František Sušil zachránil na tři tisíce písní. Lechtivé popěvky se ale před ním vesničané zpívat styděli
Před 220 lety se narodil František Sušil. Národní buditel, kněz a pedagog, který na Moravě, Slezsku a Těšínsku procestoval stovky obcí a zaznamenal v nich tisíce lidových písní a nápěvů. Díky jeho úsilí se zachovala obrovská část hudebního dědictví, které by jinak vymizelo. Z jeho sbírek čerpají muzikologové, lidové kapely i populární zpěváci dodnes.
František Sušil se narodil 14. června 1804 v Novém Rousínově u Slavkova. Vyrůstal ve zbožné, vzdělané a poměrně zámožné rodině. Otec byl hostinský v zájezdní hospodě U černého medvěda a zároveň v Rousínově působil jako kronikář a písmák, který vždy dbal, aby se v jeho podniku i na místních úřadech mluvilo česky. Stejné národovecké zapálení zastávala i Františkova matka a její bratr, který byl v Rousínově kaplanem. Strýc byl Františkovi i prvním učitelem, takže získával na rozdíl od svých vrstevníků vzdělání v češtině. Kromě lásky k rodnému jazyku ho strýc přivedl i k hudbě. Naučil ho hrát na flétnu a klavír a uvedl ho do vyhlášené Rousínovské kapely. V té se František poprvé seznámil s lidovou hudbou, která mu navždy učarovala.
Nadaný student pokračoval ve studiích na piaristickém gymnáziu v Kroměříži a na filozofickém ústavu univerzity v Brně. Ve 33 letech zde získal titul profesora biblického studia Nového zákona a stal se významným překladatelem. Církevní vzdělání mu dalo znalost latiny, řečtiny a hebrejštiny, sám si osvojil i němčinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu, slovinštinu a polštinu. Překládal proto jak biblické texty, tak antické básníky i ruské a slovinské lidové písně. Kromě toho publikoval odborné texty, psal básně a angažoval se v národním buditelství – má například zásluhu za rozšíření povědomí o dědictví sv. Cyrila a Metoděje.
Moravské národní písně
Podnět k hudebnímu sběratelství dal Sušilovi ještě za studií František Čelakovský. Národní buditel připravoval nové vydání sborníku „Slovanské národní písně“ a chtěl je doplnit o písně typicky moravské. Kolegové mu doporučili, aby se obrátil na Sušila. Ten pro Čelakovského začal s nadšením přepisovat písně, které znal ze svého působení v Rousínovské kapele a mezi venkovany hledal skladby další. Z vydání Čelakovského sborníku nakonec sešlo, Sušil ale v pátrání pokračoval a soubor zhruba 190 písní vydal v roce 1835 vlastním nákladem.
„Moravské národní písně“ ještě nebyly ucelenou sbírkou, ale spíše zpěvníkem. V Sušilovi ale podnítily zvědavost. Jestliže byl schopen jen v Rousínově a okolí najít skoro dvě stovky písní, kolik se jich asi skrývá na celé Moravě? Jaké písně se zpívají na Slezsku, Těšínsku a českých enklávách v Rakousku a Polsku? Jakmile získal v roce 1837 pozici profesora, začal lidovou hudbu systematicky shromažďovat a třídit. Pomáhaly mu v tom styky v akademických a duchovních kruzích. Jakožto profesor slovutné církevní univerzity mohl o pomoc požádat každého venkovského kantora a faráře i v těch nejzapadlejších obcích a osadách. Nejprve se snažil získávat materiály korespondencí, brzy ale zjistil, že se učitelé a duchovní snaží texty upravovat a že na jejich schopnost hudebního zápisu není spoleh. Začal proto po moravském venkově cestovat sám a svému poslání věnoval celé prázdniny, svátky i víkendy.
Lidoví hudci a pan profesor
V metodice Sušilovy práce se nezapře svědomitý akademik. Své cesty pečlivě plánoval a připravoval. Na faře, ve škole či v hospodě si nechal shromáždit místní muzikanty, zpěvačky a pamětníky. Poslouchal jejich písně a po jednom nebo dvou přehráních je spolu s textem přepsal do notového zápisu. Jeho metoda měla výhody i nevýhody. Dostal se díky ní k obrovskému množství písní a melodií a ve své sbírce je pro přehlednost musel roztřídit do mnoha kategorií. Dělí je na písně posvátné, legendy, lyrické, dějepravné, písně o lásce, svatební, obecné, písně obřadné a pořadné, písně o rodině, při zaměstnání, o vojně, písně hospodné, písně žertovné, allegorické a naivné. Mnoho materiálu mu ale také uniklo. Zaznamenal například poměrně málo písní tanečních, protože se lidových slavností a tanečních zábav jako kněz nezúčastňoval. V notovém zápisu se také drží zpěvu a opomíjí instrumentální pasáže a vyhrávky, které jinak k písničkám neodmyslitelně patří. Úplně pak ve sbírce chybí různé lechtivé popěvky a sprosťárničky, kterých je moravský folklor plný. Vesničané se je zkrátka styděli před panem profesorem zpívat.
Když Sušilova sbírka „Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými“ v roce 1860 vyšla, nikdo nemohl tušit, jaký poklad se v ní skrývá. Úctu budí už samotným rozsahem, protože obsahuje 2559 textů a 1882 nápěvů, často v několika variantách z různých koutů Moravy. Sušil je posbíral v 276 obcích 54 krajových oblastí. Nejvíce jich pochází ze Slovácka, Valašska, Lašska a Hané, jsou mezi nimi ale i písničky z Horácka a Vysočiny, ze severního Rakouska, pruského Slezska a Těšínska. Všechny jsou zaznamenány v autentickém nářečí, protože se Sušil striktně držel zásady aby „při textu rovně jako při nápěvích především věrnosti šetřeno, aby nic nepřimudrováno, nic proměněno, nic vynecháno nebylo." Aby se vyhnul zapisování písní přejatých, porovnával melodie i texty se sbírkou českých lidových písní Karla Jaromíra Erbena a s přepisy písní německých, polských, litevských, ruských a srbských. Nadto si ještě stačil zaznamenávat lidové obyčeje, zvyky a rituály. Z jeho zápisků se dochovala původní podoba hodových zábav na Brněnsku, masopustní zvyky z různých míst na Moravě nebo prastará Blažejská obchůzka udržovaná dodnes v Dluhonicích u Přerova.
Informace i inspirace
„Moravské národní písně“ jsou dodnes nevyčerpatelným dolem informací a inspirace. V muzikologii díky nim vznikla teorie, že se mezi Čechami a Moravou láme hranice západního a východního pojetí hudby. Česká hudba je uspořádanější harmonicky i rytmicky a je vedená instrumentálně. V moravské hudbě převažuje východní, zpěvné pojetí. Používá modální a nepravidelné stupnice, má rozvolněný rytmus a v textech dominuje vyprávění příběhů nad rytmickými popěvky.
Sušilovými notovými zápisy se inspirují generace hudebníků. Sborník nechyběl v knihovně Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka nebo Bohuslava Martinů. Písně díky němu dodnes hrají a zpívají lidové soubory i kapely a hudebníci, kteří se lidovou hudbou inspirují - Vladimír Merta, Vlasta Redl, Hana a Petr Ulrychovi, Musica Bohemica, Hradišťan, Čechomor nebo dříve Radim Hladík. Asi největším obdivovatelem Sušilova díla je Jaroslav Hutka, který ze sbírky čerpal materiál na svá alba Vandrovali hudci a Stůj břízo zelená. V jeho bookletu je napsáno: ... Někdy v září 1968 mi kolega Hvězdoň Cígner donesl Sušilovu sbírku se slovy, že jsou tam zajímavé texty. Když jsem sbírku ve vlaku do Olomouce víceméně náhodně otevřel, můj první pocit byl, že je to hankovský obrozenecký podvrh, protože ať jsem listoval jak chtěl, žádnou z těch písní jsem neznal a bylo jich tam tři tisíce. Potom mi jeden přítel historik vysvětlil, že ty písně jsou pravé, a na mne padl údiv, který trvá dodnes..."
Poslední pouť
Věhlasu se František Sušil za svého života nedočkal. Krátce po vydání sbírky se u něj začala projevovat tuberkulóza, kterou jeho rodina trpěla. Na radu lékařů se z Brna přesunul na Valašsko, kde si užíval čistého vzduchu a ovčího sýra. V květnu 1868 se odstěhoval do Bystřice pod Hostýnem, aby byl blízko svému milovanému poutnímu místu Hostýn. Zhoršující zdravotní stav mu ale nedovolil pouť uskutečnit a 31. května o svatodušní neděli zemřel. Rakev s jeho tělem putovala na ozdobeném žebřiňáku městy a vesnicemi přes Kroměříž, rodný Rousínov až do Brna, kde byla uložena ústředním hřbitově. Na poslední cestě Moravou ho doprovázely písně, které se díky němu zpívají dodnes.
