouření. V červnu 1997 ho odsoudili na patnáct let, následujícího roku ho odvolací soud poslal na doživotí. V únoru 1999 Priebke získal povolení odpykat si ze zdravotních důvodů trest v domácím vězení. Volně se procházel po Věčném městě s ochrankou a navštěvoval restaurace. Zemřel v Římě 11. října 2013 ve věku více než sto let!
Kappler na stříbrném plátně
Hlavní iniciátor masakru Herbert Kappler se dokonce několikrát objevil ve filmu. V roce 1973 ho ztělesnil známý představitel mužných typů Richard Burton ve snímku Masakr v Římě a o deset let později Christopher Plummer ve filmu Šarlatový a černý. Oba uvedla naše televize.
