Bond, Jenerál a další jachtaři. Z dřevěné plachetnice obdivoval krásy Máchova jezera i Miloš Forman

Do nestárnoucích osobitých krásek není vůbec těžké se zamilovat. „Už jenom dívat se na ně je zážitek,“ shodují se všichni, kteří propadli kouzlu dřevěných plachetnic. Formanovic jolový křižník Racek, jemuž táhne na šedesát, dostal před pár lety nová křídla, tedy plachty. Aby pěkně ustrojený, jak se na mahagonového elegána patří, byl v cíli první. Loni s náskokem vedl, jenže ho vypekl zaďák, zadní vítr, letos rozjížděk přibylo – a Racka v letu nikdo nezastavil.

Majka

„Láďo, a ty se pomalu začni připravovat,“ dobírá si Michael Maier legendu starosplavského jachtklubu, Ladislava Šnýdra, který se svým dřevěným Finnem nemá mezi místními nadšenci na tomto typu plachetnic vážného soupeře. Zatím.

Příští rok má totiž v plánu soutěžit o Pohár White Queen i nejlepší jachtař v historii lodní třídy FINN v kategorii Masters, Mi­chael Maier. (Plachetnici Finn navrhl před pětasedmdesáti lety švédský olympionik Erik Rickard Sarby. Tato jednoposádková loď vyžaduje od jachtaře nemalou fyzickou sílu i velké taktické schopnosti. Na letních olympijských hrách proto třída Finn zůstala od roku 1952 až do roku 2020, kdy už dřevo dávno nahradily nejmodernější materiály. Ve floridské Sarasotě, kde se loni schvalovaly jachtařské disciplíny pro Paříž, však Finn bohužel ostrouhal.)

Maier barvitě líčí, jak finišuje s opravami letitého dřevěného Finna, který ještě nikdy nebyl na vodě, a vzpomíná, jak se učil plachtit na Máchově jezeře. „Když mě táta posadil do lodi, trefil jsem rákosí. Poprvé v životě jsem závodil tady na Mácháči, bylo mi šest a nedojel ani na start.“ Jeho plachetnici Optimist převrátil poryv větru. Nečekaná patálie ho ale neodradila, cit pro vodu a vítr má v genech. Michaelův otec se jachtingu sám úspěšně věnoval. Ladislav Šnýdr si svého prvního Mloka ostatně pořídil právě od Jiřího Maiera. Jednomístnou dřevěnou plachetnici tenkrát opatřil novým lakem a nepřehlédnutelným nápisem MAJKA, což byla Maierova přezdívka. Michaelovi, kterého zná od mala, držel pak palce na světových soutěžích, přál mu dobrý vítr, pořádnou porci štěstí a objektivní rozhodčí.

Zkušenosti z vodní plochy pod Bezdězem zúročil Michael Maier na pěti olympijských hrách a mnoha mistrovstvích. „Máchovo jezero mě naučilo nejvíc,“ konstatuje. „A Láďa Šnýdr byl naše ikona. ­Obdivovali jsme, co umí.“

„Vždyť tady mizerně fouká. Ze břehu,“ přeslechne Šnýdr kompliment. „No právě. Když se podobné podmínky objeví na moři, třetinu flotily to zaskočí. Kamarád, který byl čtvrtý na světovém žebříčku, si tady, na Mácháči, připadal bezradný.“ Zdejší potměšilý vítr, někdy spíš vánek, nebo rovnou bezvětří prověří schopnosti i zkušených jachtařů. „Za rok si povíme,“ ­mrkne Maier na Šnýdra. „Tak že bychom Michalovi pohár rovnou odevzdali?“ směje se Pavel Forman. (Aby se to pletlo, jmenuje se stejně jako jeho otec, o němž také budeme mluvit.) „Žádný pohár nechci! Už ani nejdou zavřít dveře do garáže, kde je mám,“ říká Maier. Nejostřílenější člen Jachtklubu Máchova jezera ve Starých Splavech by o jachtingu a svých úspěších mohl vyprávět hodiny. Místo dlouhých řečí jde ale raději opravit staré lavičky, které toho hodně pamatují. Sedávala na nich stará garda zdejších jachtařů – Oldřich Vintiška, Karel Hofman, Josef Haisler a další, ale i generál Richard Tesařík. Do jachtklubu to měl ze svého letního bytu u Formanů, co by kamenem dohodil. Dokud výtku svého nadřízeného, že chodí pozdě, neodpálil slovy: „Ale na rozdíl od vás jsem byl na Dukle včas,“ přijížděl na dovolenou v uniformě a nové plachty na loď mu přivezl z Brna vrtulník Mi-4. Pak jej degradovali. S malířem Pavlem Formanem si Tesařík rozuměl a nezraněným okem si se zájmem prohlížel jeho obrazy. Oba toho za války i po ní dost prožili, ale než se vracet k těžkým vzpomínkám je lepší povídat si o trimování plachet.

Dobrý vítr