Hokej po česku: Puk jako pivní tácek a mistři světa, které komunisti zavřeli do kriminálu
Po devítileté přestávce se mistrovství světa v ledním hokeji opět koná v České republice. Naši hokejisté si po fantastickém výkonu v zápase se Švédskem (glosovali jsme online) zajistili účast v nedělním finále. V něm se utkají s nebezpečným Švýcarskem. Jak vypadala hokejová historie po česku?
Z prvního světového šampionátu v roce 1920 si českoslovenští hokejisté odvezli bronzové medaile. Na třetím místě skončili také v roce 1933, kdy hokejovou špičku poprvé hostila právě Praha.
Před domácím publikem na mistrovství světa v roce 1938 v souboji o třetí místo Československo porazilo Německo. Po druhé světové válce se dějištěm šampionátu v roce 1947 znovu stala Praha a českoslovenští hokejisté se stali mistry světa! V únoru 1948 mistrovský titul ve švýcarském Svatém Mořici neobhájili, byli druzí, vynahradili si to v devětačtyřicátém, ve Stockholmu. V padesátém roce však místo vítězných gólů padly drakonické tresty, které slavné hokejisty neposlaly na střídačku, ale do komunistického kriminálu.
Pivní tácek
Před sto třiceti lety se mohli čeští čtenáři dočíst, že „hockey může se hráti tři proti třem až jedenáct proti jedenácti, způsobů hry jest mnoho a nářadí jest rozličné. Míče bývají troje v užívání. Fotbalový kope se bruslí, menší hraje se rovnými nebo ohnutými kyji, tenisový žene se lehkou holí.“ Sportovní mág a průkopník rozličných sportů, od lyžování přes jachting, bruslení, atletiku, fotbal až po cyklistiku, Josef Rössler Ořovský, a jeho bratr Karel Rössler se nadchl pro bandy hokej, který se hrál s míčkem. První utkání v bandy hokeji se odehrálo na začátku ledna 1901. Za Slavii, která zvítězila, nastoupil i Herbert Masaryk, dvacetiletý nadaný malíř, zdatný sportovec a syn budoucího prezidenta.
V roce 1908 byl založen Český svaz hockeyový. Také díky sbírce uspořádané časopisem Sport a hry mohli Češi v roce 1909 zavítat na turnaj v Chamonix, aby se seznámili s kanadským způsobem hry. Sedm českých účastníků – Otakar Vindyš, Boleslav Hammer, Josef Gruss, Jan Fleischmann, Jaroslav Jarkovský, Jan Palouš a Ctibor Malý – už cestou zjistilo, že mají docela jinou výstroj než jejich protivníci. Poprvé také viděli puk. Připomínal jim pivní tácek.
Vedoucí výpravy, lékař, lyžař, zakládající člen hokejového svazu a brankář mužstva Josef Gruss, si omotal pravý kotník šálou, aby si vytvořil improvizované betony. První zápas s Francouzi 23. ledna Češi prohráli 8:1. První reprezentační gól českého mančaftu vstřelil dvacetiletý Jan Pallausch, později Palouš. (Po návratu do Prahy pak prorokoval, že lední hokej bude v českých zemích populární. Už v roce 1912 také plédoval za postavení haly s umělou ledovou plochou v hlavním městě.)
V druhém zápase proti Britům českou svatyni bránil osmnáctiletý Antonín Potůček, který nečekaně dorazil z Prahy. „Nazdar, mládenci! Tak jsem tady. Přijel jsem vám pomoci, kdyby někdo nemohl hrát,“ překvapil výpravu budoucí tenisový trenér a operní pěvec Potůček, přezdívaný Topůček. Od Britů inkasoval jedenáct branek, Belgičané ho překonali čtyřikrát.
Na prvním evropském šampionátu v roce 1910 ve Švýcarsku Češi chyběli, druhé mistrovství Evropy, které se konalo v únoru 1911 v Berlíně, jsme však vyhráli! V jediném dnu jsme deklasovali Švýcary 13:0 a Němce porazili 4:1. Tři góly jsme dali o dva dny později Belgičanům. O českém hokejovém zázraku referoval sportovní funkcionář a pozdější slavný komentátor Josef Laufer. Třetí evropský šampionát se konal v únoru 1912 v Praze. Mistrovství se účastnily tři týmy – český, německý a rakouský. Hrací doba byla dvakrát dvacet minut, v ledovou plochu se proměnilo slávistické fotbalové hřiště na Letné. Obleva však vykonala své, čeští a němečtí hokejisté při závěrečném zápase čvachtali ve vodě a zakopávali o drny. Německo pak podalo protest proti výslednému pořadí, v němž skončilo druhé za Čechy. Následující rok byl český tým druhý a na konci února 1914 na evropském klání v Berlíně opět kraloval.
Bronzový gól
V roce 1920 se po jarní přípravě ve Vysokých Tatrách vydali hokejisté nového demokratického státu do Antverp na letní olympijské hry, kde se v dubnu odehrálo i klání v ledním hokeji. Levé křídlo reprezentace, profesí právník Karel Hartmann, před začátkem turnaje narychlo sepsal notový záznam československé hymny pro olympijský orchestr. (Hartmann vedl v Praze advokátní kancelář s bratrancem Franze Kafky, Robertem. Zatímco Robert Kafka zemřel náhle v roce 1922, rodinný přítel Emy Destinnové, evropský hokejový mistr a místopředseda Mezinárodní hokejové federace Evropy Karel Hartmann, zahynul v roce 1944 v Osvětimi.)
O první titul mistra světa soupeřilo v Antverpách pět evropských států, Kanada a USA. Kanada dala Československu na frak 15:0. Od Američanů jsme vyfásli ještě o gól navíc… V zápase se Švédy však Karel Wälzer v plesových rukavičkách zneškodnil 48 střel na bránu. Zato jediná gólová šance Čechoslováků přinesla ovoce, výhru 1:0 a bronz. Hartmann přihrál Karlu Peškovi, jinak fenomenálnímu fotbalistovi, kapitánu fotbalové Sparty, ten našel volného Josefa Šroubka, který dílo dokonal. Povoláním bankovní úředník Wälzer v brance zářil už jen další dva roky. Kvůli burzovním spekulacím a bankovním podvodům se pak dostal do křížku se zákonem.
Desáté mistrovství Evropy se mělo v lednu 1925 konat v Praze. Jarní počasí tomu však zabránilo. Zápasy se přesunuly na Štrbské Pleso a do Starého Smokovce. Československo neobdrželo jediný gól – a vyhrálo.
Než pražští radní rozhodli o výstavbě hokejového stadiónu, získali čeští a českoslovenští hokejisté pět titulů mistra Evropy. Zimní stadión na Štvanici se slavnostně otevřel v listopadu 1932 a v únoru 1933 se zde uskutečnilo mistrovství světa v ledním hokeji. Bylo to poprvé, kdy se tato sportovní událost konala v Praze. Šampionátu se zúčastnilo dvanáct mužstev. Československo ve skupině A porazilo Rumunsko 8:0, Rakousko 2:1 a Itálii 3:1. Čtvrtfinálové zápasy s Polskem a Švýcarskem skončily výhrou 1:0. Američané ale nadělili Čechoslovákům šest branek a sami odešli z ledu s čistým štítem. V semifinále narazilo Československo na Kanadu. Výsledek? Čtyři nula pro Kanadu. O bronz se Československo utkalo s Rakouskem. Po třech patnáctiminutových třetinách byl stav 0:0. Vítězství přineslo až druhé prodloužení, dvakrát vsítil gól nejlepší střelec mistrovství Josef Maleček.
Rozhlasový komentátor Josef Laufer přenesl euforii ze stadiónu do celé země. Na ledě navíc nechyběl ani Wolfgang Dorasil, československý obránce s německou národností, a Hans Mattern z Opavy, a tak mužstvu fandili i čeští Němci.
Další světový šampionát se v Praze konal od 11. do 20. února 1938. Na turnaj přijelo čtrnáct mužstev. Československý reprezentační tým měl i svého trenéra, čtyřiadvacetiletý Kanaďan Mike Buckna se slovenskými kořeny byl hrající trenér v LTC Praha. Jeho svěřenci mu říkali Matěji. Českoslovenští reprezentanti si pod Bucknovým vedením klestili cestu k medaili – porazili Rakušany 1:0, remizovali se Švédy 0:0, podlehli Kanadě 0:3, zvítězili nad Švýcary 3:2 a nad Američany 2:0. V semifinále prohráli s Velkou Británií 0:1. V zápase o třetí místo si na ně brousilo zuby Německo. Den před hokejovým střetnutím pronesl Adolf Hitler projev, v němž zopakoval, že třetí říše musí vzít pod ochranu Němce žijící mimo její území, tedy v Rakousku a Československu. Němečtí hokejisté před zápasem hajlovali.
Zápas sledovalo dvanáct tisíc diváků včetně prezidenta Edvarda Beneše. Čechoslováci skórovali už ve čtvrté minutě. Po přihrávce Zdeňka Jirotky a Jaroslava Císaře trefil branku Alois Cetkovský. Druhý gól v pětadvacáté minutě přidal Josef Maleček, kterému přihrál Oldřich Kučera. Československou hokejovou radost zpečetila střela Ladislava Trojáka po přihrávce Josefa Malečka.
Za války pořádalo Německo v roce 1940 Turnaj zimních sportů v Garmisch-Partenkirchenu. Vysněné finále Německo – Itálie se však nekonalo. Češi znemožnili Italy 5:0, Slováky 12:0, Maďary 6:0 – a zvítězili.
Mistři světa
První poválečné mistrovství světa v roce 1947 opět hostila Praha. O rok dříve se z Kanady vrátil Mike Buckna a začal znovu trénovat československou hokejovou reprezentaci. Kanadský tým se turnaje v sedmačtyřicátém nezúčastnil, zato Američané dorazili v hvězdné sestavě. Praha hokejem žila. Mistrovství se dostalo i na filmové plátno v komedii Martina Friče Polibek ze stadionu. Československý tým Bohumil Modrý – František Pácalt, Miroslav Sláma, Josef Trousílek, Vilibald Šťovík – Ladislav Troják, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek – Josef Kus, Jaroslav Drobný, Karel Stibor sklízel jeden úspěch za druhým. Českoslovenští hokejisté nasázeli Rumunsku třiadvacet gólů a jednu branku od něj inkasovali, Rakousko porazili 13:5, Švýcarsko 6:1, Belgii dokonce 24:0.
Kruté vystřízlivění přinesla 22. února prohra se Švédskem 1:2. Švédové už slavili zlato, král Gustav V. svým reprezentantům poslal blahopřejný telegram a českoslovenští fanoušci oplakávali promarněnou šanci na titul. Novinové titulky hlásaly: Švédsko zaslouženě mistry světa! Švédsko suverénním způsobem zmařilo naše ambice. Švédové budou mistry světa. Zklamání.
Nikdo nepočítal s tím, že by s pořadím na stupních vítězů mohl zamíchat zápas Švédů s Rakouskem. To je přece pro Seveřany předem vyhraná záležitost… Zápas nepřilákal ani příliš diváků. Ti, kdo přišli v deset hodin dopoledne na stadión, viděli kouzlit rakouského brankáře Josefa Wurma. Rakousko vyhrálo nad Švédskem 2:1 góly Rudolfa Wurmbrandta a Helfrieda Wingera. Senzace byla na světě!
K celkovému vítězství Československu stačilo porazit USA jakýmkoliv brankovým rozdílem. Víc než čtrnáct tisíc diváků hnalo hokejisty dopředu. První šanci proměnil ve čtrnácté minutě Miroslav Sláma, další góly přidali Josef Kus, Karel Stibor, Jaroslav Drobný a dvakrát se trefil Stanislav Konopásek. Výhra 6:1 zajistila Československu první titul mistrů světa. Nejlepším střelcem šampionátu se stal Vladimír Zábrodský s 29 brankami.
V následujícím roce ve Svatém Mořici Československo prvenství neobhájilo. Naši reprezentanti sice poprvé obrali Kanadu o body, zápas skončil bezbrankovou remízou, Kanada však měla lepší skóre.
Českoslovenští hokejisté byli na konci února 1948 pozváni do Moskvy, aby se sovětským mužstvem, které nastoupilo v tankistických helmách, sehrálo několik přátelských zápasů na přírodním ledu stadiónu Dynama. Hokejista a trenér Vsevolod Bobrov se nadchl pro kanadský způsob hry. (Ruskou loď pojmenovanou po slavném hokejistovi před dvěma lety zasáhla u Hadího ostrova ukrajinská střela.) V Sovětském svazu se do druhé světové války hrál především bandy hokej s míčkem nebo s kalabaškou, dřevěným špalíčkem. Sovětští hráči proto dychtivě naslouchali radám zkušenějších kolegů. Stavební inženýr a brankář Bohumil Modrý, který uměl rusky, je trpělivě zasvěcoval do tajů ledního hokeje.
Když se naši hokejisté vrátili z Moskvy, moc v Československu už pevně třímal pracující lid. Trenér Mike Buckna se vrátil do rodné Kanady, Josef Maleček emigroval.
Osmého listopadu 1948 pak reprezentace navždy přišla o Zdeňka Jarkovského, Vilibalda Šťovíka, Miloslava Pokorného, Ladislava Trojáka a Karla Stibora. Na přátelské utkání do Velké Británie za špatného počasí nedoletěli. Až za rok vydalo moře pilotovo tělo.
Josef Maleček přesvědčoval bývalé spoluhráče, aby ve Švýcarsku vytvořili exilový tým. Hokejisté váhali. Do emigrace po své ose odešli Oldřich Kučera, Jaroslav Drobný, Miroslav Sláma a Oldřich Zábrodský.
Za mřížemi
Těžkými ztrátami oslabený tým na světovém šampionátu ve Stockholmu v únoru 1949 získal mistrovský titul! Do turnaje českoslovenští reprezentanti vstoupili prohrou se Švédskem 2:4. Následovala spanilá jízda – nad Finskem zvítězili 19:2, nad Rakouskem 7:1, nad Švýcarskem 8:1. Klopýtli s USA 0:2, ale poprvé porazili Kanadu 3:2. V odvetném zápase porazili Švédsko 3:0 a brali zlato.
Zpátky domů cestovali vlakem a na každé zastávce je lidé vřele vítali. Ministr Václav Kopecký ujistil hokejisty, že je za jejich světový úspěch „celý národ zahrne vděčnou láskou“.
V sobotu 11. března 1950 měli hokejisté odletět na mistrovství světa do Velké Británie. Na letiště se s nimi přišel rozloučit Bohumil Modrý, kterému ministr Kopecký přislíbil, že ho po šampionátu ve Švédsku pustí do NHL. Byly to plané řeči. Rozčarovaný Modrý v reprezentaci skončil, svým spoluhráčům ale samozřejmě přál, aby zase přivezli zlaté medaile.
Letadlo však zůstalo na zemi, údajně kvůli tomu, že dva reportéři, Josef Laufer a Otakar Procházka, nedostali víza. V pondělí 13. března se pak hokejisté dozvěděli, že nikam neletí. Těžko říci, jestli byla za zákazem pouze obava z hromadné emigrace, o pár dnů dříve totiž o politický azyl požádala mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová.
Svoje nevýslovné zklamání šli hokejisté zapít do hostince U Herclíků v Pštrossově ulici. Zlatko Červený nemohl komunistům přijít na jméno, což neuniklo pozornosti bedlivé soudružky, která nahlásila na bezpečnost, že skupina mladíků se sprostě vyjadřuje o straně a vládě. Do hospody se dostavili příslušníci Státní bezpečnosti v civilu. Červený estébákovi jednu vrazil, takže se povolaly posily, které přítomné hokejisty pozatýkaly. V následujících dnech sebrali i Vladimíra Kobranova, který se U Herclíků prakticky nezdržel, i Bohumila Modrého, jenž tam vůbec nebyl. Měsíce týrání, ponižování a nekonečných výslechů završilo obvinění z velezrady a rozvracení republiky. Na začátku října se konal soudní proces. Bohumil Modrý byl odsouzen na patnáct let, Augustin Bubník na čtrnáct, Stanislav Konopásek na dvanáct, Vladimír Kobranov a Václav Roziňák na deset let. Josefa Jirku odsoudili na šest let, Zlatka Červeného na tři roky, Jiřího Macelise na dva, Přemysla Hainého na rok, Josef Stock a Antonín Španinger si svůj osmiměsíční trest prakticky odseděli ve vazbě. Hostinský Mojmír Ujčík dostal tři roky. Rozsudek byl vynesen neveřejně. Odvolání bylo zamítnuto.
Další titul mistrů světa v hokeji získalo Československo až po třiadvaceti letech, v roce 1972. Šampionát se konal v Praze. Sověti tehdy hokeji dominovali, utkání se sbornou prožíval celý národ. Československo porazilo SSSR 3:2. Sovětského brankáře překonal Václav Nedomanský, Richard Farda a Jaroslav Holík. Z Katovic a z Vídně si v roce 1976 a 1977 československá reprezentace také odvezla nejcennější kov. Zlatá radost pak Prahu znovu zaplavila v roce 1985, kdy Československo opět zvítězilo před domácím publikem. Od té doby Česká republika získala titul ještě šestkrát, na začátku milénia to bylo třikrát za sebou. Letos svoje kvality čeští hokejisté předvedli po devíti letech zase doma.
