Vladaři dračích údolí: Legendy o českých bojovnících v Itálii přežívaly desítky let. U nás se na ně zapomnělo
Italští horalé i partyzáni si české vojáky oblíbili, přestože se němečtí okupanti o nich snažili šířit fámu, že jde o hrdlořezy ze speciálních protipartyzánských jednotek. „Buoni cecoslovacchi“ záhy přesvědčili partyzány, že jejich nenávist k společnému nepříteli je stejně velká jako odvaha a vojenské schopnosti. Legendy o českých bojovnících v severní Itálii přežívaly desítky let. Pouze v jejich domovině se na ně celkem rychle zapomnělo…
Po pravdě se říká, že neexistuje bojiště druhé světové války od Grónska až po Čínu, kde by proti Němcům a jejich spojencům nebojovali čeští vojáci. Samozřejmě sem patří i Itálie.
Z obav z protiněmeckého povstání odeslali okupanti v květnu 1944 na 5000 českých vojáků z protektorátního tzv. vládního vojska do severní Itálie střežit železniční tratě. Už během přesunu docházelo k prvním dezercím. V dalších týdnech přebíhaly k italským partyzánům celé skupiny. Po válce získalo 429 bývalých vládních vojáků podle požadavků zákona 34/1946 Sb. oficiální statut čs. partyzána. Ve skutečnosti se jich mezi italskými partyzány na určitý čas ocitlo na osm set! Mnoho z nich později po ústupu přes alpské průsmyky do Francie či Švýcarska posílilo Čs. samostatnou obrněnou brigádu ve Velké Británii, která obléhala německou posádku v přístavu Dunkerque.
Němci se proto raději rozhodli vládní vojáky z partyzánských oblastí odsunout. Nakonec je 4. října 1944 odzbrojili a použili je pod přísným dohledem jako pracovní jednotky při stavbě obranné linie na řece Pád. Čeští vojáci však tyto práce výrazně sabotovali. Navíc řada dalších „vladařů“, jak si familiárně vládní vojáci říkali, našla odvahu zmizet do hor k partyzánům. Z bohaté škály válečných osudů českých vojáků v Itálii si připomeňme alespoň tři.
BITVA V DRAČÍM ÚDOLÍ
Nadporučík Leopold Vrána nevěděl, že se už před deseti dny stal otcem. Jeho manželka Julie 1. srpna 1944 porodila prvorozeného syna – samozřejmě Leopolda po tátovi –, ale nebyl nikdo, kdo by mu v „dračím údolí“ Val’Orco mohl radostnou novinu sdělit. Těhotnou manželku viděl Vrána naposledy v květnu, navíc 26. června s jedenácti svými vojáky zběhl v piemontském Lombardore k partyzánům...
Ráno v pátek 11. srpna 1944 jako velitel oddílu 57 českých partyzánů musel ještě za úplné tmy v naprostém tichu se svými muži obsadit dobře připravená a zamaskovaná obranná stanoviště na skalních balkónech. Totéž učinili na protějším úbočí italští a jugoslávští partyzáni.
V deset hodin dopoledne začalo pražit slunce, ale v údolí byl stále klid. I na hřebenech protilehlého pohoří, odkud se ještě včera ozývala střelba, bylo ticho. Teprve čtvrt hodiny po poledni konečně nepřítel zahájil mohutnou palebnou přípravu do prostoru Ceresole Reale, kde míval před válkou italský král své letovisko a kde český oddíl strávil předchozí noc.
Ve dvě hodiny nepřátelská palebná příprava náhle ustala a za čtvrt hodiny nato první skupina fašistů překročila skalní zátaras, který zde před několika dny vytvořil s pomocí 80 kilogramů tritolu rotmistr Oldřich Havlíček.
Druhá skupina nepřátel obešla zátaras po úbočí a obě nyní pochodovaly po silnici směrem k Ceresole Reale. Za nimi šli v poklidu další a další fašističtí ozbrojenci. Byli přesvědčeni, že se partyzáni po včerejším přepadu stáhli do hor. Patrně dostali i klamné zprávy, že je údolí Orco opuštěné. A tak se partyzánům podařilo dokonale vlákat nepřítele do pasti.
Italské a německé jednotky v síle asi 1500 mužů postupovaly dál. Domnívaly se, že partyzáni byli zničeni či uprchli. Dlouhými horskými pochody a několika dny bez jídla vyčerpaní čeští vojáci však trpělivě čekali na skalnatých balkónech na povel svého velitele nadporučíka Vrány – na krátkou dávku z kulometu – a nechali přelézt zátaras desítky nepřátel.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
