Roky na půdách, v jeskyních i pod jinou identitou. Osudy dětí, které se za války skrývaly jako Anne Franková
Před 80 lety zatklo gestapo rodinu Frankových, která se před okupanty dva roky ukrývala v malém přístavku rodinné firmy. Díky deníku, který si v úkrytu vedla dcera Anna, zná její osudy celý svět. Jaké byly osudy dalších lidí, kteří se za války stali uprchlíky ve vlastních zemích?
Když bylo Anně Frankové třináct let, obsadili Nizozemsko nacističtí okupanti. Kvůli židovskému původu hrozil celé rodině odsun do koncentračního tábora. Anna se proto společně s rodiči, sestrou a několika dalšími židovskými sousedy ukryla v utajeném prostoru budovy otcovy firmy. Ve stísněném přístavku žili dva roky. Jejich útočiště bylo nakonec anonymním udavačem prozrazeno a Annu i její rodinu čekal transport do tábora Bergen-Belsen. Těsně před osvobozením zde v únoru roku 1945 zemřela na tyfus.
Annin příběh dnes zná celý svět díky deníku, který si dívka v úkrytu vedla. Zápisník unikl pozornosti gestapa a po válce ho nálezci vrátili otci, který jako jediný z rodiny koncentrační tábor přežil. Otto Frank deníkové zápisky své dcery vydal knižně pod titulem Zadní dům (Het Achterhuis). Z nizozemštiny byl deník přeložen do více než 75 jazyků a stal se jednou z nejčtenějších knih na světě. Za války podobné osudy zažívala řada jiných uprchlíků ve vlastních zemích. Jejich osudy jsou stejně dramatické, ale daleko méně známé.
Leo Ullman
Leo vyrůstal v Amsterdamu a shodou okolností bydlel nedaleko od domu rodiny Frankových. Když jeho otec obdržel v roce 1942 rozkaz dostavit se k transportu do koncentračního tábora, rozhodla se rodina ukrýt. Rodiče se uchýlili do miniaturní komůrky v podkroví domu na hlavní ulici, kde za naprostého ticha, bez světla a topení přežívali 796 dní. Leovi byly pouhé tři roky, a v úkrytu by nevydržel. Ullmanovi ho proto svěřili rodinnému příteli, který požádal své známé, aby se ho ujali. Manželé Schimmelovi se s Ullmanovými nikdy nesetkali. Nevěděli, kdo chlapec je, tušili však, že je židovské národnosti. Přestože jim hrozil trest smrti, ukrývali ho u sebe doma celou válku, snažili se, aby nestrádal a prožíval pokud možno normální dětství. Když se rodina po válce opět shledala, zjistili rodiče, že jejich úkryt nebyl zdaleka tak tajný, jak se domnívali. Celá komunita v sousedství věděla jak o nich, tak o Leovi. Nejenže je však nikdo neudal, ale aktivně jejich přítomnost ukrývali a v tajnosti jim pomáhali obstarávat potraviny a vodu.
Henry Friedman
Henry se narodil ve městě Brody na západě Polska. Po vypuknutí války se Friedmanovi snažili uniknout pozornosti německých úřadů, a odstěhovali se na východ do vesnice Suchowola obývané ukrajinskou komunitou. V roce 1942 je zde Gestapo vysledovalo a Friedmanovým nezbývalo než se ukrýt. Otec se schovával v malém hospodářském přístavku svého bývalého kolegy, odkud v noci vycházel shánět jídlo. Henry, jeho bratr a matka žili na malé půdě nad stodolou ukrajinské rodiny. Místnost byla velká zhruba jako manželská postel, strop byl tak nízký, že se nikdo z ukrytých nemohl postavit. Jediný kontakt s okolním světem jim zprostředkovávali sousedé, kteří se zastavovali na ulici před stodolou a nahlas diskutovali o zprávách a událostech, aby je ukrytá rodina slyšela. V miniaturním úkrytu strávil Henry s bratrem a matkou skoro dva roky. Po válce vzpomínal, že se navzájem povzbuzovali, že musí útrapy vydržet, protože mohou být jediní Židé, kteří válku přežijí. Osvobození se dočkali na jaře roku 1944. Domů do Brod se ale dlouho nemohli vrátit, protože jim po měsících nehybnosti atrofovaly svaly a museli se znovu učit chodit. Po návratu zjistili, že z desetitisícové židovské komunity v Brodech válku přečkalo pouze 88 lidí.
Israel Unger
V Polském Tarnowě žilo před válkou 25 000 lidí židovské národnosti. Rodina Israela Ungera zde spoluvlastnila mlýn, který jim byl ale ihned po začátku války zkonfiskován. Aby se rodina vyhnula transportu do koncentračního tábora, zřídil otec Unger ve mlýně malou skrytou místnost, kde se ukryl společně se svou rodinou a příbuznými. V komůrce čekalo na konec války celkem devět lidí. Jediné, co mohli dělat, bylo ležet na podlaze jeden vedle druhého a vyvarovat se sebemenšího hluku. Za zdí jejich úkrytu si totiž německá armáda zřídila dílnu a dnem i nocí zde mechanici opravovali obrněná vozidla.
Neustálá přítomnost vojáků zkomplikovala i přísun jídla. Prvních několik měsíců jim ho po nocích přinášel bývalý otcův kolega. Několikrát se ale jen těsně vyhnul odhalení, a jeho návštěvy byly stále řidší. Malý Israel se proto v noci vydával do temného mlýna a ze skladu přinášel rodině pšeničkou mouku a ječmen. Nekynuté placky a ječná kaše byly jediné potraviny, které skupina po dva roky požívala. Israel po válce vzpomínal, že jeho bratr začal kvůli podvýživě trpět žaludečním bolestmi. Zatímco ho matka utišovala, ostatní dospělí šeptem diskutovali, jestli budou schopni chlapcovo tělo ukrýt v případě, že by zemřel.
Rodina v úkrytu přečkala až do 17. ledna roku 1945, kdy Sověti z Tarnowa vytlačili německou armádu. V osvobozeném Polsku se ale okamžitě zvedla vlna antisemitismu a neochota vrátit přeživším Židům jejich majetek. Rodina Ungerova se zde necítila bezpečně, ale nemohli zemi legálně opustit. Rodičům se nejprve podařilo Israela a jeho bratra přidat ke skupině válečných sirotků, které z Polska odvážel program Červeného kříže do Francie. Sami se poté vydali na nebezpečnou cestu napříč chaosem poválečné Evropy, až se s oběma syny po dlouhých měsících opět shledali v Paříži. Odtud odpluli v roce 1950 do Kanady. Kromě nich nikdo z židovské Tarnowské komunity válku nepřežil.
Saul and Sam Stermerovi
Na podzim roku 1942 uspořádaly jednotky Wehrmachtu velký zátah na židovské obyvatele žijící v oblasti Korolowky – obce na hranicích Polska a Ukrajiny. Zhruba tisícovku jich poslali transportem do koncentračního tábora, malé skupině vesničanů se ale podařilo utéct a ukrýt se v jeskyni vzdálené několik kilometrů od obce. Nejstaršímu uprchlíkovi bylo 76 let, nejmladšímu 2 roky.
Bratrům Stermerovým bylo osmnáct a do jeskyně je odvedla jejich matka Esther. Jak po válce vzpomínali, maminka se stala vůdkyní malé komunity a dodávala svým odhodláním všem ostatním naději. V hlavě neustále držela přesný kalendář a vždy věděla, v jaké fázi se bude pohybovat měsíc, jehož světlo by mohlo uprchlíky při výpravách za jídlem odhalit. Zastávala i funkci rabína, odříkávala pro ukryté modlitby a dbala na dodržování všech židovských svátků (sama se i přes neustálý hlad na svátek Jom kipur postila).
Když jeskyni po několika měsících odhalila hlídka SS, Esther se vojákům postavila a hádala se s nimi plynnou němčinou tak dlouho, až se ukrytým vesničanům podařilo druhým východem proklouznout do lesů. Nešťastné odhalení jim paradoxně prospělo, protože na útěku narazili na jinou, dosud neobjevenou jeskyni, která měla zdroj pitné vody a dostatek prostoru. Pod velením Esther si zde zřídili umývárnu i latríny, mlýn na kukuřici, kterou sbírali na polích a spižírnu na ulovenou zvěř a nasbírané potraviny. Po dlouhých měsících se jeden z chlapců vrátil se zprávou, že Němci odtáhli a válka skončila.
Saul a Sam Stermerovi po válce emigrovali do Kanady a o jejich osudu by dnes pravděpodobně nikdo nevěděl. V roce 1993 ale jeskyni náhodou objevil americký speleolog Chris Nicola a strávil devět let pátráním po lidech, kteří v ní zanechali stopy dlouhodobého pobytu. V roce 2012 vznikl o osudech ukrytých vesničanů dokument „No Place on Earth“, ve kterém oba bratři vystupují a do jeskyně se vrací. Jejich komunita vedená matkou Esther je dodnes držitelem rekordu v nepřetržitém přežití v jeskyni. Skrývali se v ní celých 515 dní.
Mala Rywka Kizel
Mala se narodila v roce 1926 ve Varšavě. Přestože byla členkou ortodoxní židovské rodiny, měla blonďaté vlasy a modré oči. Když němečtí okupanti uzavřeli Varšavské ghetto, unikala Mala v přestrojení za katolickou Polku přes strážní posty a rodině a sousedům přinášela potají potraviny. Situace v ghettu se však stále zhoršovala, a rodina musela uprchnout na venkov. Přežívala v lesích a na vesnicích, kde je ale pronásledovali jak Němci, tak antisemitští Poláci. Malini rodiče proto v jedné obci podplatili katolického kněze, který dívce vystavil křestní list se jménem Janina Gmitruk. Pod falešnou identitou se pak dívka sama vydala na cestu do Německa, kde měli polští katolíci možnost získat zaměstnání v pracovních táborech.
Mala – Janina sice mluvila plynně polsky i německy, v noci však ze spánku promluvila v jidiš a jeden ze spolupracovníků ji udal. Velitel tábora si světlovlasou dívku naštěstí oblíbil a považoval ji za Volkdeutsche – Východoevropanku s německými kořeny. Udání ututlal a odvedl Janinu před rasovou komisi, která po proměření lebky a rozboru krve prohlásila, že dívka je čistokrevná árijka. Jakožto členka nadřazené rasy byla zproštěna pracovních povinností. Dostala nové jméno Anni Gmitruk a ujala se jí německá rodina, která přišla o dva syny na východní frontě.
Möllersovi byli zasloužilí národní socialisté a přesvědčení antisemité. Dívce, o jejímž židovském původu neměli tušení, ale prokazovali velkou lásku. Sama Mala po válce vzpomínala, že u nich zažila vřelejší domov, než ve striktně náboženském prostředí vlastní rodiny. S tou se bohužel již nikdy nesetkala. Na jaře roku 1945 od Möllersů utekla a vydala se domů do Polska. Nejprve jela na kole, to potom s ruským vojákem vyměnila za koně. Ve Varšavě však zjistila, že celá její rodina zemřela v plynových komorách. V poválečném Polsku se necítila bezpečně, a vrátila se proto zpět do Německa, kde se přidala k polsko-židovské zemědělské komunitě. Pod jménem Marilka Shlafer žila až do 94 let a o jejích osudech byla sepsána kniha „Hiding In Plain Sight“ (Ukrytá všem na očích).
