Plavba prokletých: Loď s židovskými uprchlíky odmítla Kuba, USA i Kanada. Bojoval za ně jen kapitán
Sedmadvacátého května 1939 dorazila k břehům Kuby loď St. Louis s 937 židovskými uprchlíky na palubě. Emigrantům z nacistického Německa nebylo umožněno vylodění a pomoc jim odepřely i úřady Spojených států a Kanady. Jedinou nadějí byl pro uprchlíky kapitán lodi Gustav Schröder.
Zaoceánský výletní parník St. Louis vyplul z Hamburgu směrem na Kubu v polovině května 1939. Na palubě se tísnilo 937 pasažérů. Až na výjimky to byli židovští občané Německa, kteří přišli během Křišťálové noci o majetek i naději, že budou ve své vlasti moct nadále žít. Na Kubu směřovali z několika důvodů. Většina evropských zemí zavedla pro židovské uprchlíky kvóty a cesta za oceán byla často jedinou možností útěku před stupňujícím se terorem. Ostrov také ležel blízko USA, kde již fungovaly podpůrné spolky poskytující uprchlíkům právní a finanční pomoc – podle nacistických zákonů směli emigranti z Německa vyvézt pouze 10 marek, a prchali tedy doslova ožebračení. Hlavním důvodem ale byly laxní kubánské zákony, které umožňovaly zahraničním turistům volný vstup do země a nečinily rozdíl mezi turistou a uprchlíkem.
Situace využil šéf imigračního úřadu Manuel Benítez Gonzales a začal nevyplněná turistická povolení ke vstupu tajně prodávat. Překupníci je skupovali ve velkém a posílali je do Evropy, kde je jejich komplicové na ambasádě přeprodávali uprchlíkům po 300 až 500 dolarech. Většina pasažérů na parníku St. Louis si právě tato povolení koupila a utratila za ně veškeré úspory. Netušili, že Gonzalesova chamtivost zašla příliš daleko a že úředník, ze kterého se během několika měsíců stal milionář, byl donucen rezignovat. Změna zákonů pak učinila z draze zaplacených dokumentů bezcenné papíry.
Neplatné dokumenty nebyly jediným problémem, o kterém cestující netušili. Jejich cestu se rozhodlo Goebbelsovo ministerstvo zneužít pro účely protižidovské propagandy. Na Kubu bylo předem vysláno 14 agentů, aby zde šířili zvěsti, že na lodi připlouvají z Evropy zločinci a komunisté. Goebbels doufal, že když Kuba odmítne loď přijmout, bude mít v ruce důkaz, že židovští uprchlíci jsou všude ve světě na obtíž. Lži nacistických propagandistů se na Kubě bohužel velmi rychle šířily. Ostrovní stát už přijal asi 2500 židovských uprchlíků a v době hospodářské krize na ně místní obyvatelé nahlíželi jako na nechtěnou konkurenci. Na loď samotnou pak propagandisté vyslali další skupinu agentů, kteří měli na luxusně vybaveném parníku pořídit fotografické „důkazy“, že se v Německu neděje uprchlíkům žádné příkoří.
Hrdinný kapitán Schröder
Při vší smůle, která se proti uprchlíkům nashromáždila, měli v jednom ohledu štěstí. Na pozici kapitána plavby byl jmenován Gustav Schröder, zkušený německý námořník, který k nacistům nechoval ani nejmenší sympatie. Dohlédl na to, aby posádka byla cestujícím ve všem k dispozici, na palubě byl dostatek jídla, nápojů a zábavy pro děti. Když pasažérům pomáhali plavčíci při naloďování se zavazadly, byl to pro mnohé první projev lidskosti, kterého se za poslední léta v Německu dočkali. Na kapitánův příkaz muselo z lodi odejít všech 14 fotografů nasazených ministerstvem propagandy. Z agentů zůstal na palubě pouze Otto Schiendick, který zastával oficiální post kurýra pro německou tajnou policii.
Plavba proběhla klidně až na sporadické incidenty, které vyvolával provokatér Schiendick. Mezi tiskoviny v jídelně ukrýval výtisky fašistického časopisu Der Stürmer, na palubě si nahlas prozpěvoval nacistické písně a v kinosále zakládal do promítačky místo pohádek propagandistické týdeníky. Jeho záškodnictví vyvrcholilo v okamžiku, kdy jeden z pasažérů zemřel a měl být podle námořních zákonů pohřben do moře. Schiendick trval na tom, že na německé lodi musí být rakev při obřadu zahalena do vlajky se svastikou. Kapitán Schröder to striktně odmítl a Schiendickovi dal rázně najevo, že další provokace nebude trpět.
Vězni na palubě
Klid, který na lodi panoval během plavby, skončil 27. května, když parník St. Louis připlul do havanského přístavu. Činnost Goebbelsových agentů podpořená místními populisty a xenofoby vyvolala na Kubě vlnu antisemitismu. Ve dnech, kdy loď opouštěla Hamburg, v Havaně proběhla velká demonstrace, kde zněla stejná hesla, která v Německu provolával Hitler, v Itálii Mussolini a ve Španělsku Franco. Sám kubánský prezident Federico Laredo Brú pak rozhodl o zrušení platnosti všech vydaných povolení ke vstupu do země. Každý příchozí s výjimkou občanů USA musel na místě žádat o víza a složit kauci 500 dolarů. Pro většinu pasažérů na lodi St. Louis to reálně znamenalo zákaz vstupu na pevninu. Palubu smělo opustit pouze 28 z nich, kteří měli platná víza do USA nebo byli občané Kuby.
Zatímco kapitán Schröder kroužil s parníkem ve vodách karibského zálivu, začaly židovské podpůrné spolky v USA intervenovat ve prospěch uprchlíků. Zpráva o jejich osudu se dostala do světového tisku, namísto reálné pomoci se ale dočkali pouze výrazů sympatií a příslibů modliteb. Když cestující poslali telegrafem prosbu o azyl přímo do kanceláře prezidenta Roosevelta, dorazila odpověď z ministerstva vnitra: „Pasažéři musí vyčkat na zařazení do pořadníku a získat před vstupem na území USA řádná víza.“ Chladné odmítnutí bylo výrazem nálady, která v USA vůči evropským uprchlíkům panovala. Nedlouho před tím byl v Kongresu USA předložen zákon, který by umožnil přijmout 20 000 židovských dětí prchajících z Německa. Šéfové obou komor ho odmítli pustit k projednávání.
Když selhaly všechny prosby a zkrachovalo vyjednávání s kubánskou vládou, zamířil kapitán Schröder na sever do Kanady. Ani poslední pokus o záchranu ale nevyšel. V křesle vládního zmocněnce pro imigraci seděl zavilý antisemita Frederic Blair, který poslal na kapitánský můstek telegram: „Žádná země si nemůže dovolit přijímat statisíce židovských uprchlíků z Evropy. V určitém okamžiku si musíme stanovit hranici.“ Krátce poté Schröder obdržel telegram i od svých šéfů. Majitelům lodi se publicita kolem plavby ani v nejmenším nezamlouvala. Navíc usoudili, že jim kvůli průtahům utíkají zisky za další pronájem lodi. Kapitán dostal příkaz k okamžitému návratu do Evropy.
Poslední plán
Mezi cestujícími vypukla po oznámení rozhodnutí panika. Několik z nich se pokusilo o sebevraždu, skupina mladíků se neúspěšně pokusila loď unést. Vzpoura byla rychle potlačena a kapitán odmítl viníky jakkoliv potrestat. K cestujícím místo toho pronesl řeč a slíbil jim, že udělá vše pro to, aby loď nemusela zakotvit v Německu. Nejužšímu sboru svých spolupracovníků poté prozradil svůj plán. V případě, že bude jediným otevřeným přístavem Hamburg, navede loď při obeplouvání Anglie na mělčinu a založí na ní požár. Podle mezinárodního námořního práva tak budou pasažéři považováni za oběti ztroskotání a Británie jim bude muset poskytnout azyl. K drastickému kroku nakonec nedošlo. Kapitán obdržel 13. června telegram, že po intervenci židovských podpůrných spolků v USA se vlády Velké Británie, Belgie, Francie a Nizozemí rozhodly uprchlíky přijmout.
Spravedlivý mezi národy
Ani vstřícný krok evropských zemí, ani kapitánova snaha nakonec nedokázala všechny cestující zachránit. Po německém útoku na západ Evropy jich 532 uvízlo na okupovaných územích a skoro polovina z nich zemřela v koncentračních táborech. Kapitán Schröder přišel během války o možnost řídit lodě a i po válce měl problémy najít práci. S obživou mu pomáhaly rodiny uprchlíků, kteří díky jeho odhodlání válku přežili. Gustav Schröder zemřel v roce 1957. O jeho plavbě natočil v roce 1976 režisér Stuart Rosenberg hvězdně obsazené drama Voyage of the Damned (Plavba prokletých). V roce 1993 byl komisí památníku obětí a hrdinů holokaustu Jad Vašem prohlášen za Spravedlivého mezi národy.
