Ukradené povstání a umělí hrdinové: Jak komunisté s Husákem v čele zfalšovali historii

Husákův výklad povstání, tedy že vše pozitivní v něm vzešlo od komunistů a sovětských partyzánů, byl platný po desítky let a na Slovensku dnes znovu ožívá. Skutečným hrdinům povstání – slovenským vojákům, ryzím vlastencům a demokratům – hrozí, že zůstanou opět ve stínu hrdinů uměle vytvořených či problematických…

NAPOLEON Z ČUBARU

Kolem půlnoci 25. července 1944 došlo u Liptovské Osady v okrese Ružomberok k vysazení jedenáctičlenné paraskupiny s krycím označením „Štefánik“. Šlo o první organizátorský výsadek, jenž měl podle sovětských představ vytvořit na středním Slovensku ohnisko partyzánského hnutí. Jeho velitelem byl třiatřicetiletý rodák z vesničky Čubar v dnešním Kazachstánu, nadporučík Rudé armády Pjotr Alexejevič Veličko.

Po vysazení se jeho parašutisté shromáždili na doskokové ploše, aby odešli přes Liptovskou Lužnou do Kantorské doliny, kde si zřídili lesní tábor a vysílačkou navázali spojení se svým štábem v Kyjevě. Na Prašivé potom vybrali vhodnou plochu s vytyčovací skupinou, na níž bylo v dalších dnech vysazeno několik dalších sovětských paraskupin.

Přestože se k Veličkovi hrnulo mnoho dobrovolníků a martinská posádka slovenské armády jej začala i zásobovat zbraněmi, Pjotr Alexejevič záhy zjistil, že prakticky nemá proti komu bojovat, což jen ukazovalo, jak málo bylo sovětské velení informováno o situaci na Slovensku. Veličko sice navázal spojení s vedením Komunistické strany Slovenska i slovenským vojenským odbojem, ale jejich plány na pečlivou přípravu povstání pod vedením ilegální Slovenské národní rady ignoroval. Vojenský velitel připravovaného povstání pplk. gšt. Ján Golian se 13. srpna 1944 v martinských kasárnách setkal s Veličkem, kde ho seznámil s přípravami povstání a požádal jej, aby předběžně neprováděl žádné hurá bojové a diverzní akce, které by Němce vyprovokovaly k obsazení země. Veličko neochotně souhlasil, ale zároveň prohlásil, že povstání musí začít co nejdříve, a když se tak nestane do týdne, necítí se být svým slibem Golianovi vázán.

U „partyzánského Napoleona“ nepochodil ani tehdejší vůdce slovenských komunistů Gustáv Husák. Když 21. srpna 1944 Veličkovi muži „osvobodili“ obec Sklabiňa a vyhlásili zde opět Československou republiku, navštívil zde téhož dne Husák Velička a žádal jej, aby v příštích dnech omezil akce většího rozsahu, protože v Sovětském svazu je již delegace Slovenské národní rady, aby projednala součinnost s plány sovětského velení. Zatímco se Veličko před Husákem, podobně jako před Golianem, chvástal, že se svou tisícovkou partyzánů je schopen v oblasti Turiec vázat tři týdny dvě německé divize (!), Husák mu marně vysvětloval, jaké problémy z čistě vojenského hlediska by přineslo zatarasení některých železničních tunelů na tomto území. Marně…

Sám Gustáv Husák v roce 1965 uvedl: „Uprosil jsem jej, aby to nedělal, ale za dva dny jsem se dozvěděl, že vyhodil tunel mezi Handlovou a Štubňou. Během povstání potom naši vojáci museli kvůli tomu na rukou přenášet několik kilometrů zbraně, benzín a další materiál z prievidzského kraje. Nedohodli jsme se s Veličkem ani dalšími. Po každém úspěchu jim stoupal apetit. Měli bojové úspěchy – bez nepřítele, protože Slováci nic proti nim nepodnikali a z Němců zde byli jen civilové. Mezi armá­dou a obyvatelstvem žali úrodu z toho, co jsme dlouho předtím naší prací zaseli, a domnívali se, že oni probudili Slovensko…“

Aby toho nebylo málo, Veličko nechal poškodit i Strečnianský a Kraľovianský tunel. Zároveň byla z jeho popudu 28. srpna 1944 v Martině povražděna německá vojenská mise, kterou vedl pplk. Walter Otto. Šlo o důstojníky, kteří cestovali z Bukurešti do Berlína.