Výbuch nákladní lodi Fort Stikine zabil 1300 lidí. Z nebe pršely zlaté ingoty
V roce 1944 došlo 14. dubna k největší explozi za celou II. světovou válku a její intenzitu překonalo až odpálení atomové pumy. V pozadí kolosálního výbuchu nestála vojenská operace, ale série chybných rozhodnutí, zanedbaných předpisů a lidské hlouposti. Svými životy za to zaplatilo 1300 lidí a následky jsou v Bombaji viditelné dodnes.
Nákladní loď Fort Stikine vyrazila na svou poslední plavbu z britského Birkenheadu na konci února 1944. Po několika měsících zakotvila v Karáčí, kde vyložila velký náklad náhradních dílů pro stíhačky Spitfire. Namísto nich se do podpalubí přemístilo kargo, které by mělo každému soudnému člověku nahánět hrůzu. Nosiči postupně zarovnali sklady 8700 balíky surové bavlny, tisícovkou barelů oleje, 1400 tunami torpéd, nábojů do houfnic, raket a lehké munice, 300 tunami trinitrotoluenu, barely síry, železným šrotem, dřevěnými trámy a zbytek nákladního prostoru vyplnily sudy se strašně zapáchajícím rybím hnojivem. Kapitán Alexander Naismith proti té hrůze údajně protestoval a ptal se, proč mu loď zarovnávají hořlavinami a výbušninami. Jeho námitky byly zamítnuty, protože vrcholila válka a od britského důstojníka se očekávalo, že si dokáže poradit s takovou maličkostí, jako je loď přeměněná na smrdutou bombu. Naismith proto zaťal zuby, ucpal si nos a vyplul do indické Bombaje.
Smrdutá plující bomba
Plavba samotná proběhla bez větších potíží až na to, že Fort Stikine musela plout odděleně od doprovodných lodí. Jejich posádky se obávaly, že by případný útok japonské ponorky mohl náklad zažehnout a výbuch by pak smetl celý konvoj z hladiny. Pravým důvodem byl ale odér, který se z nákladní lodě linul a byl skutečně strašlivý. Když Nansmith dorazil do Bombaje, přikázal, ať z podpalubí nosiči nejdříve vystěhují kvasící rybí vnitřnosti, aby mohl loď nechat vyvětrat. Pak se odebral na pobřeží. V závěsu za ním z lodi prchli i důstojníci, většina námořníků, přístavní dohlížitelé nad dělníky a vůbec každý, kdo mohl smradu utéct. Minimální posádka sestávající převážně z nosičů si proto nevšimla, že se z jednoho ventilátoru podpalubních nákladních prostor začal linout kouř.
Dým z podpalubí
Nikdy nebylo zjištěno, co bylo příčinou požáru. Je možné, že vznikl samovolně v zapařené bavlně nebo že si některý z nosičů ulevoval od rybího smradu cigaretou. Dýmu si jako první všiml důstojník vedle kotvícího člunu ve 12:30. Rozhodl se ho ale ignorovat, stejně jako policejní hlídka, která kouř spatřila ve 13:30 z mola přístavu. Policista předpokládal, že jde o drobnou závadu, se kterou si posádka poradí. Až ve 13:45 byl o dýmu informován předák nosičů, který se rozhodl přivolat hasiče. Telefon v přístavní kanceláři ale nefungoval a požární poplach byl oznámen pomocí tlačítka automatického hlásiče. Hasiči se proto domnívali, že vyjíždí k běžnému ohni, a ne k lodi naložené municí, sírou, olejem a dynamitem. Na loď dorazily pouze dvě stříkačky. Jejich družstva kvůli hustému kouři nemohla odhalit příčinu požáru a lila vodu do podpalubí naslepo.
Po hodině marného snažení začala všem zúčastněným docházet vážnost situace. Na loď se mezitím vrátil kapitán a s ním dorazil i šéf bombajského přístavu a vrchní velitel hasičů. Každý z nich měl odlišný názor na to, jak situaci řešit. Kapitán chtěl loď za každou cenu zachránit. Úředník zodpovědný za přístav trval na tom, že nebezpečné plavidlo musí být okamžitě odvlečeno co nejdál na moře. Velitel hasičů tvrdil, že jeho muži dokážou požár uhasit a v nejhorším případě vyříznou do trupu díru a podpalubí zaplaví. Když se o to ale jeho muži v 15 hodin pokusili, nedokázali plášť prorazit. V té době už oheň zcela zachvátil balíky bavlny umístěné přímo pod nákladem munice a dynamitu. Z podpalubí se začaly ozývat detonace, nad lodí se vznášely chumáče hořící bavlny a ohrožovaly ostatní plavidla v přístavu. Nejhorší ale mělo přijít.
Výbuch
V 15:50 vyšlehl z podpalubí mohutný plamen. Požární družstvo naskákalo přes palubu do moře a kapitán Naismith zavelel k opuštění lodi. Krátce po čtvrté odpolední sám seběhl z můstku a zamířil k jedné z přístavních budov. Těsně poté Fort Stikine explodovala. Výbuch utrhl celou přední polovinu lodi, která proletěla přístavem, valila před sebou tsunami vařící vody a ničila vše, co jí stálo v cestě. Kotel vyražený z podpalubí odletěl skoro kilometr daleko. Tlaková vlna vyzvedla sousedící 120 metrů dlouhou a 4000 tun vážící loď z vody a odhodila ji až na pevninu. Všichni lidé v okolí byli smeteni do moře nebo roztrháni tlakovou vlnou. Pak loď vybuchla podruhé.
Váleční historikové odhadují, že druhá exploze byla největším výbuchem, ke kterému za II. světové války došlo a jeho intenzitu překonala až jaderná puma. Náklad železného šrotu a dřevěných trámů navíc přeměnil Fort Stikine na obří minu namířenou proti bombajskému přístavu. Šestnáct ukotvených lodí bylo rázem zničeno. Budovy v okolí přístavu se zhroutily, v dalších ulicích zažehly hořící balíky bavlny nasáklé olejem neuhasitelné požáry. O život přišlo odhadem 800 až 1300 lidí, počet zraněných byl minimálně dvojnásobný, desetitisíce obyvatel Bombaje přišly o střechu nad hlavou. Ve skladech přístavu shořelo 50 tisíc tun obilí a rýže a další obrovské zásoby potravin určených pro válkou postižený indický venkov. Ozvěnu výbuchu zaznamenala i seismická stanice v 1000 kilometrů vzdálených Himálajích. Obsluha se domnívala, že jde o zemětřesení.
Zlatý déšť
Požáry zuřily v Bombaji tři dny. Následky výbuchu vyřadily celý přístav na více než půl roku z provozu, přestože na odstraňování půl milionu tun trosek pracovalo 8000 dělníků. Tragédie se navždy zapsala do historie indické metropole a 14. duben je zde dodnes věnován památce hasičů. Na celé strašlivé tragédii se dá najít snad jen jeden drobný pozitivní záblesk. Na palubě se kromě shnilých ryb, výbušnin a železného šrotu skrývalo 31 beden a v každé z nich byly uloženy čtyři dvanáctikilové ingoty ryzího zlata. Výbuch je rozmetal po městě a můžeme doufat, že se alespoň z několika chudých Indů stali přes noc milionáři. Ostatně při čištění přístavní laguny občas dělníci vyloví zlatý prut ještě dnes.
