S konspiračními teoriemi se bohužel dnes setkáváme každý den. Některé, jako třeba antivakcinační propaganda, jsou velmi nebezpečné. Jiné jsou spíš zábavné a při jejich vyvracení se člověk může leccos dozvědět. Jednou takovou teorií je i tvrzení, že let mise Apollo 11 na Měsíc byl zinscenován ve filmových studiích a člověk na povrch našeho satelitu nikdy nevkročil.
Tvrzení, že cesta lidské posádky na Měsíc je podvod, se objevilo už dávno. Pouhých sedm let po misi Apolla 11 ho vypustil do světa Bill Kaysing. Bývalý důstojník amerického námořnictva a v letech 1956–1963 zaměstnanec tiskového oddělení firmy Rocketdyne. Zaměstnání u výrobce raketových motorů Kaysingovi umožnilo podepírat svá tvrzení argumentem: „Kolega z firmy mi tajně prozradil, že…“, takže ho lidé nepovažovali za úplného blázna.
Povzbuzen zájmem okolí sepsal Bill Kaysing své obvinění do knihy Nikdy jsme neletěli na Měsíc: Americký třicetimiliardový podvod a v roce 1976 ji vydal vlastním nákladem. V době poznamenané aférou Watergate a válkou ve Vietnamu se kniha uchytila. Začala obíhat světem a zasévala semínka nedůvěry, ze kterých v internetové době vyrašily dnešní komunity konspiračních teoretiků. Na Kaysingově knize je zajímavé, že se v ní objevují všechny hlavní argumenty, které světem kolují dodnes. Aby také ne. Vždyť přece pracoval pro výrobce raketových motorů!
Než se pustíme do rozebírání jednotlivých teorií pana Kaysinga a jeho kolegů, je asi užitečné připomenout dvě věci. Zaprvé – fakt, že byl někdo v 50. letech zapojen do raketového programu, nezaručuje jeho kredibilitu. Vlastně bychom těžko hledali obor, ve kterém se v té době pohybovalo více podivínů. Pokud vás tato éra zajímá, je velmi poučné si přečíst knihu Strange Angel (Podivný anděl) pojednávající o životě průkopníka raketových pohonů Jacka Parsonse.
Parsons byl vynálezce první prakticky využitelné pohonné směsi. Kromě raket se ale zabýval i okultismem, sci-fi literaturou, experimentoval s drogami a halucinogeny, pořádal ve svém domě v Pasadeně magické rituály, sexuální orgie a snažil se podle instrukcí Aleistera Crowleyho stvořit umělou ženu. Ne všichni raketoví průkopníci byli stejně excentričtí. Obor ale nebyl zdaleka tak seriózní, aby propůjčil věrohodnost šuškandě, na které zakládá Bill Kaysing své tvrzení. Pochází koneckonců z raných let firmy Rocketdyne, která dnes funguje v konglomerátu s Aerojetem Jacka Parsonse.
Druhý a nejpádnější protiargument je stejný jako v případě všech dalších konspiračních teorií. Do projektu letu na Měsíc bylo zapojeno tolik lidí, že je nereálné předpokládat, že by se nikdo z nich za posledních 55 let k podvodu nepřiznal. I člověk, který ze zásady odmítá cokoliv, co mu tvrdí vláda nebo jakákoliv jiná autorita, může těžko zpochybnit svědectví zhruba 400 tisíců vědců, inženýrů, designérů, technologů, laborantů, dodavatelů a úředníků, kteří na programu Apollo pracovali.
Bohužel žijeme v době, kdy lidé takto neuvažují a své názory si utváří podle memů, které jim podsune algoritmus sociálních sítí. Na druhou stranu je ale celkem zajímavé se na argumenty popíračů podívat a zjistit, proč jsou nesmyslné. O samotném programu Apollo se tímto způsobem můžeme dozvědět spoustu zajímavých detailů.
Pokračování 2 / 8
Vlajka USA se třepetá ve větru, i když na Měsíci není atmosféra
Jednoduchá odpověď zní: Ne, netřepetá. Pokud by astronauti vyvěsili na Měsíci obyčejnou vlajku, visela by zplihle na žerdi. Aby vlajka vypadala na fotkách hezky, pověsili ji astronauti na stojan ve tvaru obráceného písmene L, kde kratší nožička udržuje vlajku vypnutou. Když ale došlo na focení, nešlo horní raménko úplně vysunout. Vlajka je proto na fotografiích mírně zvlněná, v žádném případě se ale nehýbe ani neplápolá ve větru.
Pokračování 3 / 8
Na fotografiích z povrchu Měsíce nejsou vidět hvězdy
Tento argument je podivný z mnoha důvodů. Předpokládá například, že autoři celosvětového spiknutí jsou absolutně neschopní, protože na fotografie zapomněli nakašírovat hvězdičky. Další podivnost je, že konspirátoři netuší, jak funguje fotoaparát. Což by se dalo pochopit v 50. letech, ale ne dnes, kdy ho všichni nosíme v kapse. Fotografie pořizované na povrchu Měsíce měly za úkol snímat jeho povrch. Krátký čas uzávěrky nastavený na sluncem osvícenou scenérii nemá šanci zároveň zachytit hvězdy na temné obloze.
Jestli si to chcete vyzkoušet, vyjděte v noci na terasu, rozsviťte na ní světla a vyfoťte snímek například bílého stolu. Jsou na fotce vidět hvězdy na obloze? Nejsou. Znamená to, že nestojíte před domem, ale ve studiu? Ne. Hvězdy zkrátka fotoaparát nezachytil, protože jejich svit přesvítilo popředí snímku. Na vlastní oči hvězdy vidíte dál a viděli je i astronauti, kteří o nich na nahrávkách hovoří. Během mise Apollo 14 pořídil z povrchu Měsíce Alan Shepard fotografie Venuše.
Pokračování 4 / 8
Podivné stíny
Stíny na fotografiích jsou evergreenem a zlatým dolem konspirátorů. Nejčastější „odhalení“ tvrdí, že se stíny na fotografiích sbíhají, což je považováno za důkaz, že fotografie vznikly ve studiu nasvíceném reflektory. Pokud by bylo jediným zdrojem Slunce, byly by stíny přece rovnoběžné!
Vyvrácení nezvratného důkazu je velmi prosté. Jak se opět můžete přesvědčit sami, sbíhající stíny se objeví na každé fotografii pořízené v době, kdy je slunce blízko horizontu. Sbíhání linií je nakonec i přirozený důsledek zachycení trojrozměrné reality na dvourozměrném snímku. Jevu se říká perspektiva a umělci s ním na obrazech pracují už od 15. století.
Pokračování 5 / 8
Armstrongův chybějící fotoaparát
Slavný snímek pořízený Neilem Armstrongem zachycuje hledí přilby Buzze Aldrina a sám autor je v jeho odrazu zřetelně vidět. Konspirátoři poukazují na fakt, že Armstrong evidentně nedrží v ruce fotoaparát, a fotografii tedy musel pořídit někdo jiný. Kdo ale, když na povrchu Měsíce nikdo třetí nebyl? Možná fotograf ve studiu, kde bylo přistání zfalšované? Nikoliv.
Fotografii pořídil opravdu Armstrong, ovšem kamerou, kterou měl připevněnou na skafandru (myšlenka, že by astronauti chodili po Měsíci s fotoaparátem v ruce je mírně absurdní). Nešlo jen tak o nějakou kameru. Astronauti snímky pořizovali na 70mm negativ kamerami Hasselblad osazenými objektivy Zeiss Biogon. Všechny díly byly vyvinuté tak, aby fungovaly ve vakuu a vydržely velké teplotní rozdíly, které na Měsíci panují. Přístroje dodnes platí za doslova Rolls Royce mezi fotoaparáty.
Pokračování 6 / 8
Kdo filmoval Armstronga, když byl Armstrong první člověk na Měsíci?
Neila Armstronga natáčela během sestupu na povrch Měsíce televizní kamera připevněná na vnějším plášti přistávací sondy. Její modul zvaný MESA (Modularized Equipment Stowage Assembly) instaloval a spustil sám Armstrong. Jeho historický „Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“ byl tedy de facto selfie. V přímém přenosu ho sledovalo na 600 milionů lidí doma na Zemi.
Pokračování 7 / 8
Astronauti by nepřežili průlet Van Allenovými pásy
Poněkud sofistikovanější námitka konspirátorů hovoří o smrtící radiaci, kterou magnetické pole naší planety udržuje mimo povrch ve dvou pásech. Průlet oblastmi vysoce energetických částic by prý žádný živý organismus nepřežil a záření by poškodilo i samotnou raketu.
Na této konspiraci je zajímavé, že se k ní vyjádřil přímo objevitel pásů James Van Allen, který se na plánování mise Apollo 11 osobně podílel. Poukázal na fakt, že raketa prolétla prvním pásem během několika minut a před protonovým zářením ochránil posádku i přístroje kovový plášť. Průlet vnějším pásem trval asi hodinu, jeho pole ale vydává pouze nízkoenergetické elektronové záření beta, které lze odstínit i tenkým plastem.
Všechny tyto okolnosti byly při plánování mise známé. Vědci s nimi počítali a volili trasu modulu tak, aby v pásech strávil co nejkratší čas. Astronauti proto obdrželi zhruba stejnou dávku radiace jako námořníci při dvouletém pobytu na moři.
Pokračování 8 / 8
Proč jsme tam byli jen jednou?
Nebyli. K Měsíci vzlétlo celkem 9 misí Apollo, účastnilo se jich 24 astronautů a 12 z nich se prošlo po jeho povrchu. Poslední mise Apollo 17 neměla být poslední. V 70. letech se uvažovalo, že na Měsíci vznikne stálá základna, která bude sloužit jako mezistupeň pro misi na Mars. Pak se ale změnila geopolitická situace a vesmírný program přestal být pro velmoci prioritou. Většina financí a úsilí se přesunula na program Mezinárodní vesmírné stanice, která je v provozu od roku 1998 a od roku 2000 je trvale osídlená posádkami. V současnosti se plánuje návrat na Měsíc. Mise Artemis tam hodlá dopravit lidskou posádku v roce 2027.
