Three Mile Island: Nejhorší jaderná nehoda v dějinách USA. Hrozilo zamoření nejlidnatějších oblastí
Před 35 lety došlo k nehodě v jaderné elektrárně Three Mile Island. Zmatek v záchranných procedurách způsobil, že se Spojené státy ocitly na hraně katastrofy. Událost poté zcela změnila náhled veřejnosti na atomovou energii.
Z čistě statistického pohledu je jádro jedním z nejbezpečnějších zdrojů energie. I při započtení havárií a poruch jaderných ponorek se celkový počet obětí atomové energie pohybuje v řádech tisíců. Ovzduší znečištěné fosilními palivy oproti tomu zabíjí každý rok miliony lidí a jeho vliv je možné vystopovat ke každému pátému úmrtí na planetě. Odpůrci atomových elektráren ale mají přece jenom jeden pádný argument – počet obětí jádra je relativně malý jen kvůli tomu, že k vážné havárii došlo pouze jednou v historii. Několikrát jsme ale neštěstí unikli jen o vlásek.
Atomová elektrárna začala na ostrově obtékaném řekou Susquehanna růst v roce 1968. Stavba je názorným příkladem, jak optimistický postoj veřejnost k jaderné energii v 60. letech zaujímala. Bloky elektrárny stojí doslova na dohled hlavního města Pensylvánie. V roce 1974 byl spuštěn první reaktor, o čtyři roky později druhý, ale chladicí věže zahalené párou v padesátitisícovém Harrisburgu nikoho neznepokojovaly. Ne že bychom o potenciálním riziku vůbec nevěděli. V březnu 1979 o něm dokonce vznikl film Čínský syndrom, ve kterém Jane Fondová, Jack Lemmon a Michael Douglas čelí havárii fiktivní atomové elektrárny poblíž Los Angeles. V USA vyvolal rozruch, jaderní vědci však vystupovali v médiích s bohorovným prohlášením, že pravděpodobnost takové události se v realitě blíží nule. Jinak bychom přece elektrárny tak blízko hustě osídlených měst nestavěli. Jejich sebevědomí mělo dostat vážnou ránu za pouhých 22 dní po premiéře.
Řetězec nešťastných náhod a omylů
Osmadvacátého března 1979 se kolem čtvrté hodiny ranní v elektrárně Three Mile Island zastavilo čerpadlo dodávající vodu do parního výměníku generátoru. Přerušení přívodu vody automaticky vypnulo turbínu generátoru, teplota z jádra neměla kam unikat a tlak v potrubí reaktoru začal rychle růst. Na nedávno spuštěném reaktoru šlo o výjimečnou, ne však neočekávanou událost a bezpečnostní mechanismy s ní počítaly. Do jádra okamžitě spadly tyče pohlcující tok neutronů a štěpná reakce se zastavila. Zároveň se spustily tři bezpečnostní pumpy havarijního chlazení, které měly do chladicího okruhu reaktoru vhánět studenou vodu. U dvou z nich ale byly nedopatřením uzavřeny přívodní ventily. Ve velíně elektrárny se na kontrolním panelu rozsvítily varovné signálky, obsluha si jich ale nevšimla. Důvody přehlédnutí nejsou úplně jasné. Jedna kontrolka byla údajně nedopatřením zakryta neprůhlednou páskou, na druhou prý pracovník obsluhy neviděl kvůli svému mimořádně klenutému břichu. V každém případě do bezpečnostního chlazení neproudil dostatek studené vody a zbytkové teplo zastaveného reaktoru začalo opět potrubí přehřívat. I v tomto okamžiku ale zasáhly automatické bezpečnostní systémy. Když tlak dosáhl kritického bodu, otevřel se přetlakový ventil a páru z potrubí upustil. Bohužel se poté plně nedovřel a kontaminovaná voda z okruhu unikala dále. Když přetekla záchytná nádrž, dostala se do prostoru kolem reaktoru. Operátoři situaci ještě zhoršili. Otevřený pojistný ventil si vysvětlili tak, že vody je už v chladícím okruhu moc a jediné čerpadlo vhánějící do reaktoru chladnou vodu ručně vypnuli.
Krize a nebezpečí
Chybné rozhodnutí spustilo řetězec událostí, se kterými si ani nejsofistikovanější bezpečnostní systémy neporadily. Teplota jádra rychle rostla a palivo se začalo tavit. Zároveň se zvyšovala radioaktivita vody unikající nedovřeným přetlakovým ventilem a v elektrárně byl vyhlášen radiační poplach. Několik minut poté byl zjištěn i slabý únik radiace mimo elektrárnu a poplach byl rozšířen i na její okolí. Až po pěti hodinách dorazili na místo specialisté státního dozoru nad jadernými zařízeními, zjistili závadu a havarijní chlazení restartovali. Teplota i tlak začaly klesat. V tu chvíli již zprávy o nehodě unikly do médií a guvernér státu Pensylvánie byl několik okamžiků od vyhlášení masové evakuace.
Během pěti hodin horečnatého úsilí vypadala situace v elektrárně velmi vážně. Opravdový rozsah hrozící katastrofy ale vyšel najevo až následně. Dva dny po nehodě krizový štáb zjistil, že se v reaktoru vytvořila kapsa vodíku. Plyn vznikl reakcí uniklé přehřáté páry s částečně roztaveným jádrem a už během krize v ranních hodinách způsobil několik malých výbuchů. Pokud by explodovala celá vodíková bublina, došlo by s největší pravděpodobností k roztržení celého reaktoru a budovy. Množství radioaktivních materiálů, které by poté unikly do okolí, je těžké odhadovat. Když byl ale po letech zcela vychladlý reaktor otevřen, inspektoři zjistili, že se v něm roztavila celá polovina uranového paliva. Důsledky jeho rozptýlení po hustě osídleném východním pobřeží USA by tedy byly katastrofální.
Zatímco se přítomní experti přeli, jestli je na výbuch vodíkové bubliny v reaktoru dostatek kyslíku, guvernér Thornburg už nevydržel čekat. Vystoupil v televizi a doporučil, aby se z desetikilometrového okruhu kolem elektrárny vzdálily těhotné ženy a děti. Z Harrisburgu a širokého okolí v následujících hodinách uprchlo přes 100 tisíc obyvatel. Paniku pomohl zažehnat až prezident Jimmy Carter, který byl vzděláním jaderný inženýr a během služby v námořnictvu s atomovými reaktory pracoval. Když 1. dubna osobně elektrárnu navštívil, strach poněkud opadl a lidé se začali do opuštěných domovů vracet. Vodíková bublina vlivem chladnutí reaktoru vyprchala a nebezpečí pominulo.
Konec atomové éry
Zprávy o tom, kolik radiace do okolí elektrárny uniklo, se liší. Existují svědectví, že během několika dnů po havárii pociťovali obyvatelé pálení očí, nevolnost, zvracení a kovovou příchuť v ústech. Podle oficiálních měření však byli vystaveni jen malé dávce záření odpovídající zhruba návštěvě rentgenologa. K bezprostřednímu úmrtí z ozáření nedošlo a nezahynul ani nikdo z pracovníků elektrárny. Doslova smrtelnou ránu incident zasadil důvěře v atomovou energii. Symbol nové éry lidstva se v očích veřejnosti změnil v neviditelnou hrozbu.
Po havárii bylo zastaveno 67 projektů atomových elektráren. Drastické zpřísnění předpisů přispělo k celkové bezpečnosti jaderné energetiky, stavbu nových instalací ale velmi prodražilo a v USA byla jejich výstavba na dlouhou dobu omezena. Změna nálady postihla i Three Mile Island. První blok elektrárny, který byl během havárie kvůli údržbě odstaven, byl opět spuštěn až v roce 1985. Změnil pak několikrát majitele a energii vyráběl až do roku 2019, kdy byl uzavřen. Druhý blok se kvůli rozsáhlému poškození nikdy nepodařilo opravit. Vyklízecí práce trvaly skoro 20 let, kompletní demolici bude možné pravděpodobně provést až v roce 2052.
