František Plánička byl rytířem sportu. O titul mistra světa ho připravil jen zmanipulovaný rozhodčí
Před 120 lety, 2. června 1904, se narodil František Plánička. Legendární brankář a kapitán národního družstva se stal vzorem pro celé generace fotbalistů a je považován za jednoho z nejlepších gólmanů v historii.
František Plánička byl sice rodem Žižkovák, celý život ale prožil na Letné. První zkušenosti s fotbalem sbíral v partě kluků, která za plotem zdejšího tenisového klubu hledala zatoulané míčky a čutala s nimi v Korunovační ulici. Malý a hbitý František se mezi hráči etabloval jako útočník. Jednoho dne ale šéf party Zdeněk Kvapil zavelel, že se má postavit do brány. Franta ho poslechl a v brance zůstal dalších sedm desetiletí.
První angažmá získal Plánička v klubu SK Bubeneč. Bylo mu pouhých 14 let, v bráně ale vynikal mrštností a fanoušky udivoval akrobatickými „robinsonádami“, které trénoval ve Stromovce skákáním do slepého ramene Vltavy. V jednom přátelském zápase si ho všimli trenéři letenské Sparty a nabídli mu „na zkoušku“ tréninkové angažmá. Vytouženého rudého dresu se ale Plánička nedočkal, protože sparťanští oficiálové usoudili, že je se 170 centimetry moc malý. Namísto toho zamířil do Slávie, kde zakotvil natrvalo.
Ve Slávii
Na začátku svého slávistického působení se o post brankáře dělil se zkušenějším kolegou Štaplíkem, který chytal i za tehdy čerstvě ustanovenou reprezentaci. Stačily ale tři roky, z Pláničky se stal nejlepší brankář ligy a Štaplíka vytlačil na střídačku i v národním týmu. Svůj malý vzrůst vynahrazoval obratností, zázračnou předvídavostí, a hlavně obrovskou odvahou. Neváhal se vrhat do největších skrumáží a krást rozběhnutým útočníkům míče z pod napřažené nohy. Za svou kuráž platil častými zraněními, zlomeninami, vyraženými zuby a otřesy mozku. Při reprezentačním utkání s Rakouskem byl po srážce s útočníkem devět hodin v bezvědomí. Fotbalisté tehdy nehráli profesionálně a Plánička kromě tréninků a zápasů stále docházel do zaměstnání. Byl vyučený soustružník, z platu si ale dokázal ušetřit na školné v obchodní akademii a získat místo úředníka v penzijním ústavu. Kromě pondělních odpolední, které trávil na výletech s rodinou, věnoval všechen volný čas tréninku. V poledne, když jeho kolegové odcházeli domů na oběd, vyběhl po letenských schodech na stadion, odcvičil si předepsanou sestavu, v restauraci zhltnul housku s buřtem, vysprchoval se a utíkal zpátky do práce.
Ukradený titul mistrů světa
Plánička nebyl v národním týmu svým nasazením žádnou výjimkou. Stejným způsobem se připravovali i jeho reprezentační kolegové - Ladislav Ženíšek, Josef Čtyřoký, Josef Košťálek, Štefan Čambal, Rudolf Krčil, František Junek, František Svoboda, Jiří Sobotka, Antonín Puč a Oldřich Nejedlý. Na historicky druhé mistrovství světa v Itálii tuto legendární sestavu vedl Plánička už jako kapitán. Psal se rok 1934 a Čechoslováky všichni považovali za outsidery. Odepisovali je zahraniční i domácí novináři a velké naděje si nedělali ani sami hráči. Někteří si na mistrovství dokonce nevzali ani kufr a jeli jen s kartáčkem na zuby a pyžamem. Vítězství experti předem připisovali domácím Italům nebo Německu, zvlášť proto, že na jejich výkony osobně dohlíželi Hitler a Mussolini.
Podceňovaný tým, který se v Itálii ocitl bez lékaře, a dokonce i bez trenéra (obě funkce zastával narychlo zmocněný novinář Karel Petrů) ale všechny šokoval. Plánička stál v bráně jako neprůstřelná hráz, jeho spoluhráči postupně roznesli na kopačkách Rumunsko, Švýcarsko a v semifinále rozstřílel zoufale bojující Němce Oldřich Nejedlý senzačním hattrickem. Výkony československého mužstva znepokojily i samotného Duceho, který si před začátkem finále nechal do lóže přivést rozhodčího. Švédský sudí Ivan Eklind po vyslechnutí Mussoliniho instrukcí promíjel Italům běžné přestupky i surové fauly. Jeho píšťalka zůstala němá i ve chvíli, kdy Antonín Puč zůstal po kopanci do hlavy ležet na hřišti. Zoufalý Karel Petrů ho odtáhl za postranní čáru, a aby ho probral, strčil mu pod nos lavičku čpavku. Jak se mu třásly ruce, vstříkl bezvládnému útočníkovi pár kapek páchnoucí tekutiny do očí. Slzící Puč vyletěl na hřiště jako střela, dostal se k míči a poslepu ho v 70. minutě napálil do sítě. Italové dokázali vyrovnat až po zjevném a neodpískaném faulu v 81. minutě. Když v nastavení skóroval domácí Angelo Schiavio, Eklind utkání rychle ukončil.
Pláničkův tým sice odjížděl domů se stříbrem, celý svět ho ale považoval za vítěze. Vlak doprovázely od hranic až na Wilsonovo nádraží zástupy jásajících fanoušků a na Václavském náměstí je oslavoval statisícový dav. Kapitán se ale nemohl radovat dlouho. Dovolená, kterou si na mistrovství světa musel vybrat, mu již skončila a druhý den ho čekala práce. Od šéfa kanceláře dostal vynadáno, že se mu na stole hromadí nevyřízené spisy.
Poslední zápas
Zápasů v reprezentaci odchytal František Plánička celkem 73. Posledním bylo čtvrtfinálové utkání proti Brazílii na mistrovství světa v roce 1938. Stejně jako před čtyřmi lety v Itálii byli Čechoslováci terčem nadměrně tvrdé až surové hry. Kanonýr Nejedlý musel být z hřiště odnesen se zlomenou nohou, Plánička inkasoval na začátku druhé poloviny kopanec do ruky. Zápas dochytal, zajistil svému týmu remízu a utkání se muselo opakovat. Plánička do něj však nenastoupil. Při ošetření lékaři zjistili, že mu brazilský útočník přerazil kost, a že 35 minut hájil branku s vážnou zlomeninou.
Pečlivě vedená statistika, kterou si Plánička zapisoval, se po nešťastném utkání ustálila na 1643 zápasech, ve kterých inkasoval 1267 gólů. Průměr měl tedy neuvěřitelných 0,77 gólu na zápas. Do branky se po uzdravení už nevrátil. V 34 letech měl strach, že by další zranění mohlo znamenat trvalou pracovní neschopnost, a tím pádem ohrožení rodinného živobytí. Do důchodu odcházel jako živoucí legenda a vzor nastupujících generací fotbalistů. Se Španělem Ricardem Zamorou je považován za nejlepšího brankáře předválečné éry. Anketa Mezinárodní fotbalové federace ho zařadila mezi deset nejlepších brankářů v historii. Sportovní komunita si Pláničky vážila i díky jeho příkladnému přístupu k fair play, a UNESCO mu za odměnu udělilo v roce 1985 titul Rytíře světového sportu.
Poslední přání
Na fotbal samozřejmě František Plánička nezanevřel. V brance se jako člen týmu internacionálů objevoval až skoro do svých 80 let a na tribunách ho fanoušci vídávali i poté. Když v roce 1994 slavil 90. narozeniny, vyslovil přání ještě jednou oslavit slávistický ligový titul. I kdyby prý měl kvůli tomu žít do stovky. Fotbalová bohyně vítězství Niké se přání svého rytíře rozhodla vyslyšet. Už za dva roky se Slavia stala po dlouhých 49 letech mistrem ligy. Dva měsíce poté, 20. července 1996, odešel František Plánička ve věku 92 let za svými spoluhráči do fotbalového nebe.