Už od ranních hodin se v neděli 29. června 1969 scházely v harlemském parku Mt. Morris davy lidí. Odpoledne v něm promotér Tony Lawrence zahájil první část hudebního festivalu, na jehož pódiu se během šesti neděl vystřídaly desítky největších hvězd tehdejší hudební scény. Velikostí a hudebním odkazem je Harlem Cultural Festival srovnatelný s festivalem ve Woodstocku. Přesto na něj až donedávna vzpomínala jen hrstka pamětníků.
Čtvrť Harlem, která se nachází přímo nad nejluxusnější částí horního Manhattanu, měla být původně domovem bohatých newyorských familií. Když zde na konci 19. století začala výstavba, hrnuli se sem developeři po stovkách. Pro velkorysé obytné domy ale nedokázali najít dostatek nájemců a široké ulice a moderně řešené parky zůstávaly dlouho prázdné. Až v první dekádě 20. století se sem přesunula komunita afroamerických podnikatelů z čtvrti Black Bohemia a další rodiny je následovaly.
Po druhé světové válce se na sever USA přesunulo na 300 tisíc Afroameričanů z jižních států. Jejich newyorská enkláva ve 20. letech zažila období, které je dnes známé jako harlemská renesance. Ve čtvrti obývané jinde marginalizovanou komunitou se dařilo byznysu, umění i zábavě. Vznikaly tu výrobní firmy, služby, restaurace. Rostla zde nová generace básníků a spisovatelů. V místních klubech se objevil a kultivoval jazz, podniky, jako byl slavný Cotton Club, přitahovaly tisíce návštěvníků z ostatních čtvrtí New Yorku i zbytku Spojených států. Slávu starého Harlemu ukončil příchod hospodářské krize ve 30. letech a její odkaz ožil až o 30 let později. Realizoval se ale v úplně jiném prostředí a společenské náladě.
Druhá renesance
Po II. světové válce se afroamerická komunita opět dočkala krátkého období naděje a prosperity. Status válečných veteránů zajistil jejím mužům respekt zbytku USA. Díky poválečnému hospodářskému boomu byl dostatek práce a tím pádem i dostatek peněz na zábavu. Padesátá léta přinesla rhythm and blues, šedesátá soul a vydavatelství Motown, Atlantic nebo Stax chrlila do celého světa nekončící řadu hudebních hitů.
Optimistická nálada nové renesance ale vydržela opět jen do konce dekády. Sliby poválečné prosperity se nenaplnily a hospodářská krize přinesla propouštění. Namísto občanských práv přišla zostřující se segregace, institucionalizovaný rasismus a odvody do války ve Vietnamu. Na změnu nálady reagovala i kultura. Pokojné komunitní projekty vystřídala éra Černých panterů a radikálních afrocentrických kazatelů. V hudbě vystřídal zvonivé kytary temný tep afrických perkusí, optimistický a rozesmátý soul se změnil na nekompromisní funk.
V hitparádách už neznělo „Baby Love“ a „Hey Mr. Postman“. Namísto toho Marvin Gaye zpíval paranoiou prosáklý protestsong „Heard it Through the Grapevine“ a James Brown křičel „I’m Black and I’m Proud“. Poslední tečku za květinovými 60. léty udělal atentát na Martina Luthera Kinga jr. V Harlemu vypukly vlny nepokojů a masových protestů. Nálada rozhodně nenasvědčovala plánu proměnit samotné srdce čtvrti na pět týdnů na open air festival. Mladý promotér a ředitel církevní mládežnické organizace Tony Lawrence to ale viděl jinak. Cítil, že právě v nepokojné době lidé hudbu potřebují nejvíc.
Harlem Cultural Festival
Myšlenka uspořádat v Harlemu hudební festival se poprvé objevila v roce 1964. Ve stejné době se ve zdejších samosprávných organizacích začal objevovat Tony Lawrence. Zpěvák, tanečník a promotér začal malé kulturní akce pořádat ve spolupráci s kostelními kongregacemi. V roce 1966 ale získal přístup na newyorskou radnici a dostal se až k samotnému starostovi Johnu Lindsayovi.
Radnice sice Lawrencovi neposkytovala nijak závratné rozpočty, promotér se ale při jednání s institucemi mohl zaštiťovat jménem starosty a dokázal to bohatě zúročit. Hned v následujícím roce uspořádal během letních měsíců sérii open air koncertů, filmových projekcí, boxerských exhibicí, módních přehlídek a volbu Miss Harlem. V roce 1968 se už druhý ročník odehrál pod názvem Harlem Cultural Festival a na koncertních pódiích se objevila taková jména, jako Bobby „Blue“ Bland, Tito Puente, Mahalia Jackson a Count Basie.
Třetí ročník festivalu plánoval Tony Lawrence opět větší. Události uplynulého roku poznamenané atentáty na Martina Luthera Kinga jr. a Roberta Kennedyho mu ale úkol značně zkomplikovaly. Starosta Lindsay sice myšlenku festivalu podporoval, protože doufal, že hudba dokáže v Harlemu aspoň trochu uklidnit vypjatou atmosféru, neuvolnil ale z rozpočtu radnice zdaleka dostatek peněz a nedokázal ani vyjednat dostatečnou podporu ze strany městských úřadů. Newyorská policie například přímo odmítla zajišťovat během festivalu pořádek a Lawnence a jeho kolegové zůstali na organizaci sami.
Pódium nasvícené sluncem
Díky zkušenostem z předchozích ročníků a kontaktům v harlemských komunitách zvládl Tony Lawrence proměnit překážky ve výhody. Neměl například dostatek peněz na vybudování nasvícených pódií a diváckých ochozů. Program proto přesunul už na brzké odpoledne a stage vybudoval v parku Mt. Morris (dnešní Marcus Garvey Park). Pódium osvětlovalo slunce, diváci seděli na svahu protilehlého kopce a namísto policistů dohlíželi na pořádek členové Černých panterů.
S vystupujícími umělci dokázal Lawrence vyjednat minimální honoráře, na které přispěl sponzorským darem velkovýrobce kávy Maxwell House. Do Harlemu se díky tomu sjely největší hvězdy tehdejší hudební scény. Sly and the Family Stone zde hráli svůj hit „Everyday People“, který právě vedl světové hitparády. Fifth Dimension zpívali dvojskladbu „Aquarius / Let the Sunshine In“ proslavenou muzikálem Vlasy. Střídali je velikáni gospelu Edwin Hawkins a Staples Singers. Mahalia Jackson zakončila vystoupení písní „Take My Hand, Precious Lord“, kterou nedlouho před tím zpívala na pohřbu Martina Luthera Kinga. Na pódiu se objevil i jazzový bubeník Max Roach se svou ženou, zpěvačkou Abbey Lincoln. Bluesový titán B. B. King. Hvězda jižanského soulu Chuck Jackson. Králové portorického boogaloo Mongo Santamaria a Ray Barretto. Jihoafrický trumpetista Hugh Masakela a nigerijský perkusista Babatunde Olatunji, kterého měla zakrátko proslavit spolupráce s Carlosem Santanou. S hudebníky vystupovali recitátoři slam poezie, kazatelé a komici. Obrovský úspěch sklidil devatenáctiletý Stevie Wonder, který zvládl zpívat, tančit, bubnovat a přivádět fanynky k šílenství.
Důležitější než Woodstock
Když se podíváme na lineup festivalu dnešníma očima, nemůžeme v něm nevidět zásadní moment kulturní historie. Směr, kterým se populární hudba během následujících dekád ubírala, byl do velké míry předurčen festivalem v Harlemu. Na jeho pódiu byly zasety zárodky jazzových a rockových fúzí, world music, ale i disca, hiphopu a klubové taneční hudby. Pokud bychom se z Harlemu přenesli o pár kilometrů na jih, kde v manhattanských gay klubech první DJové formovali vznikající taneční scénu, viděli bychom na jejich gramofonech desky stejných umělců, kteří stáli na pódiu harlemského parku. O akci v afroamerické čtvrti ale zbytek Ameriky vůbec nevěděl a v kulturním povědomí ji o pár týdnů později zastínil festival v nedalekém Woodstocku.
Za to, že Harlem Cultural Festival neupadl do úplného zapomnění, můžeme děkovat opět Tonymu Lawrencovi. Na jeho žádost se akce účastnil televizní producent Hal Tulchin s čtveřicí kameramanů vybavených tehdy ultramoderními videokamerami. Na festivalu zvládli natočit 40 hodin záznamu. Televizní stanice o něj ale nejevily zájem a vysílal se z nich pouze krátký sestřih. Materiál poté putoval do skladu, kde ležel zapomenutý dalších 50 let, dokud ho neobjevil filmový historik a dokumentarista Joe Lauro. V roce 2021 se zrestaurovaný a sestříhaný záznam objevil v podobě dokumentu režírovaného bubeníkem kapely Roots Ahmirem „Questlove“ Thompsonem. Film nese název Summer of Soul (...Or, When the Revolution Could Not Be Televised).
