Před půl stoletím se mezi Dvojčaty zjevil muž na laně. Jeho mentorem byl český provazochodec

Philippa Petita fascinoval cirkus a akrobacie už od mládí. Jako malý kluk udivoval své okolí iluzionistickými a žonglérskými triky, svou obratnost zužitkovával i při šplhu a lezení ve výškách. Když v 16 letech poprvé vkročil na napjaté lano, věděl, že našel svou disciplínu. K provazochodectví projevoval takové nadání, že si ho, jak sám tvrdí, skoro znechutil. Během několika měsíců se údajně naučil všechny běžné triky. Na laně chodil dopředu i pozpátku, metal salta, jezdil na bicyklu i jednokolce. Cítil, že se zakrátko nebude mít kam posouvat. Začal proto pojímat provazolezectví jako performanci spojenou se slavnými objekty a budovami.

Fenomén plakátů olympijských her. Podívejte se, jak vypadaly symboly olympiád v minulosti

Kultura

Vnuknutí u zubaře

Na myšlenku údajně přivedl Petita časopis, který si v roce 1968 četl v čekárně u zubaře. Jeden z článků oznamoval započetí výstavby Světového obchodního centra a osmnáctiletý provazochodec se rozhodl, že se mezi jeho mrakodrapy projde. Stavba měla být dokončena až v roce 1973. Na přípravu měl tedy času dost a využil ho opravdu důkladně. Začal pravidelně vystupovat v USA a každou volnou chvíli věnoval obhlídkám rostoucích věží. V různých převlecích pronikal na staveniště, pod falešnou identitou získával informace o zabezpečení, zkoumal způsoby zásobování, časové rozvrhy stavebních směn i obchůzek ochranky. Pronajal si dokonce i helikoptéru, aby si mohl pořídit detailní fotografie exteriéru. Na zahradě si podle nich postavil model střech obou budov, aby mohl veškeré detaily důkladně plánovat.

Rady Papá Rudyho

Velkou pozornost věnoval Philippe Petite i technické přípravě přechodu. Obě věže byly od sebe vzdálené zhruba čtyřicet metrů. Napnout mezi nimi šedesátimetrové ocelové lano a stabilizační úvazy byl nesnadný úkol, se kterým se Petite obrátil na slavného provazochodce a trenéra Rudyho Omankowského. Rudy, známý ve své komunitě jako „Papá“, pocházel ze slavného rodu československých artistů a ještě v roce 2019 v Praze dohlížel na přípravy přechodu Vltavy, kterým jeho žačka Tatiana-Mosio Bongongou zahajovala festival Letní Letná. Papá Rudy Philippu radil nejenom se způsobem ukotvení lan, ale i s psychickou přípravou na výkon. Naléhal na něj také, aby použil bezpečnostní jištění. To ale Petite odmítl. Nebem New Yorku se chtěl procházet svobodně.

Přípravy Petite zužitkoval při několika „cvičných“ akcích. V roce 1971 přešel po laně mezi věžemi katedrály Nottre-Dame, o dva roky později ho užaslé publikum mohlo vidět balancovat mezi pylony přístavního mostu v Sydney. Pozornost, kterou jeho akce přitahovaly, mu přišla vhod při získání rozhodujícího kontaktu v USA. Stal se jím Barry Greenhouse, zaměstnanec Pojišťovacího úřadu státu New York, který měl kancelář v 82. patře dokončované jižní budovy. Petitovo umění viděl na provazolezecké exhibici v Paříži a byl jím fascinován. Uvolil se proto, že při realizaci přechodu pomůže.

Filip Titlbach: Kamala Harrisová šanci má, na kampaň získala oproti Joe Bidenovi neuvěřitelné peníze

Poprask

Do akce

Akce byla spuštěna v noci ze 6. na 7. srpna 1974. S Greenhousovou pomocí si Petitův tým opatřil falešné identifikační karty a dostal se bez problémů do budovy. Nákladním výtahem vyvezli vybavení zabalené v kurýrních přepravkách do 104. patra severní věže a vynesli ho na střechu. Do jižní budovy mezitím vstoupili zbývající dva spiklenci, kteří předstírali, že doručují plány do architektonické firmy. V tubusech místo nich ukrývali luk, šípy, rybářský naviják a dlouhé a pevné lanko. Ze střechy jejich budovy zakrátko vyletěl šíp upoutaný na vlasec. Po něm přetáhli Petitovi pomocníci silnější lanko, silný provaz a na něm připevněný ocelový kabel. Přes pečlivou přípravu se práce neobešla bez komplikací a několik členů obou týmů kvůli obavám ze zatčení odešlo. Dvousetkilové lano a bezpečnostní úvazy musel Petite nakonec napínat pouze se dvěma pomocníky a vše bylo hotovo až těsně před svítáním. Krátce před sedmou ranní, kdy už Petite skládal balanční tyč, vešel na střechu muž v obleku. Chvíli na provazochodce beze slova hleděl, pak pokýval hlavou a odešel. Dodnes nikdo neví, kdo tajemný návštěvník byl.

V 7:15 se Philippe Petite konečně chopil balanční tyče a vykročil na lano napjaté ve výšce 417 metrů nad chodníkem Manhattanu. Po čtyřiceti metrech chůze dorazil na střechu jižní budovy a padl si do náručí s jediným kolegou, který zde vydržel. Přechod pak zopakoval ještě sedmkrát. Na lano si sedl, lehl, tančil na něm, mával ptákům, davům pod budovou i policistům shromážděným na obou střechách. Představení, které mezitím přilákalo tisíce diváků, ukončil až pod pohrůžkou, že pro něj policie přiletí s helikoptérou. Naposledy se uklonil městu New York, vkročil na střechu a nechal se zatknout.

Dohra

Dohra jeho performance byla stejně dramatická jako příprava. Policie na něj zpočátku navalila hromadu obvinění od podezření z terorismu po duševní slabost a Petite musel podstoupit i vyšetření psychiatrem. Muži zákona ale brzy podlehli artistově šarmu a bavili se na stanici jeho žonglérskými kousky. Podobně benevolentní přístup zvolil i státní zástupce. Upustil od obžaloby pod podmínkou, že Petite uspořádá v Central Parku dobročinné představení pro děti. Provazochodec rád souhlasil a dobrovolně se zúčastnil i semináře pro Přístavní úřad New Yorku a New Jersey, kde prozradil, jakým způsobem do budovy pronikl. Odměnou mu byla doživotní volná vstupenka do vyhlídkového patra Světového obchodního centra.

Přechod přinesl Philippu Petitovi doživotní slávu. Usadil se v New Yorku, dále se věnoval provazochodectví, stal se rezidentem velkých cirkusových ansámblů a spolupracoval s řadou slavných umělců – mimo jiné s Michailem Baryšnikovem, Wernerem Herzogem, Annie Leibovitz nebo Milošem Formanem. O jeho nejslavnějším kousku vznikl v roce 2008 dokument Man on Wire (Muž na laně), který vyhrál Oscara za nejlepší dokumentární film roku. O sedm let později jeho příběh zdramatizoval režisér Robert Zemeckis ve filmu The Walk (česky opět Muž na laně), kde si Petita zahrál Joseph Gordon-Levitt. Slávy se Petite nestranil, vždy však trval na tom, že nebyla motivem jeho slavné performance. Akci, která zabrala šest let plánování a příprav, prý podnikl proto, že je to v jeho nátuře. Sám to vyjádřil slovy: „Když vidím tři pomeranče, mám chuť začít žonglovat. Když vidím dvě věže, cítím potřebu mezi nimi přejít po laně.“