Před 75 lety provedli Sověti první jaderný test. Na vývoj atomové bomby dohlížel Stalinův kat
První atomovou bombu odpálil Sovětský svaz v kazašské stepi 29. srpna 1949. Puma „První záblesk“ byla výsledkem jaderného programu založeného z velké části na dokumentech ukradených z amerického projektu Manhattan. Dohlížel na ni Stalinův kat Lavrentij Berija a nad vědci se neustále vznášela hrozba mučení a smrti.
Po skončení II. světové války neexistovala pro Sovětský svaz větší priorita než sestrojení atomové bomby. Po svržení pum na Hirošimu a Nagasaki Stalin zuřil. Sovětský svaz se pod jeho velením stal za cenu desítek milionů životů jedním z vítězů války a supervelmocí s nárokem ovlivňovat běh světa. Najednou se však ukázalo, že prezident Truman, kterým Stalin pohrdal a označoval ho za ukřičeného prodavače, má k dispozici zázračnou zbraň a je schopen držet jeho mocenské ambice v šachu.
Sestrojte mi bombu
Aby si své frustrace měl na kom vylít, nechal si Stalin předvolat vedoucího sovětského atomového vývoje Igora Kurčatova. Stěžoval si mu, že „Hirošima otřásla světem a zničila rovnováhu sil“. Profesor Kurčatov samozřejmě rozčilenému diktátorovi nepřipomenul, že za neutěšenou situaci může především on sám. Na vývoji sovětské atomové bomby pracoval Kurčatovův tým už od začátku 40. let. Paranoidní Stalin a jeho ještě paranoidnější zabiják Berija, který na vývoj dohlížel, ale práci neustále komplikovali. Vědci pracovali v uzavřeném lágru a žili v neustálém strachu z přísných trestů. Nedostávali požadované materiály ani finance, a Stalin jim dokonce odmítl zpřístupnit dokumenty získané od špionů působících v americkém projektu Manhattan. V létě roku 1945 se vše změnilo a Stalin dal projektu bomby prioritu. „Když dítě nekřičí, matka neví, co mu chybí,“ kladl Kurčatovovi otcovsky na srdce. „Řekněte si o cokoliv. Dostanete vše, co budete potřebovat.“
Přes proklamovanou podporu si Stalin nedokázal pomoct a nadále práci vědců zdržoval. Když za ním přišel fyzik Pjotr Leonidovič Kapica s návrhem, aby se vývoj soustředil na vývoj jednoduché uranové bomby, Stalin radu odmítl. Nechal si předvolat Kurčatova a přikázal mu, že má nadále pracovat na pumě plutoniové. Výroba plutonia a konstrukce implozní roznětky představovaly obrovské komplikace. Stalin ale zkrátka nedokázal přenést přes srdce, že by Američané měli bombu lepší než on. Další překážky byly čistě ideologické. Ve snaze zbavit Sovětský svaz všeho západního vlivu nechal vůdce uspořádat konferenci, na které mělo být rozhodnuto, zda bude vědcům povoleno pracovat s „idealistickou a antimaterialistickou“ teorií relativity a kvantovou fyzikou. Kurčatovovi nezbývalo nic jiného než se vzepřít a prohlásit, že pokud se sovětská věda vzdá teorie relativity a kvantové mechaniky, musí se vzdát i atomové bomby. Když to Berija oznámil Stalinovi, velký vůdce se prý zamyslel a pak prohlásil: „Nech vědce pracovat. Zastřelit je můžeme vždycky.“
Vlak do Kazachstánu
Přes všechny hrozby pohánělo sovětské vědce a inženýry především vědomí, že jejich úspěch rozhodne o uspořádání světa. Sami nejlépe věděli, čeho je nová zbraň schopna a jakou výhodu by jaderný monopol USA poskytl. Některé členy týmu motivovala i snaha prokázat, že sovětská věda v ničem nezaostává za americkou. Další byli pohoršeni faktem, že Spojené státy děsivý nástroj okamžitě použily v praxi a de facto tím narušily alianci budovanou se Sovětským svazem během války. Berijova šikana a špiclování jeho poskoků na pracovní pohodě nepřidávaly, práce se ale posouvala vpřed. Velký skok nastal, když byl Kurčatovův tým posílen německými fyziky zajatými ve zničené Říši a dostal k dispozici dokumenty ukradené v laboratořích Los Alamos. V létě roku 1949 vyjel z přísně tajné továrny v základně Arzamas-16 vlak. Na jeho vagónech se vezly komponenty atomové bomby do 3000 kilometrů vzdáleného města Semipalatinsk na severovýchodě Kazachstánu. Pokus, který se zde měl odehrát, dostal jméno První záblesk.
Záblesk nad stepí
Igor Kurčatov koordinoval práce na testovacím polygonu už od května 1949. Když v polovině srpna dorazil na místo Berija, stála zde již odpalovací věž a kolem ní soustava dřevěných i cihlových budov, vodních nádrží, tunelů, modelů stanic metra a dalších staveb, na kterých měl být následek výbuchu testován. Ze stejných důvodů byly v různých vzdálenostech od věže rozestavěny tanky, letouny, automobily a stovky klecí s uvězněnými zvířaty. Vlak zajel po kolejišti do přípravné haly a z její druhé strany pak vyjel se sestavenou bombou. Ve 2 hodiny po půlnoci 29. srpna 1949 zamířil k odpalovací věži. Zahájení testu bylo stanoveno na 6 hodin ráno.
Pozorovatel na stanici vzdálené 15 kilometrů od epicentra popisoval výbuch slovy: „Na vrcholu věže se objevil nesnesitelně jasný záblesk. Na kratičký moment potemněl, ale pak se začal s novou silou rychle zvětšovat. Bílá ohnivá koule pohltila věž i hangár na jejím úpatí, neustále rostla, měnila barvy a zvedala se vzhůru. Tlaková vlna smetla všechny stavby, kamenné domy, stroje a hnala před sebou smršť kamení, klád, kusů kovu a prachu. Ohnivá koule změnila barvu na oranžovou a pak rudou. Objevily se v ní temné pruhy. Jak stoupala, nasávala za sebou proudy prachu, úlomků cihel a dřev jako do obřího trychtýře.“
Berijovo objetí
Ve velitelském stanovišti viděli vědci a vojenští dozorci záblesk otevřenými dveřmi. Ihned po jeho zjevení byla brána zavřena a za třicet vteřin poté se otřásla nárazem tlakové vlny. Když pominula, všichni vyběhli v euforii ven. Kurčatov křičel: „Funguje to! Funguje!“ Vědecký vedoucí základny Arzamas-16 Julij Chariton se ocitl v objetí nadšeného Beriji. Všem přítomným při tom spadl kámen ze srdce. Dobře věděli, že by v případě neúspěchu putovali k výslechu do mučíren a odtud do lágrů či před popravčí četu. Berija se z návalu radosti rychle vzpamatoval a rozkázal kontaktovat pozorovatelnu na sever od epicentra, na které seděl vědec, který byl svědkem amerického atomového pokusu na atolu Bikini. „Bylo to stejné jako u Američanů?“ naléhal na něj. „Bylo,“ ozvalo se ze sluchátka. Berija zavěsil a rozkázal kontaktovat Stalina. V Moskvě bylo v té chvíli krátce po páté ranní a Stalin se tou dobou zpravidla ukládal ke spánku po noci vyplněné nezřízenými kvanty alkoholu. Berija se ale nenechal sekretářem odbýt. „Co chceš? Proč mi voláš?“ obořil se na něj Stalin v telefonu. Když mu Berija nadšeně sdělil, že se test zdařil, Stalin pouze odsekl: „To už jsem slyšel,“ a zavěsil. Pravděpodobně chtěl jen Berijovi dokázat svou vševědoucnost. Paranoidního kata ale popadl záchvat zuřivosti a domáhal se přiznání, kdo Stalina informoval. Vědcům, které před chvílí objímal, opět vyhrožoval smrtí.
Systém odměňování
Kusá informace ze severní pozorovatelny byla potvrzena i měřením. Sovětský „První záblesk“ vybuchl silou 20 kilotun TNT. Dosáhl tedy zhruba stejné intenzity jako první americký pokus Trinity. Sovětský svaz se stal druhým členem vznikajícího atomového klubu, Stalin byl spokojen a Berija se uklidnil. Dva měsíce po úspěšném testu byly všem členům vědeckého týmu uděleny nejvyšší řády Sovětského svazu. Podle často citované zprávy byl při udělování použit jednoduchý systém. Vědcům, kteří by v případě neúspěchu putovali do gulagu, byl udělen Leninův řád. Z vedoucích, kteří by šli okamžitě před popravčí četu, se stali Hrdinové socialistické práce.
