V 70. letech měl Sovětský svaz tři hlavní nástroje propagandy. Nadopované sportovce, rudoarmějský pěvecký sbor Alexandrovců a balet Bolšogo těátra v čele s Michailem Baryšnikovem. Před padesáti lety se taneční velmistr rozhodl se službou sovětskému režimu skoncovat a emigrovat na západ. Jeho útěk byl jak vystřižený ze špionážního filmu.
Michail Baryšnikov považoval už od útlého mládí tanec za výraz svobody. Narodil se do ruské rodiny sídlící v Lotyšsku, které bývalo součástí Sovětského svazu. Jeho otec byl přesvědčený ruský nacionalista a v rodině zavedl přísný vojenský režim. Únik z otcova vlivu pro malého Michaila představovalo umění, hudba a tanec, ke kterému ho vedla matka. V jedenácti letech už vyhrával mezinárodní baletní přehlídky a v osmnácti byl sólistou leningradského Kirovova baletu. Z něj pak existovala jediná cesta – slavný moskevský Bolšoj těatr.
Cesta za svobodou
Michail dosáhl ve světě baletu nejvyšších met. Byl sólistou jednoho z nejslavnějších souborů na světě, slovutní baletní režiséři pro něj psali choreografie a na jeho umění pěli chvály odborníci doma i v zahraničí. Slavný divadelní kritik Clive Barnes o něm v New York Times napsal, že je „nejdokonalejší tanečník, jakého kdy viděl“. Baryšnikova ale prestižní pozice paradoxně svazovala. Toužil po umělecké svobodě a chtěl se věnovat modernímu a experimentálnímu tanci. Ten však v konzervativním repertoáru sovětského baletu neměl místo. Komunistickým aparátčíkům jeho nespokojenost nemohla ujít a baletní mistr byl neustále pod dozorem KGB. Přesto se rozhodl k riskantnímu útěku.
V červnu roku 1974 odjel Bolšoj balet na turné po Kanadě. Reportér John Fraser, který turné sledoval, se na jednom z banketů dokázal probít přes hradbu tajných policistů a v nestřežené chvíli podstrčit Baryšnikovovi lístek s telefonními kontakty. Jedno z čísel patřilo tanečníkovu velkému obdivovatelovi – kritikovi Clivu Barnesovi. Po několika pečlivě utajovaných hovorech se s ním tanečník dohodl, že se po posledním kanadském vystoupení pokusí utéct.
Okamžik komický i děsivý
Policejním strážcům bylo jasné, že největší nebezpečí hrozí právě těsně před odletem domů, a svého svěřence nepouštěli ani na okamžik z očí. Agenti KGB byli s tanečníkem v zákulisí, v šatně a dohlíželi na něj i během převlékání do civilu. Když ho ale vyvedli před divadlo k čekajícímu autobusu, obklopil je dav fanoušků. Během gratulací a podepisování památníků Baryšnikov vycítil, že má poslední šanci utéct. Díky své nevysoké postavě (na baletního sólistu měří netypických 168 cm) se dokázal v davu ztratit, vyklouznout na jeho okraji a vyrazit sprintem k místu, kde na něj čekal domluvený vůz. Když útěk popisoval o deset let později v rozhovoru pro časopis People, vzpomínal, že kritický okamžik byl zároveň komický i děsivý. Fanoušci se domnívali, že tanečník už má dost jejich pozornosti a prchá před nimi pryč. Se smíchem ho začali pronásledovat a netušili, že jejich idol ve skutečnosti utíká doslova o život. Zmatek však pomohl Baryšnikovi doběhnout k autu, které ho odvezlo na odlehlou venkovskou farmu. V úkrytu zde vyčkával, zatímco jeho přátelé vyřizovali v Kanadě a v USA žádosti o udělení politického azylu.
Propagandisté zuří
Emigrace hlavní postavy státní propagandy, navíc za takto komických podmínek byla pro Sověty obrovskou potupou. Sovětská ambasáda nejprve žádala kanadskou vládu o zprostředkování osobního setkání s uprchlíkem. Když byla žádost zamítnuta, vydalo sovětské politbyro oficiální výzvu, aby se Baryšnikov vrátil, a zaručilo mu, že za útěk nebude nijak stíhán. Když i tento geniální tah selhal, zveřejnili státní propagandisté v tisku zprávu, že Baryšnikov zůstává na západě na prodlouženém turné se svolením strany. Zároveň začali pracovat na vymazávání jeho jména ze všech archivů, záznamů a zpráv.
Michail Baryšnikov se ve své zemi stal obětí propagandistické akce jako vystřižené z románu 1984. Nemohl však být šťastnější. Po udělení politického azylu nejprve tančil v kanadském Národním baletu. Brzy ale přesídlil do New Yorku, kde se stal členem souborů divadel New York City Ballet a American Ballet Theatre, která později i vedl jako umělecký ředitel. Zároveň se věnoval vytouženému studiu a tvorbě nových forem tance. Založil experimentální skupinu White Oak Dance Project a vlastní umělecké centrum Baryshnikov Arts Centrum. Charismatického tanečníka si zakrátko všimli i filmaři. Po několika dokumentárních a televizních projektech se ocitl i na velkém plátně a za roli v psychologickém dramatu The Turning Point (Nový začátek) získal nominaci na Oscara. Velkou roli tanečníka Aleksandera Petrovskyho hrál i v poslední sezoně amerického televizního seriálu Sex ve městě.
Proti světu, kde vládne strach
Jako kulturní a společenský aktivista je Michail Baryšnikov činný dodnes. Po napadení Ukrajiny putinovským Ruskem jeho nadace True Russia začala poskytovat finanční a organizační podporu ukrajinským uprchlíkům. Když byla stránka nadace v Rusku státní cenzurou zablokována, poslal Baryšnikov Vladimíru Putinovi otevřený dopis. V jeho závěru píše: „Váš ruský svět, svět strachu, svět, ve kterém pálíte ukrajinské učebnice, nebude nikdy žít tak dlouho jako my – opravdoví Rusové, kteří jsou proti nákaze strachem imunní. Náš svět bude žít dál i navzdory vašim zákazům. Vaše Rusko však jeho vlastní hrůzy zahubí, pokud se z nich nedokáže probudit.“
