S létem přichází čas prázdnin a dovolených. Pracovní volno nám dnes zaručuje zákon, máme ho ale podstatně méně než naši předkové. Středověký nevolník pracoval jen 150 dní v roce. Jak se měnily prázdniny a dovolené během věků?
Moderní doba nám přinesla mnoho výhod. Potraviny nám rostou v supermarketech, dopravní prostředky místo bobků a koblih produkují skleníkové plyny a zákon nám zaručuje, že si můžeme každý rok na čtyři týdny odpočinout od práce. Na život v civilizaci 21. století jsme si tak zvykli, že by nás ani nenapadlo vracet se k rytmu generací předchozích. Komu by se také chtělo honit večeři od rána do večera po lesích nebo bez chvíle odpočinku robotovat na panském. Byli na tom ale naši předkové s pracovním volnem opravdu tak špatně, jak si dnes představujeme?
Pokračování 2 / 7
Pravěk
Moderní člověk se po Zemi prochází už velmi dlouho. Naši prapředkové se ve východní Africe objevili před asi čtvrt milionem let a před 80 tisíci lety se vydali osidlovat zbytek světa. Až do nedávné doby byl zdrojem naší obživy lov a sběr. Vzdali jsme se ho teprve zhruba před 5000 lety a některé civilizace se k němu vracely i v dobách, kdy už znaly zemědělství.
Životní rytmus lovců a sběračů nám zkrátka velmi vyhovoval, což není vůbec divné. Podle antropologických výzkumů byl velmi ležérní. Vědci například sledovali pracovní zvyky filipínského kmene Agta, který si životní styl doby kamenné udržel dodnes. Zjistili, že shánění obživy domorodci věnují jen asi 20 hodin týdně a zbytek času tráví společenskými aktivitami a odpočinkem. Skupiny, které kromě lovu a sběru i pěstují základní plodiny, pracují o zhruba 10 hodin více. V oblastech bohatých na ryby, zvěř a divoké plodiny mohl život našich prapředků připomínat spíš nekonečné prázdniny přerušované sem tam několika hodinami práce.
Pokračování 3 / 7
Prehistorie
V životním stylu lidské civilizace představoval obrovský zlom vynález zemědělství a s ním spojený vznik prvních měst. Města sice poskytovala obyvatelům bezpečí, množící se populaci ale musel někdo živit, a starat se tím pádem po celý rok o pole. Pracovní rytmus našich předků se proto začal řídit podle životního cyklu hlavních zemědělských plodin. Během jarní přípravy půdy, setby a sklizně se pracovalo v podstatě bez přestávky. V období zrání a po žních ale panoval klid.
V úrodném údolí Nilu například egyptští zemědělci pracovali jen asi 130 dní v roce. Dělníci na stavbách pyramid na tom byli hůře. Pracovali 8 hodin denně, po osmi dnech následovaly dva dny odpočinku. Velké množství slavností a náboženských svátků jim ale poskytovalo další dny volna, které se celkově nastřádaly na asi třetinu roku. Řeka Nil v Egyptě neurčovala jen pracovní rytmus, ale i data slavností a prázdnin. Ve zbytku světa se náboženské svátky zpravidla řídily podle pohybu slunce – nejdůležitější se odehrávaly při příchodu jara, o letním slunovratu před žněmi, na podzimní rovnodennost po sklizni a o zimním slunovratu. V Egyptě ale příchod životodárných záplav zvěstoval pohyb hvězdy Sírius, která na jaře na asi 70 dní zmizela z oblohy. Její znovuobjevení oznamovalo příchod záplav, což bylo důvodem k několikadenním oslavám. Během svátku Wepet-Renpet nikdo nepracoval, byl tedy jakousi obdobou celozávodní dovolené. Pokud za závod považujeme celý Egypt.
Pokračování 4 / 7
Antika
První opravdové dovolené a prázdniny se objevily ve starém Římě. Římský týden neznal stálý den pracovního klidu. Odpočívalo se ale během náboženských svátků (feriae), svátků veřejných (feriae publicae) a soukromých (feriae privatae). Římský kalendář jich byl doslova plný a na každý týden připadaly i dva nebo tři. Kromě toho se odpočívalo i během různých společenských událostí a oslav, které zpravidla připadaly na den uprostřed měsíce zvaný Ides. Ten byl posvátný a nesmělo se během něj pracovat.
V Římě se objevilo i moderní pojetí dovolených trávených na cestách. Bohatí měšťané měli ve zvyku odjíždět v letních měsících z rozpáleného města do vil na venkově nebo se vydávali poznávat svět. Infrastruktura impéria jim k tomu poskytovala hustou síť zájezdních hostinců a dlážděné a strážené cesty, po kterých se dalo dojet i do vzdálených exotických provincií. Mezi nejoblíbenější prázdninové destinace patřilo pochopitelně blízké Řecko. Římané ho měli v takové oblibě, že o něm zeměpisec Pausaniás napsal obsáhlého desetidílného průvodce. Jeho Cesta po Řecku obsahuje informace o geografii, zvycích, architektuře, zajímavých místech a vůbec vše, co se dnes dočtete v moderních bedekrech.
Pokračování 5 / 7
Středověk
Zánik antických impérií znamenal konec cestování pro zábavu. Na daleké cesty se vydávali pouze obchodníci, tovaryši a zbožní poustevníci. Výjimkou byly „holdovací cesty“ příslušníků vládnoucích rodin, kteří jednou za čas vyráželi na pouť po svých panstvích a nocovali při nich v sídlech šlechticů a bohatých statkářů. I v jejich případě šlo ale hlavně o práci a plnění „noblesse oblige“.
Běžný člověk měl prázdniny a dovolené stále vymezené zemědělským rokem a náboženskými svátky. Volných dní bylo opět překvapivě mnoho. Socioložka Juliet Schor píše ve své knize „The Unexpected Decline of Leisure“ (Neočekávaný úbytek volného času), že typický anglický nevolník ve 14. století pracoval během roku pouhých 150 dní. Každý významný svátek – například královské narozeniny, sňatky nebo pohřby – doprovázel až týden pracovního volna.
Další volné dny přinášely svátky církevní. Těch bylo tolik, že jedno z prvních opatření protestantské reformace Olivera Cromwella byla revize církevního kalendáře a zrušení řady svátků. Podobné to bylo například ve Francii, kde každý rok zahrnoval 52 dní volna o nedělích, 90 dní civilních a 38 dní církevních svátků. Ve Španělsku zabraly svátky a pracovní volna celých 5 měsíců v roce. V Českých zemích na tom byli lidé o něco hůře, ale i u nás zabraly církevní a civilní svátky ročně 50 až 70 dní, během kterých se nepracovalo.
Pokračování 6 / 7
Novověk
S příchodem moderních časů pracujícím lidem volna rychle ubývalo. Mohla za to průmyslová revoluce a vznik továren, kde práce přestala být závislá na ročním přírodním cyklu. Na začátku 18. století pracovali zaměstnanci továren až 16 hodin denně, v první polovině 19. století 14 hodin a ještě před I. světovou válkou 12 hodin. Pracovní týden měl 6 až 7 dní. Volná neděle byla u nás zavedena až v roce 1905, po válce přibylo volno o sobotním odpoledni a sobota se stala dnem volna až na podzim roku 1968.
Dovolená takřka neexistovala. Nárok na ni měly pouze profese spojené se státní či vojenskou službou – důstojníci, vyšší úředníci a učitelé. Před I. světovou válkou se status dovolené začal objevovat u dalších pracovních skupin – nárok na ni získali například obchodní příručí, nižší úředníci a státní zřízenci.
Pokračování 7 / 7
Moderní dovolená
Československá republika přijala v prosinci 1918 jako první na světě zákon o osmihodinové pracovní době. O tři roky později Československo jako jeden z mála evropských států uzákonilo i nárok na dovolenou. Trvala 6 dní a nárok na ni měli zaměstnanci, kteří si odpracovali minimálně jeden rok. Po deseti odpracovaných letech se dovolená prodloužila na 7 a po patnácti letech na 8 dní.
Od roku 1934 začal platit nový zákon, který dovolené výrazně prodloužil. Po pěti letech měl zaměstnanec nárok na 2 týdny, po deseti letech na 3 a po patnácti na 4 týdny. V roce 1947 získali zákonný nárok na třítýdenní dovolenou i zaměstnanci mladší 18 let. S drobnými úpravami zákon platil až do roku 2000, kdy se základní délka dovolené prodloužila na 4 týdny. V roce 2006 dostali státní zaměstnanci nárok na 5 týdnů dovolené (pedagogičtí pracovníci na 8 týdnů). Od roku 2021 se dovolená udává v hodinách. Zaměstnanci na plný úvazek mají nárok na minimálně 160 hodin dovolené za kalendářní rok.
