Před pětatřiceti lety, 29. června 1989, odvysílala Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC výzvu, kterou krátce po svém propuštění z vězení v květnu 1989 sepsal Václav Havel. Název Několik vět dal petici Jiří Křižan. „Chtěli jsme společnost probudit,“ vzpomíná spoluautor textu a tehdejší mluvčí Charty 77 Alexandr Vondra.
Václava Havla spolu s dalšími disidenty zatkli v lednu 1989, protože chtěl uctít památku Jana Palacha. Dvacátého prvního února 1989 ho odsoudili k devíti měsícům, po odvolání mu trest o měsíc snížili. Po Československu se začala spontánně šířit petice za jeho svobodu. Podepisovaly ji i známé osobnosti. Rudé právo se sice snažilo brnkat na závistivou strunu, v článku Kdo je Václav Havel vypočítávalo, kolik tuzexových korun, jinak řečeno bonů, dramatik získal za svoje divadelní hry ze Západu, moc to ale nezabralo. „Lidé se přestávali bát,“ říká Alexandr Vondra, jenž tehdy na rozdíl od Václava Havla z ruzyňské vazby vyvázl s podmínkou.
Mezinárodní a domácí protesty proti Havlovu uvěznění režim zaskočily. Václav Havel se dostal ven na podmínku už 17. května 1989 a hned se pustil do další práce. „O prohlášení, jež by bylo přijatelné pro širší veřejnost, která se začala osmělovat, jsme poprvé mluvili na oslavě Havlova propuštění z Pankráce, další schůzka proběhla v hospodě Na rybárně,“ pamatuje si Alexandr Vondra. „Chtěli jsme společnost probudit. V Maďarsku se v té době lámaly ledy, v Polsku už proběhla jednání u kulatého stolu a země se připravovala na svobodné volby. Československo však stále podřimovalo. Návrh petice sepsal Václav Havel poměrně rychle. Přijeli jsme pak za ním s Jiřím Křižanem na Hrádeček a procházeli větu po větě.“ Slova, jež by se mohla zdát příliš politická, nahrazovali jinými. „Naším záměrem bylo, aby se co nejvíc lidí mohlo se zněním petice ztotožnit. Název Několik vět vymyslel Jiří Křižan, to si přesně vybavuji. Přizvali jsme také Stanislava Devátého, který měl akčnost v krvi a v mnoha ohledech byl nepostradatelný.“ Čtyřlístek disidentů o textu informoval Milana Šulce ze Svobodné Evropy a Ivana Medka z Hlasu Ameriky. Až do konce června 1989 na něj však bylo embargo. Sbíraly se podpisy.
„Když jsem na podpisovém archu spatřil jméno Hany Zagorové, téměř jsem vykřikl radostí,“ popisuje Alexandr Vondra. „To mě vážně potěšilo.“ Do konce června 1989 podepsalo petici 1800 lidí. „Pod to se musí snad podepsat každý slušný člověk,“ říkali signatáři. „Neváhal jsem ani vteřinu!“ dodává po pětatřiceti letech Michael Kocáb. „Podepsat Několik vět podle mě nebyl projev nějaké zvláštní statečnosti. Jistě, mohl přijít další zákaz, ale nešlo o život.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
