Kapitán Gallery zajal německou ponorku a získal kódy k Enigmě. Málem za to však putoval před válečný soud
Čtvrtého června roku 1944 se americkým námořníkům podařilo zneškodnit a zajmout jednu z obávaných německých ponorek U-505. Zajištění šifrovacích kódů z paluby pomohlo Spojencům získat přehled o nacistických námořních operacích. Stačilo však málo a husarský kousek kapitána Galleryho mohl průběh bitvy o Atlantik vážně ohrozit.
V prvních fázích II. světové války německá vojska dominovala na souši i ve vzduchu. Na moři byla situace jiná. Třetí říše disponovala relativně malou lodní flotilou a její bojeschopnost vážně narušilo potopení bitevníku Bismarck britským Královským námořnictvem. Vzdát se kontroly nad Atlantikem a dovolit Spojeným státům volný průjezd do Británie ale Němci nemohli. Namísto stavby nových lodí se však velení Kriegsmarine rozhodlo vsadit na ponorky.
Zabijáci pod hladinou
Díky efektivitě konstruktérů hamburských loděnic začaly do bojů brzy zasahovat stroje, které patřily k technologickým špičkám ještě dlouho po skončení války. Ponorky řady IX měřily 76 metrů na délku, 6,5 metrů na šířku a vážily 1100 tun. Dva dieselové motory chlazené vodou je dokázaly na hladině hnát rychlostí až 18 uzlů (30 km/h) a operační dosah měly skoro 20 000 km. Ponorka se tedy dokázala objevit v podstatě kdekoliv na moři, číhat v hloubce až 100 metrů pod hladinou a nic netušící loď zasypat baráží 22 torpéd z šesti komor. Flotila vražedných strojů vedená zkušenými veterány I. světové války napáchala v prvních fázích bitvy o Atlantik hrozné škody. I poté co Spojenci začali vysílat zásobovací lodě v konvojích, šlo při každém útoku ke dnu v průměru 7 plavidel s tunami drahocenného nákladu. Němečtí námořníci tomuto období přezdívali „Die Glückliche Zeit“ (Šťastné období). Winston Churchill na něj naopak vzpomínal slovy: „Jediné, co mě během války děsilo, byla hrozba ponorek.“
Z lovců se stává kořist
Situace se začala obracet v letech 1942–1943. Hitler nabyl přesvědčení, že má vítězství na dosah ruky, a nevyslyšel žádosti admirála Dönitze o rychlejší rozšiřování ponorkové flotily. Část ponorek navíc rozkázal přesunout z Atlantiku do Středozemního a Severního moře a námořnictvu seškrtal rozpočet na výzkum a vývoj. Stavba nových řad ponorek proto v Německu vázla. Spojenci naopak vynakládali obrovské úsilí ve vývoji nových technologií i taktik. Vybavovali lodě i letadla radary a sonary, zaváděli systémy leteckého hlídkování a do boje s ponorkami nasazovali stíhací skupiny torpédoborců a letadlových lodí.
Plán kapitána Galleryho
Jedna ze stíhacích skupin s kódovým označením Guadalcanal hlídkovala v červnu roku 1943 ve vodách poblíž afrického přístavu Sierra Leone. Když se mise blížila k závěru a skupina nabírala kurs na základnu v Casablance, ohlásila obsluha sonaru, že zachytila ve vzdálenosti pouhých 700 metrů signál neznámého objektu. Hlídkové letouny vyslané z letadlové lodi vzápětí potvrdily, že jde o ponorku ukrytou pod hladinou, a označily její polohu salvou z kulometů. Kapitán skupiny Daniel V. Gallery zavelel k útoku.
Při vší technologické dokonalosti byly německé ponorky paradoxně nejzranitelnější pod hladinou. Při ponoru dokázaly vyvinout rychlost pouze 7 uzlů (13 km/h) a nemohly tak rychlým torpédoborcům uniknout. Standardní taktikou lovců bylo proplout plnou rychlostí nad stíhanou ponorkou, vypustit nad ní salvu hlubinných pum a ještě před jejich výbuchem odplout do bezpečné vzdálenosti. Tlakové vlny vyvolané výbuchy vyřazovaly z provozu navigační zařízení a elektroniku, takže posádce nezbylo nic jiného než se vynořit a na hladině posloužit jako snadný terč lodním dělům a kulometům. Přímý zásah do trupu poslal ponorku okamžitě ke dnu.
Taktika zafungovala bezchybně i 4. června 1944 . Když opadly gejzíry po explozích pum, objevila se na hladině olejová skvrna svědčící o zásahu motorů. Po chvíli se na stejném místě vynořila ponorka U-505. Detonace jí poškodily kormidlo, vyřadily z provozu elektrické systémy a náklon trupu naznačoval, že plavidlo nabírá vodu. Místo aby kapitán Gallery zavelel ponorku zničit, počkal, až z věže začne vylézat posádka, a dal pouze příkaz k varovné salvě. Ta evidentně zapůsobila. Němečtí námořníci naskákali do moře takovou rychlostí, že nestihli ani otevřít ventily, které by ponorku poslaly ke dnu, ani neodpálili autodestrukční nálože. Vše šlo přesně podle plánu kapitána Galleryho, který se už dlouhou dobu toužil některé ponorky zmocnit.
Velký zisk a velký risk
Zatímco posádka Galleryho plavidla lovila z moře německou posádku, k opuštěné ponorce vyrazil osmičlenný výsadek vedený poručíkem Albertem Davidem. Neměl lehkou úlohu. Ponorka měla zaseknuté kormidlo a běžící motory ji poháněly ve velkém kruhu. Plavidlo také evidentně stále nabíralo vodu a v jeho útrobách se daly očekávat výbušné nástrahy. Námořníkům se přesto podařilo bez nehody proniknout na palubu, kde zjistili, že voda dovnitř nevniká protrženým trupem, ale otevřeným ventilem. Po jeho uzavření zneškodnili aktivované nálože, plavidlo zajistili a vynesli z něj lodní deník, mapy, rozkazy a především sadu kódovacích knih a šifrovací zařízení Enigma.
Se skoro půl tunou materiálů v deseti nepromokavých pytlích okamžitě vyrazil jeden z torpédoborců na základnu na Bermudách. Pro dešifranty to byl doslova zlatý důl informací. Pomohl jim rychleji prolamovat kódy depeší a udržovat tak přehled o plánovaných přesunech německých plavidel. Husarský kousek kapitána Galleryho ale mohl paradoxně spojenecké operace vážně narušit. Ani po zajištění materiálů totiž nerozkázal ponorku zničit a místo toho ji nechal odtáhnout přes celý oceán až na Bermudy. Pokud by ji Němci spatřili, uvědomili by si, že Spojenci mají v rukou šifrovací kódy a klíč k Enigmě by okamžitě změnili. Malý konvoj naštěstí nebyl odhalen a pod hrdě vztyčenou vlajkou USA doplul bezpečně na Bermudy. Když se o operaci dozvěděl velitel amerického loďstva admirál Ernest J. King, dostal jeden ze svých pověstných záchvatů zuřivosti a žádal, aby byl kapitán Gallery postaven před vojenský soud. K procesu naštěstí nedošlo a velitel výsadku poručík David byl za prokázanou odvahu odměněn Medailí cti.
Tajní zajatci
Spojencům se podařilo zajetí ponorky U-505 tajit až do konce války. Členové posádky byli drženi v tajnosti v zajateckém táboře Camp Ruston v Louisianě. O jejich existenci nevěděl ani Červený kříž, nemohli komunikovat s rodinami a byli považováni za mrtvé. Po válce byli propuštěni a byl jim umožněn návrat do Německa. Jelikož tábor hlídali členové sportovních oddílů amerického námořnictva, odjížděli domů jako zdatní hráči baseballu a basketbalu. Ponorka U-505 je dones vystavena v Muzeu vědy a průmyslu v Chicagu.
