V červenci roku 1799 našel francouzský důstojník Pierre Bouchard úlomek žulové stély pokryté starodávnými nápisy. Rosettská deska odkryla světu tajemství staroegyptských hieroglyfů. Lingvistu Jeana-Françoise Champolliona ale rozrušení z objevu málem připravilo o život.
Rosettská deska je jedním z nejdůležitějších archeologických objevů v historii a její přínos k porozumění historie lidstva je doslova nedocenitelný. Získali jsme ji však za velmi prozaických okolností. Stejně jako mnohé další artefakty byla objevena během vojenského tažení Napoleona Bonaparte do Egypta. Francouzský vojevůdce byl velkým ctitelem vědy a umění. Když v roce 1798 vytáhl do severní Afriky, doprovázela jeho armádu zvláštní jednotka „Commission des Sciences et des Arts“. Jejím úkolem bylo vyhledávat a identifikovat cenné předměty a dopravovat je do Francie.
Nález v Rosettě
Během tažení do Egypta získala Komise pro napoleonské sbírky bezpočet artefaktů. Nejcennější objevil v polovině července 1799 dělostřelecký důstojník Pierre-François Bouchard, který dohlížel na rekonstrukci starobylé pevnosti v přístavním městě Rosetta (dnešní Rashid). Dělníci mu přinesli mohutnou desku černé žuly pokrytou vyrytými nápisy. Nález byl okamžitě oznámen Napoleonově nedávno zřízenému egyptologickému institutu v Káhiře. Už v první zprávě člen Komise Michel Ange Lancret správně popisuje, že nápisy jsou vyvedeny ve třech písmech a že jde pravděpodobně o tři verze stejného textu.
Císař se z nálezu dlouho netěšil a deska se do Francie nikdy nedostala. Po porážce napoleonských vojsk v Egyptě byla spolu s dalšími objevy předána vítězným Britům a skončila ve sbírkách Britského muzea. Ze zájmu historiků a lingvistů ale nezmizela a přepisy textů byly zpřístupněny badatelům v celé Evropě.
Bez větších obtíží bylo odhaleno, že text pochází z roku 196 př. n. l. a je soupisem díků adresovaných faraonovi Ptolemaiovi V. Epifanovi. Na desce je vytesaný ve třech verzích. Starořeckou alfabetou, egyptským zjednodušeným „démotickým“ písmem a hieroglyfy. Právě jejich přítomnost vzbuzovala v jazykozpyteckých kruzích rozruch. Prastaré hieroglyfické písmo, které pokrývalo stěny staroegyptských vykopávek, bylo totiž dávno zapomenuto. Jeho systém byl vyvinut někdy kolem roku 3000 př. n. l. a už v době krále Ptolemaia V. ho ovládali pouze kněží. Když na severu Afriky začala v 7. století převládat arabština, hieroglyfy zcela zanikly a s nimi i démotické písmo, které Egypťané využívali pro běžnou každodenní komunikaci.
Šťastná náhoda dala badatelům do rukou nástroj, který mohl odhalit obrovskou část historie egyptské civilizace. Úkol nevypadal nijak složitě, protože starořečtinu lingvisté ovládali, a význam textu jim byl tedy dobře známý. Odhadovali proto, že práce zaberou nanejvýš několik týdnů. Ve skutečnosti trvaly celých dvacet let.
Závod luštitelů
Obtíže, které Rosettská deska překladatelům kladla, měly několik důvodů. Jak se ukázalo, nápis byl nejprve pořízen v řečtině a obě egyptské verze vznikly překladem. Jeho autoři řadu pasáží upravovali, a texty proto nebyly ani zdaleka identické. Největší problém ale představovala unikátní struktura hieroglyfů. Moderní jazyky operují buď s fonetickým písmem, kde každý znak (nebo jejich kombinace) vyjadřuje specifický zvuk. Znakové písmo, které používá například čínština nebo japonština, pak vyjadřuje celá slova a pojmy. Hieroglyfy, jak se ukázalo, v sobě spojují oba systémy. Hieroglyfický znak může vyjadřovat zvuk, nahrazovat celé slovo, a navíc může fungovat i jako piktograf – symbol, který používáme jako zkratku pro určité ustálené výrazy (dobrým příkladem jsou dnešní „smajlíci“). Nebylo proto možné odhalit, který hieroglyf odpovídá kterému řeckému slovu.
Nad záhadou Rosettské desky si kvůli těmto obtížím lámaly hlavy desítky historiků, filologů a kryptografů. Průlom přišel až ve 20. letech 19. století, kdy se záhada stala předmětem rivality dvou vědců. Prvním byl anglický lékař a fyzik Thomas Young. Pro zámožného intelektuála představovala Rosettská deska zajímavou hádanku a rozptýlení od jeho každodenního bádání.
Jeho rival, francouzský filolog Jean-Francois Champollion byl jeho pravý opak. Od dětství prokazoval nebývalé nadání pro vědu a v 18 letech se stal univerzitním profesorem. Celý život ale zápasil s nedostatkem peněz, chatrným zdravím a výzkumu se mohl věnovat jen díky podpoře svého bratra. Hieroglyfy pro něj znamenaly prostředek k odhalení tajemství starého Egypta, klíč ke kultuře, kterou toužil poznat a zpřístupnit světu. Oba jazykovědci si nejprve pomáhali a sdělovali si své poznatky. Postupně se ale vztah změnil na profesní rivalitu a stal se záležitostí národní cti přiživovanou letitou řevnivostí mezi Anglií a Francií.
Přišel jsem na to!
První důležitý objev zaznamenal Thomas Young. Uvědomil si, že pisatelé desky museli v textu často přepisovat jména – především jméno faraona Ptolemaia. Autoři vzdávali vládci úctu tím, že znaky jeho jména zvýraznili zaobleným rámečkem (tzv. kartuší). Young proto mohl patřičné hieroglyfy identifikovat a porovnáváním z podobnými skupinami odhalit, že nezastupují celá slova, ale jednotlivé zvuky. Svůj objev publikoval s velkou slávou v roce 1819, jeho další bádání ale uvázlo na mrtvém bodě. Domníval se totiž, že hieroglyfy zastupují zvuky pouze při přepisu jmen a slov cizího původu.
Champollion, povzbuzený Youngovým objevem, byl ochoten jít v uvažování nad strukturou hieroglyfů dál. Jako nadaný lingvista měl výhodu, že kromě staré řečtiny ovládal i koptštinu – archaický jazyk přežívající v komunitách koptských křesťanů v Etiopii. Koptština se vyvinula ze staré egyptštiny a zachovává její zvukovou podobu. Champollion si pořídil koptský překlad řeckého textu, identifikoval v něm časté zvukové skupiny a začal pátrat po hieroglyfech, které by jim mohly odpovídat. Pečlivost a úsilí, se kterým prozkoumal Rosettskou desku a další egyptské artefakty, se mu vyplatila. V roce 1822 se mu podařilo odhalit fonetický význam hieroglyfů ve jméně faraona Ramsese a rychle poté i význam dalších desítek hieroglyfů. Pradávný jazyk mu začal před očima ožívat.
Objev ho natolik rozrušil, že se mu divoce rozbušilo srdce a obával se, že dostane infarkt. Vyrazil ze svého bytu a ulicemi Paříže se hnal do Akademie umění a věd, kde působil jeho bratr Jacques-Joseph. Ve dveřích jeho pracovny z posledních sil vykřikl: „Je tiens mon affaire!“ (Přišel jsem na to!). Pak se zhroutil a pět dní strávil v horečkách upoutaný na lůžko.
Klíč k tajemství historie lidstva
Champollionův objev byl žárlivými Brity odmítnut jako omyl. Nehodlali přijmout teorii, že Egypťané vyvinuli fonetické písmo, a ustoupili až v roce 1866, kdy byl Champollionovou metodou rozluštěn jiný dvojjazyčný řecko-egyptský text. Sám Champollion se mezinárodní satisfakce nedožil. Na domácí půdě mu ale objev přinesl slávu. Stal se kurátorem egyptské kolekce v Louvre a v roce 1828 odjel jako vedoucí expedice do Egypta zkoumat hieroglyfy na nových vykopávkách chrámů a stél.
Plavby na moři, pobyty v karanténách a pracovní nasazení podlomilo jeho už tak chatrné zdraví. Po návratu se ještě ujal pozice profesora egyptologie na Collège de France, zastával ji ale jen tři roky. Ve věku pouhých jedenačtyřiceti let v Paříži 4. března 1832 umírá. Rosettská deska, která jeho zásluhou zpřístupnila bádání tři tisíce let egyptské historie, zůstala v Britskému muzeu. Přes naléhání Egypta zde setrvává dodnes.
