Lichtenštejnové v českých zemích: Se slavným šlechtickým rodem je spojen i nešťastný osud „Bílé paní“
Pomalu osm set let se proplétá naše historie a rodu Lichtenštejnů. Jejich velký erb, jejž původně tvořil zlatě a červeně dělený štít, se skládá z šesti polí a dodnes v něm jsou znaky krnovského a opavského knížectví. „Jasně a pevně“, tak zní heslo rodu, který v Čechách a na Moravě zanechal nesmazatelnou stopu.
Z řejmě prvního zástupce Lichtenštejnů přivedly do českých zemí v roce 1227 horoucí city. Zamilovaný a odmítaný Oldřich z Lichtenštejna putoval od Benátek až na Moravu a na rytířských turnajích šířil slávu své paní. Ve Valticích, jež se později staly sídlem Lichtenštejnů, změřil svoje síly s rytířem Siegfriedem Sirotkem ze švábského rodu Wehingenů.
Během tří stovek klání měl Oldřich před očima tvář své vyvolené a v srdci nekonečnou touhu, aby ho konečně vyslyšela. Skládal pro ni básně o tom, jak je ctnostná, výjimečná, bez jediné chybičky, úplný anděl. Dáma, jejíž jméno zůstalo historii utajeno, ho přehlížela a ponižovala. Láskou zaslepený rytíř si kvůli ní nechal oříznout převislý ret, aby se jí líbil, useknout prst, aby ho nepovažovala za slabocha, a oblékl si šat malomocného, protože si to přála. Zkrátka snesl by jí modré z nebe.
Mladého šlechtice, který znal nazpaměť legendu o králi Artušovi, probral až pád na tvrdou zem, když ho paní dokonalá nechala v košíku spustit, tedy spíš vyhodit z okna poté, co ho ve společnosti jiných dam přijala ve své ložnici, aby se mu vysmála. Oldřich z Lichtenštejna s bolavým srdcem napsal, že „nemoudrý muž je ten, který dlouho slouží tam, kde ho za jeho službu neodmění“. V roce 1246 se pak účastnil bitvy na Litavě, v níž padl rakouský vévoda Fridrich II. Babenberský. Ve vévodových řadách bojoval také Oldřichův bratr, Jindřich I. z Lichtenštejna. Pro pořádek dodejme, že nejstarším písemně doloženým příslušníkem rodu Lichtenštejnů byl v první polovině 12. století Hugo, jenž obýval hrad Liechtenstein v Dolních Rakousích.
Ve službách krále
Jindřich I. z Lichtenštejna patřil mezi stoupence moravského markraběte Přemysla Otakara II., jenž mu za jeho věrné služby věnoval v lednu 1249 Mikulov a okolní vsi. Prvním panstvím Lichtenštejnů na Moravě se před 775 lety stal tedy právě Mikulov.
Oldřich z Lichtenštejna o tři roky později, 11. února 1252, dokonce pozdvihl číši na svatbě budoucího českého krále Přemysla Otakara II. (Nevěsta Markéta Babenberská nebyla žádné poupě, byla o osmadvacet let starší než Přemysl. K oltáři je přivedla mocenská politika.) Oldřichův synovec ale později stál na straně Rudolfa Habsburského, jenž byl protivníkem českého panovníka. Hartneid II. z Lichtenštejna pak zase podporoval Jana Lucemburského v zápase s Habsburky o český trůn a za své věrné služby byl odměněn – dostal hrad Děvíčky a rozšířil mikulovské panství. Další z řady Lichtenštejnů, Jan I., který byl hofmistrem vévody Albrechta III. a rádcem českého krále Václava IV., nabyl panství v Lednici. V roce 1395 získali Lichtenštejni rovněž Valtice. V listopadu 1403 Jan II. z Lichtenštejna pomohl králi Václavovi, jenž v přestrojení uprchl ze zajetí ve Vídni. Od Dunaje jej spolu s padesáti jezdci na koních doprovodil na mikulovský hrad. Václav IV. za to Lichtenštejnům udělil v léno Břeclav.
V době husitských válek Lichtenštejni stáli při Zikmundovi Lucemburském, v roce 1420 Hartneid V. nechyběl na jeho korunovaci v Praze. Netřeba dodávat, že lichtenštejnská panství husité nešetřili.
Na konci patnáctého století se rod Lichtenštejnů rozdělil na tři větve.
Bílá paní
S mikulovským panstvím Lichtenštejnů je spojen ale i nešťastný osud „bílé paní“, snad nejznámější nadpřirozené bytosti, která se údajně zjevovala na zámku v Českém Krumlově, kde ohlašovala šťastné i nešťastné události a dohlížela na spánek Petra Voka. Perchta se narodila v roce 1429 do rodiny Oldřicha z Rožmberka a Kateřiny z Vartemberka. Měla tři bratry – Jana, Jošta a Jindřicha – a tři sestry – Anežku, Ludmilu a Kateřinu. Dvacetiletou Perchtu provdali za Jana V. z Lichtenštejna.
Oldřich z Rožmberka slíbil budoucímu zeti, že jeho dcera dostane věnem tisíc kop grošů. Nebyla to oslnivá částka, rozhodně to však nebylo málo. Za sto dvacet grošů se v té době dal pořídit kůň, za třicet kráva, za groš byla nosnice. Jenže pán z Rožmberka se neměl k tomu, aby věno vyplatil naráz, chtěl je posílat ve splátkách po padesáti kopách. Pán na hradě Mikulově, Valticích a rakouském Steyreggu si takové jednání nenechal líbit. Měl prchlivou povahu a svou zlost si vyléval na manželce. Nešťastná Perchta nadiktovala čtyřicet dopisů, v nichž úpěnlivě prosila otce i sourozence, aby ji zachránili. „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš mít zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil,“ marně žádala Perchta svého bratra. V jednom z dopisů dokonce prosila, aby jí z Českého Krumlova poslali peřinu a polštář. Popisovala, že je chudá jak kostelní myš, manžel jí nedá ani groš, strádá hlady, trpí zimou a u kupců pořizuje základní věci za dobré slovo, tedy na dluh. Rok po svatbě, v zimě 1450 psala svému otci: „Žaluji, žeť jsem v neřádném bydle, … u veliké tesknosti a u velikéj núzi. Protož, milý pane, prosím Tvé milosti, možno-li to býti, rač se k tomu přičiniti, ať bych se mohla s Tvú Milostí brzo shledati.“
Oldřicha osud jeho dcery netěšil a snažil se ji povzbudit: „Milá dcero, měj se dobře a odlož všeckny tesknosti od sebe a budiž veselá a dobré mysli.“ V roce 1471 směla Perchta Mikulov opustit a odejít do kláštera ve Vídni. V červenci 1473 si ji Jan z Lichtenštejna nechal zavolat ke smrtelnému loži. Prosil ji za odpuštění. Když se ho nedočkal, proklel ji. „Ať ani v hrobě nemáš klid,“ vylétlo z něj. Perchta se vrátila do Vídně a dál se starala o chudé a nemocné. Na jaře 1476 se nakazila morem a 2. května 1476 zemřela. Se svým mužem nechtěla být ani po smrti. Pochovali ji ve Vídni a její duch prý bloudí po krumlovském zámku. Kněz, literát a historik Bohuslav Balbín ve svém díle Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého) o Perchtě píše: „Bílá paní je zjevení, které všemi svými skutky projevuje slušnost, ostych a zbožnost. … Vážným krokem obchází hrad se svazkem klíčů za pasem. Otvírá a opět zavírá tu či onu komnatu, a to ve dne jako v noci. Když ji někdo potká, když ji pozdraví a nesnaží se ji zadržet, s laskavou tváří a vážností, která sluší stárnoucím vdovám, a se sklopenými zraky odpoví na pozdrav.“
Bílá hora
Hartman II. z Lichtenštejna (6. 5. 1544–5. 10. 1585), pán na hradě Liechtensteinu, Mikulově, Valticích, Lednici a Steyreggu, byl na rozdíl od svého vznětlivého předka, s nímž se Perchta soužila, člověk mírný a ušlechtilý. Právě on nechal tvrz ve Valticích přestavět na renesanční zámek. Hartman II. byl luterán stejně jako jeho otec a měl velmi drahého koníčka – miloval knihy. Vlastnil dvě stě třicet svazků. Na zlacené pergamenové vazbě knih se skvěl Hartmanův monogram H.H.V.L.V.N. Kupoval také tapisérie a obrazy, položil základ rozsáhlé umělecké sbírky Lichtenštejnů.
Hraběnka Anna Marie von Ortenburgová, již Hartman pojal za manželku 28. října 1568, s sebou do manželství přinesla několik cenných obrazů. Manželé měli devět dětí. Jejich nejstarší syn Karel I. (30. 7. 1569–12. 2. 1627) získal vzdělání na českobratrské škole v Ivančicích a v Ženevě. V roce 1599 ale konvertoval ke katolictví, jeho bratři Gundakar a Maxmilián ho následovali. Karel I. zastával úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě a císař Rudolf II. jej jmenoval nejvyšším hofmistrem. Kvůli milostným pletkám s uhrančivou Annou Marií Pernštejnskou de Mendoza se musel na čas vzdát nejdůležitějšího úřadu na císařském dvoře, ale nezahálel a našel si nové politické přátele, například Karla staršího ze Žerotína. Rudolfův bratr Matyáš pak v prosinci 1608 povýšil Karla do knížecího stavu. Karel I. zprostředkoval a poskytl Matyášovi velkou půjčku.
Během českého stavovského povstání Karel I. neopustil císaře Ferdinanda II., jenž ho po bitvě na Bílé hoře vyznamenal Řádem zlatého rouna a na začátku roku 1621 jmenoval královským místodržícím v Čechách. Neblahé okamžiky, které Karlovi na staletí zajistily nelichotivou přezdívku, nastaly, když jej císař postavil do čela soudu, jenž měl potrestat stavovské rebely. Karel I. se sice snažil soudcovského břemene zbavit, jenže na to se historie neptá. Kvůli staroměstské exekuci se mu začalo říkat „krvavý Lichtenštejn“.
Karel I. koupil například panství v Šumperku, Zábřehu, Moravské Třebové, ve Velkých Losinách. Od Albrechta z Valdštejna odkoupil panství v Kostelci nad Černými lesy. Někteří českoslovenští politici proto při pozemkové reformě v roce 1919 zdůrazňovali, že se vyvlastněním majetku Lichtenštejnů odčinila Bílá hora. V roce 1919 patřilo Lichtenštejnům v Československu téměř 170 tisíc hektarů půdy. Z pobělohorské doby pocházela třetina.
Lichtenštejnské knížectví
Syn Karla I., Karel Eusebius (11. 4. 1611–5. 4. 1684), uměl dobře česky, obdivoval holandské mistry, choval koně a ve Valticích založil orchestr. Už ve svých osmnácti letech převzal správu nad rozsáhlým rodovým majetkem. Kdyby si mohl povolání vybrat, byl by architekt. Ve Valticích a v Lednici mimo jiné nechal vybudovat rozsáhlý park. Podle jeho návrhu se začal stavět zámek v Plumlově. Dostavěno bylo ale pouze jedno ze zamýšlených čtyř křídel.
Karlův syn Jan Adam I. (16. 8. 1662–16. 6. 1712) koupil panství ve Šternberku, v Karlovci, Hodoníně a Červeném Hrádku. Nechal přestavět zámek v Lednici, vybudovat palác ve Vídni a Velké stáje v Lednici. O třetinu snížil počet knížecích úředníků a služebnictva. Říkalo se mu Hans Adam Bohatý. Jeho finanční znalosti oceňoval i císař. Jan Adam zakoupil také panství Schellenberg a nedlouho před smrtí i sousední hrabství Vaduz. V roce 1719 císař Karel VI. vyhověl žádosti Lichtenštejnů a spojená panství Vaduz a Schellenberg povýšil na Lichtenštejnské knížectví, jež se tak stalo jedním ze států Svaté říše římské a od roku 1806 bylo suverénním státem v Rýnském spolku.
Alois I. Josef (14. 5. 1759–24. 3. 1805) vzhlížel k Anglii a zajímal se o lesnictví, zahradní úpravy a zemědělství. Na svá panství dovezl nové druhy dobytka, plodin a rostlin. U lednického a valtického zámku provedl parkové úpravy, které bránily povodním. V lednickém parku například vznikl rybník s ostrůvky. Oslovil také architekta, průmyslníka a vynálezce Josefa Hardtmutha, který pak ve Vídni přestavěl palác Lichtenštejnů, v lednickém areálu postavil rozhlednu ve tvaru minaretu a Janův hrad. U Valtic díky zakladateli firmy Koh-i-noor Hardtmuth stojí i Dianin chrám a Kolonáda na Rajstně. Inspirací mu byl gloriet v Schönbrunnu. Kolonádu na Rajstně nechal vystavět Aloisův bratr Jan I. z Lichtenštejna, který v bitvě u Slavkova velel rakouskému vojsku. Vyjednal i setkání císaře Františka I. s Napoleonem a kvůli uzavřeným mírovým dohodám se stal terčem kritiky.
Janův syn Alois II. (26. 5. 1796 až 12. 11. 1858) založil první zemědělskou školu v rakouské monarchii, pro své knížectví sepsal v roce 1848 ústavu, finančně podporoval desítky vědeckých i dobročinných spolků. Právě díky němu získal zámek v Lednici svou podobu. Alois II. ho nechal přestavět po vzoru anglického Windsoru. Na lednickém zámku se Aloisovi a české hraběnce Františce Kinské z Vchynic a Tetova 5. října 1840 narodil syn. Jan II. z Lichtenštejna ve svém knížectví vládl sedmdesát let a tři měsíce! V Rakousku-Uhersku patřil k největším pozemkovým vlastníkům. Založil cukrovary, keramické závody, ovocnářsko-zahradnickou školu v Lednici, lesnickou školu v Úsově. Financoval stavbu škol, nemocnic a dopravní infrastruktury, podporoval vědecké ústavy, vydávání knih. Ročně vynakládal padesát tisíc zlatých na výzkum rakoviny. V roce 1903 byla díky jeho rozhodnutí v Jeseníkách vyhlášena první přírodní rezervace na Moravě – Liechtensteinský prales. Na bohulibé účely rozdal desítky miliónů. K přezdívce Dobrotivý tedy nepřišel náhodou. Se sňatkem svého mladšího bratra Františka I. s neurozenou Elsou von Gutman- novou však nesouhlasil.
Knížecí pár
Elsa byla dcerou moravského uhlobarona Wilhelma Gutmanna, jenž byl povýšen do rytířského stavu v roce 1878 za zásluhy o rozvoj průmyslu. Mimo jiné založil rakouský Průmyslový klub. Wilhelm Gutmann také část svých prostředků věnoval na charitu, založil například dětskou nemocnici ve Vídni. V roce 1891 předsedal vídeňské židovské obci. Devětatřicetiletá Elsa se s Františkem I. z Lichtenštejna seznámila na začátku první světové války, když se angažovala ve fondu na pomoc raněným vojákům. O dvaadvacet let starší František měl za sebou kariéru rakousko-uherského velvyslance v Petrohradě, kde působil na sklonku 19. století. Domluvil schůzku cara Mikuláše II. a císaře Františka Josefa I. Na vídeňské univerzitě založil katedru východoevropských dějin, zabýval se péčí o historické památky. V politických záležitostech si rozuměl s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d’Este. Nic z toho, co zamýšleli, však nevyšlo…
S Elsou se František I. oženil až ve svých 76 letech – v roce 1929. V Lichtenštejnsku, kam knížecí pár často jezdil, Elsa chodila za nemocnými, do škol, zajímala se o život obyvatel země.
Po první světové válce však Lichtenštejni rázem zchudli. Pozemková reforma je připravila o šedesát procent pozemků v nové republice. Československo navázalo s Lichtenštejnským knížectvím diplomatické styky až po smrti Františka I. z Lichtenštejna v červenci 1938. Jeho synovci, Františku Josefovi II., pak prezident Beneš dokonce poblahopřál k nástupu na trůn.
Elsa Gutmannová se po anšlusu Rakouska uchýlila do Československa a pak do Švýcarska. Nacistické nebezpečí s manželem nepodceňovala. Už v červnu 1937 se v časopise Naše Slezsko psalo, že „na panství knížete Liechtensteina na jižní Moravě byl knížetem vydán zákaz nošení bílých punčoch a dirndlů. Žádný z knížecích zaměstnanců nesmí býti také členem SdP.“ Provinilci mohli být okamžitě propuštěni. „Zákrok knížete Liechtensteina je motivovaný jeho slovy: ,Napřed jste občany státu československého a pak mými zaměstnanci.‘“ Lichtenštejnský premiér Josef Hoop po návštěvě Německa v březnu 1938 konstatoval: „V zájmu nezávislosti naší země je nanejvýš důležité, aby žádné národně socialistické hnutí v Lichtenštejnsku nikdy nevzniklo!“ O rok později vykonal s knížetem Františkem Josefem II. zdvořilostní návštěvu Berlína. Jejím cílem bylo zajištění nezávislosti a neutrality Lichtenštejnského knížectví.
Ředitel na lichtenštejnském panství dr. František Svoboda v srpnu 1940 německé úřady písemně upozornil, že „kníže František Josef z Liechtensteinů jakožto souverainní kníže jest příslušníkem Knížectví Liechtensteinského, a proto jurisdikci německé nepodléhá“. Ostatně ve Velkých Losinách byl František Josef II. hlášen jako lichtenštejnský občan. Když Svobodu sebralo gestapo a postavili ho před soud v Breslau (Vratislavi), lichtenštejnský kníže svědčil v jeho prospěch. Po válce mu to však nikdo k dobru nepřičetl. Bylo rozhodnuto, že „Lichtenštejni vykazují vnější znaky němectví“ (ano, hovořili německy), a tudíž „se označují za osobu německé národnosti“. Jejich majetek byl zkonfiskován. Přitom Národní výbor ve Velkých Losinách v červenci 1945 uvedl: „K Vašemu dotazu ze dne 10. tohoto měsíce sdělujeme, že dle záznamů Obecního úřadu ve Velkých Losinách o policejním hlášení pobytu obyvatel byli princ Alois starší, princ František Josef (pozdější kníže), dále princ Karel Alfréd Liechtensteinové, jakož i ostatní příslušníci rodiny z Liechtensteinů vždy hlášeni jako příslušní do Vaduz v Liechtensteinsku a národnosti liechtensteinské.“
K ničemu bylo i svědectví, že „proti známým germanizačním snahám německých úřadů v protektorátě stavěla se liechtensteinská správa vždy nekompromisně a s plným úspěchem. To se jeví již z toho, že z 215 jejích úředníků a zaměstnanců bylo 1. 4. 1945 191 Čechů.“ Nikdo nebral v potaz ani prohlášení švýcarského velvyslanectví z prosince 1945: „Švýcarské velvyslanectví jako zástupce zájmu Knížectví liechtensteinského v Československu potvrzuje tímto, že Jeho Jasnost František Josef II., vládnoucí kníže v Leichtensteinsku, a Jeho Jasnost princ Alois Liechtenstein jsou liechtensteinské národnosti.“
Nejvyšší správní soud v Brně v roce 1947 seznal, že podle práva nelze lichtenštejnskému panujícímu knížeti majetek vyvlastnit, komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš však trval na svém. Kdyby nepřišel Únor a soudy by se vlekly, je možné, že by Lichtenštejnům zabavili majetek na základě zákona o převodu vlastnictví majetku na stát, tedy jakési obdoby „Lex Schwarzenberg“.
Na zámku ve Valticích se po osvobození na čas usadila Rudá armáda. Z barokního divadla, které navštívil císař Leopold II. a František Josef I., se v padesátých letech stalo parkoviště pro traktory a opravovala se zde zemědělská technika. Kulisy posloužily na otop. V Kolonádě na Rajstně si pohraničníci zřídili pozorovatelnu. Do zámku v Lednici přesídlila zemědělská škola a kolej. Právník Emil Sobička, který před komunis- tickým převratem Lichtenštejny zastupoval, byl v roce 1954 obviněn z velezrady a odsouzen na dvacet let.
Lichtenštejnský kníže František Josef II. už na své panství nikdy nezavítal. Byl však přesvědčený, že komunistický režim skončí dřív, než zemře. Jeho syn Hans Adam mu přišel říct do nemocnice, že padla berlínská zeď. František Josef II. už nemohl mluvit, ale na tváři se mu rozlil úsměv. Zemřel 13. listopadu 1989.
