Eduard Petiška musel svoje myšlenky ukrývat v bájích, pověstech a knihách pro děti. Zná je dnes celý svět
Před 100 lety se narodil Eduard Petiška, spisovatel, básník a překladatel, kterému režim nedovolil psát pro dospělé. Stal se z něj proto vypravěč příběhů pro děti. V jeho domácnosti se scházela komunita zakázaných umělců a v jeho knihách jsou zakódované vzkazy o stavu tehdejší společnosti.
Je těžké si představit, že by Eduarda Petišku mohla minout umělecká kariéra. Jeho otec František sedával ve školní lavici s Jaroslavem Haškem a v pojišťovně pracoval s Franzem Kafkou, který mu předčítal svá první díla. Matka Adéla pocházela z německo-nizozemského rodu malířů a litografů, byla operní pěvkyní, spisovatelkou a básnířkou. Malý Eduard díky ní mluvil plynně česky i německy, zdědil po ní absolutní hudební sluch a touhu studovat na konzervatoři. Do jeho plánů ale zasáhla světová válka, během které byl pracovně nasazen jako soustružník. Hned v roce 1945 se k uměleckým zájmům vrátil.
Na Univerzitě Karlově se ale začal místo hudby věnovat germanistice, literatuře a překladatelství. Už jako student vydal sbírku básní Oči vzlétajícího času, psal články a povídky, překládal, publikoval v Mladém hlasateli a byl hybatelem pražského intelektuálního života. Mezi jeho přátele patřili spisovatelé, výtvarníci, hudebníci i filmaři. Stýkal se s Jaroslavem Seifertem, Bohumilem Hrabalem, Emanuelem Fryntou, Konstantinem Bieblem, Cyrilem Boudou, Jiřím Kolářem, Jiřím Šlitrem. Nejvíce si ale rozuměl s umělci, kteří se věnovali tvorbě pro děti. S Františkem Hrubínem, Zdeňkem Milerem a Helenou Zmatlíkovou, která později ilustrovala řadu jeho knih.
Druhá totalita
Uměleckou kariéru Eduarda Petišky zastavil hned v počátku nástup další totality, tentokrát komunistické. Nekomunista a německy mluvící intelektuál byl soudruhům krajně podezřelý a spolu s řadou svých přátel putoval na index zakázaných autorů. Před pozorností režimu se Eduard se svou novomanželkou Alenou ukryl v Brandýse nad Labem. Z jejich domova se stal během 50. let neoficiální literární a intelektuální klub. Zakázaní autoři zde mohli mimo dohled pražských policistů svobodně diskutovat a tvořit a z jejich setkání existuje díky Petiškově filmařské zálibě řada unikátních dokumentů. V aktivní opozici proti komunistickému režimu se ale mladý spisovatel neangažoval. Toužil tvořit, a jelikož nemohl psát pro dospělé, začal psát pro děti.
Pro děti a pro dospělé
Mezi tuzemskými matrikáři koluje pověst, že díky Petiškovým knihám začala v česku výrazně růst popularita jména Martin. Knížky Martínkova čítanka, Martínkovy pohádky nebo Jak se Martínek ztratil, které psal Eduard Petiška pro svého syna, se staly nezbytnou výbavou každé dětské knihovny. Stejně tak se v nich zabydlel i Birlibán, Pohádkový dědeček nebo Zdeňkem Milerem zfilmované příběhy Jak krtek ke kalhotkám přišel a Krtek a autíčko. Největší slávu však Petiškovi vynesl jeho převyprávěný překlad příběhů z antické mytologie. Staré řecké báje a pověsti byly v jeho podání značně upravené.
V dnešní době kulturních válek by byl zcela jistě obviněn z cenzury nebo kulturní apropriace (pravděpodobně z obojího). Petiškovi ale nešlo o historickou věrnost. Na základech prastarých mýtů vystavěl dobrodružné příběhy přístupné pro děti a mládež, a navíc do nich dokázal zapracovat myšlenky o strastích, zoufalství a nadějích, které mu přinášel život v Česku. Z knihy se stal mezinárodní bestseller, dočkala se překladu do desítek jazyků a ve Francii se stala součástí povinné školní četby. Obrovský úspěch dal podnět k převyprávění pověstí dalších národů – Mezopotámie, Egypta, Izraele, Arábie (v opět značně upravené verzi Pohádek tisíce a jedné noci) i českých zemí v knížce Čtení o hradech, zámcích a městech.
Po odeznění tuhého komunistického režimu 50. let se Eduard Petiška mohl konečně začít věnovat i tvorbě pro dospělé. Mezi kolegy byl proslulý svou pracovitostí. Každý měsíc dokázal napsat až sto stran textu a mezitím se věnovat i překládání, editorské a publikační práci. Velkou zásluhu na tom měla jeho žena Alena. Nejenomže mu vytvářela ideální pracovní a domácí prostředí, ale všechna jeho díla i četla, poznámkovala a psala k nim korektury. Během 60. let proto Petiška stačil vydat romány Než uzrají muži, Pomerančové šaty, Ovidiova rodina, Golem, Hrdinův pátek nebo Louskáček.
V roce 1968 se dokonce odhodlal donést nakladateli svůj tajný projekt – antiutopii Cesta do země Lidivoni, ve které doktor svobodných umění Jakub Libert ztroskotá na ostrově ovládaném despotickým králem. Petiška knihu napsal na začátku 50. let, kdy on i jeho přátelé zažívali pravidelné návštěvy tajných policistů a každým okamžikem jim hrozilo zatčení. Esej o „postavení svobodného člověka v nesvobodném světě“ proto pro jistotu psal archaickým stylem 18. století a opatřil ho podtitulem „Přeloženo ze starého německého originálu: Die Reise nach Leuteduften“. Než kniha stačila vyjít, přijeli nás znovu osvobodit sovětští soudruzi a krátká svobodná éra skončila.
Báje dvacátého století
Během normalizace se Eduard Petiška dále věnoval tvorbě pro děti i dospělé, překládal a psal teoretické texty – intenzivně se věnoval zejména J. W. Goethovi, jehož dílo překládal. Jeho práce pro děti z něj udělaly jednoho z nejčtenějších českých spisovatelů a překlady jeho knih mu vynesly obrovskou popularitu i v zahraničí. Svoje myšlenky nicméně musel nadále vkládat do jinotajů. Jedna z jeho posledních knih nese název O motýlu, který zpíval. Ilustrace na přebalu a podtitul „Báje dvacátého století“ může budit dojem, že jde o další knihu pro děti. Jedna z povídek však začíná pasáží: „Stále nevěděl, jestli se má svěřit manželce. Nikomu jinému se ani svěřit nemohl. Ale nechtěl ji polekat. (…) Kdyby se jí svěřil, snad by společně něco vymysleli. Ale bylo trapné ukazovat svou nemohoucnost, lekat ji svou nemohoucností. Copak se jeho žena nebála nejvíc právě udavačů?“ Její název je: „Nevinný svědek aneb O spravedlnosti.“
Konce éry udavačů se Eduard Petiška nedožil. Zemřel náhle v roce 1987 během pobytu ve svých milovaných Mariánských Lázních, kde trávil dvacet let dovolené a dlouhodobě se zde i léčil. Zanechal po sobě devět desítek knih, stovky publikací, překladů a článků. Jeho dílo se dočkalo řady reedicí a po revoluci vyšly i jeho nikdy nevydané knihy – básnické sbírky Podzimní deník, Vůně hvězd, román Srdce, ve kterém bydlím, a v roce 1999 konečně i jeho Cesta do země Lidivoni. Jeho knihy čtou generace dětí po celém světě. Jak velkou stopu v malých čtenářích zanechal, dokazuje příhoda, na kterou vzpomíná jeho syn Martin v jednom rozhovoru. Vyprávěl, jak se během hostování v Cambridgi o tatínkově přítomnosti dozvěděli japonští akademici, kteří v mládí četli jeho (v Japonsku obrovsky populární) leporelo „O jabloňce“. Spisovatele prý nadšeně obklopili, začali kolem něj tančit a skandovat: „Martinek, Martinek!“
