… my tancovali pod šibenicí a netušili, co nás čeká. Památky v Terezíně se dočkají oprav. Je nejvyšší čas
„Zřícení této části nehrozí, takže jen pro jistotu – kdybyste slyšeli nějaké praskání, uskakujte vlevo,“ radí nám doprovod zodpovědný za to, že z Velkých pěchotních (nebo také Žižkových) kasáren v Terezíně vyjdeme s fotografem bez úhony. Obklopuje nás zmar. Kolik politiků už se dušovalo, že žalostný stav památek s pohnutou historií jim není lhostejný a udělají pro nápravu, co je v jejich silách… A devastace pokračovala.
Na kasárenském dvoře, kde za války kluci se žlutou hvězdou na košili během fotbalového utkání na hodinu zapomněli na to, že jsou v ghettu, na nás čeká starosta Terezína René Tomášek. V jeho hlase už nezní skepse, ale naděje. Vláda letos na konci května schválila program ministerstva pro místní rozvoj na obnovu a rozvoj pevnostních měst Terezín a Josefov. Na renovaci ohrožených památkově chráněných objektů uvolní prostředky také Ústecký a Královéhradecký kraj.
Říci, že rozhodnutí padlo v hodině dvanácté, je v případě Velkých pěchotních kasáren v Terezíně eufemismus. Budova, kde se před více než osmdesáti lety tísnily židovské ženy a děti, než je poslali do vyhlazovacích táborů, je v katastrofálním, ostudném stavu.
Český ksindl
„Dne 31. července 1941 mě říšský maršál Velkoněmecké říše pověřil, abych za pomoci ostatních úředních orgánů učinil všechny nezbytné organizační a technické přípravy k celkovému řešení židovské otázky a při brzké příležitosti mu předložil komplexní návrh. (…) Jde o věc o to závažnější, že od 15. října 1941 jsou na východ pravidelně posílány transporty Židů z říšského území, včetně Protektorátu Čechy a Morava…,“ uvedl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich v pozvánce na poradu, jež se konala v penziónu SS ve Wannsee. Göringovo pověření, „aby předložil celkový návrh (…) opatření k provedení konečného řešení židovské otázky“, považoval Heydrich za ocenění své práce. „Židovskou otázkou“ se intenzívně zabýval od třicátých let, navrhoval různá řešení. V létě 1941 Hitler například odsouhlasil jeho tři roky starý nápad, zrozený z krve a střepů křišťálové noci, aby Židé „byli označení nějakým symbolem a byli poznat na první pohled“.
Od září 1941 byli všichni Židé v Protektorátu Čechy a Morava starší šesti let povinni nosit žlutou hvězdu. Svůj cejch si museli koupit a pečlivě přišít na oděv. Policejní nařízení o označení Židů podepsal šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, 1. září 1941.
V polovině září 1941 pak Adolf Hitler vyslovil přání, aby Praha spolu s Berlínem a Vídní patřila mezi první města Velkoněmecké říše bez Židů. O dva týdny později, 27. září 1941, se Reinhard Heydrich ujal úřadu zastupujícího říšského protektora. Dostal za úkol vypořádat se s „tím českým ksindlem“, zlomit narůstající odpor a „vyčistit prostor od Židů“.
„Když chceš vládnout nějaké zemi, musíš nejprve odstranit všechny odpůrce,“ vysvětlil Reinhard Heydrich své ženě. „Pak se dá vládnout mnohem snadněji a radostněji.“ Ihned proto nařídil provést novou registraci všech Židů. (V říjnu 1941 jich žilo v Protektorátu Čechy a Morava 88 105.) Na konci září začal platit Heydrichův výnos namířený proti opovážlivcům, kteří žili ve smíšeném manželství a stále se odmítali rozvést.
O vzniku židovského ghetta v protektorátu se jednalo 10. října 1941 na poradě, jež se konala na Pražském hradě. Kromě Heydricha a jeho podřízeného, Adolfa Eichmanna, se jí zúčastnili také pracovníci z Rasového a osidlovacího úřadu. „Transporty protektorátních Židů jsou prvním krokem k celoevropskému řešení židovské otázky,“ prohlásil tehdy Heydrich. „Židovstvo je evropský žhář, představuje pro národy rasové a duchovní nebezpečí. Židé musí z Evropy definitivně zmizet! Rozhodl jsem, aby tyto etapy proběhly v protektorátu důsledně a co nejrychleji. V nejbližší době bude na prvním místě nutné soustředit Židy v jednom městě nebo čtvrti, kde budou přinuceni k řádné, pro společnost prospěšné práci. Stejná opatření mám v úmyslu uplatnit u těch, kteří se snad domnívají, že se musí s Židy stýkat a vyjadřovat jim sympatie.“
Do lodžského ghetta bylo v polovině října 1941 deportováno pět tisíc lidí. Do transportů, které mířily do Lodže, byly zařazeny také sestry Franze Kafky Valerie Pollaková a Gabriela Hermannová, spisovatelův švagr Josef Pollak a neteř Hanna. „Až bude pryč všech pět tisíc, dejte do tisku krátkou zprávu. Potom bude následovat přestávka, aby nebyly rušeny přípravy k další evakuaci,“ zaúkoloval v říjnu 1941 Heydrich kolaborantské pisálky.
Už na poradě 10. října 1941 Heydrich zmiňoval Hlavní pevnost Terezín jako ideální místo, kde by mohl vzniknout sběrný a tranzitní tábor. Plánoval, že do nově zřízeného ghetta v Terezíně by pod dohledem Ústředny pro židovské vystěhovalectví denně přijížděly dva až tři transporty s tisícovkou Židů. Terezín vybral kvůli jeho poloze a rozlehlým vojenským kasárnám, kde bylo možné nové obyvatele umístit. Velitelem ghetta byl jmenován třicetiletý důstojník SS Siegfried Seidl. Ustanovená židovská samospráva byla zcela podřízena německým úřadům.
Seidl a Ústředna pro židovské vystěhovalectví pověřili 10. listopadu 1941 Židovskou náboženskou obec v Praze, aby vybrala muže – zedníky, svářeče, tesaře, elektrikáře, kamnáře –, kteří prostory připraví pro nově příchozí. S sebou si měli vzít nářadí, deku a jídlo na tři dny. Předvolání 20. listopadu 1941 obdrželo tři sta dvaačtyřicet mužů.
První transport
Za tmy, v pět ráno, se 24. listopadu 1941 shromáždili na Hybernském nádraží. Slibu, že se na neděli budou moci vracet domů, chtěli věřit. Jejich transport nesl označení Aufbaukommando (AK), tedy „komando výstavby“. Třicátého listopadu pak do Terezína přijelo tisíc mužů z Aufbaukommanda II. Na začátku prosince do ghetta dorazila dvaadvacetičlenná rada starších v čele s Jakobem Edelsteinem.
Mezi tisíci lidmi, které zařadili do transportu L a kteří se s padesátikilovými batohy plahočili z nádraží v Bohušovicích do Terezína, byla 10. prosince 1941 také tehdy dvanáctiletá Helga Weissová (později provdaná Hošková). „Moje kamarádka Eva s rodiči v říjnu odjela transportem do Lodže. Všichni doufali, že do toho nespadnou, že je do transportu nezařadí, ale jistý si nebyl nikdo. Každý raději sháněl termosky, ešusy, spací pytle, ruksaky, suchý líh, baterky. Přála jsem si, abych alespoň dvanácté narozeniny mohla ještě oslavit doma. O tři týdny později jsme dostali předvolání do transportu. Měla jsem dvě velké panenky, Hanku a Pavla. Nemohla jsem si je s sebou do Terezína vzít, už by se nevešly do ruksaku. Do kapsy jsem si schovala aspoň malou panenku. Asi za dva roky jsem ji v Terezíně dala malé Anitě Spitzové, než odjela se svou maminkou do Osvětimi.“
„V říjnu 1941 se s námi po vyučování rozloučila spolužačka. Pověděla nám, že je v transportu do Lodže, a každému podala ruku. Měli jsme strach, aby nás tam taky neposlali. Náš spolužák Štěpán Pollak místo řečnického cvičení, které nám zadala paní učitelka Kačerová, napsal v prosinci básničku o terezínském ghettu. Terezín nezněl tak hrozivě, pořád to bylo skoro doma. Štěpánek zveršoval: ,Terezín, to je náš cíl, tam míří naše kroky, tam budeme žít a pracovat, tam budeme žíti roky. Terezín, to je náš cíl, tam míří naše oči, to s radostí vám povídám, že je tam líp než v Lodži.‘ Dostal jedničku,“ vzpomínala Evelina Merová. Desetiletý Štěpán s maminkou a bratrem přijel do Terezína v září 1942. Nežili tam roky, v prosinci 1943 nastoupili do dobytčáku, který je dovezl do Osvětimi.
Na konci roku 1941 v terezínských ubikacích žilo sedm a půl tisíce lidí, od nemluvňat po stařečky. (V září 1942 v Terezíně už přebývalo šedesát tisíc osob. Nežidovští obyvatelé museli město opustit do konce června 1942.)
První transport z Terezína na východ, do Rigy, odjel na začátku ledna 1942. První transport do Osvětimi odjel v říjnu 1942. Do terezínského ghetta bylo od listopadu 1941 do jara 1945 deportováno z protektorátu 74 000 obyvatel židovského původu a na sedmdesát tisíc Židů z jiných evropských zemí. Pro naprostou většinu z nich to byla pouze přestupní stanice, 35 000 lidí zemřelo už v Terezíně.
Gól
Velká pěchotní kasárna, za války označovaná jako Drážďanská a po válce jako Žižkova, můžete zahlédnout ve fragmentu snímku Vůdce daroval Židům město. Propagandistický film ukazoval Terezín jako místo, kde se Židům žije blaze. Krutá komedie se dlouho připravovala, děti vděčné za kousek chleba se musely například ofrňovat nad plechovkou olejovek: „Už zase sardinky?!“ Kamera zaznamenala také část fotbalového utkání, které se hrálo na kasárenském dvoře. „V Terezíně nás Němci nechali hrát divadlo, věděli, že nás stejně zabijou; my tancovali pod šibenicí a netušili, co nás čeká,“ vzpomínala Zdeňka Fantlová. „Kluci zase po práci hráli fotbal.“ V Terezíně se za války konala liga, přebor, divize, pohár i přátelská utkání. Žáci a dorostenci hráli na Baště, na prostranství mezi kamennými hradbami, zápasy dospělých se odehrávaly na kasárenských dvorech. Hrací doba byla dvakrát třicet minut. Sedmičlenná mužstva hrála fair play. V roce 1943, kdy liga začala, přišlo na 144 zápasů celkem tři sta tisíc lidí. „Drážďanský dvůr je naplněn lidmi od půdy až k zemi, že by ani špendlík nepropadl. Na hřišti pobíhá čtrnáct hráčů. Hraje se zápas Kleiderkam-
mer–Kuchaři. Levé křídlo Kleiderkammer Fišer útočí. V obecenstvu šum a ruch. Již je blízko brány, střílí, ale brankář Kuchařů chytá robinsonádou. Velký potlesk obecenstva… Je po zápase. Obecenstvo, živě debatujíc, kráčí do svých obydlí. A tu se naskytne otázka, kdyby mužstvo ghetta hrálo v českých soutěžích. Ano, všichni uznávají, že by nebylo lepší než průměrný divizní klub. Ale co na tom, zde, v Terezíně, jsme v uzavřeném ghettě, odděleni silnou zdí od ostatního světa,“ píše autor terezínského časopisu Vedem.
„Fotbal byl život,“ vyprávěl obránce mužstva Péče o mládež Petr Eisenberg-Erben. „Všechny útrapy na hodinu zmizely, existoval jen míč. Fotbal byl slavnost, lepší než koncert,“ vzpomínal brankář Arnošt Lustig. Závěrečný ligový zápas v Terezíně proběhl 26. srpna 1944 v Drážďanských kasárnách. Přišlo sedm a půl tisíce fanoušků. Tým Péče o mládež porazil mužstvo Špedice 2:1. O necelý týden později, 1. září 1944, mistr ligy prohrál s vítězem superpoháru 1:8. Právě tohle fotbalové utkání tehdy zachytily kamery. Většina diváků za další dva měsíce už nežila. Od 28. září do 28. října 1944 bylo z Terezína do Osvětimi vypraveno jedenáct transportů.
Stojíme na místě, kde terezínští vězni během utkání na chvíli mohli zapomenout na hradbu ghett a transporty na východ a radovali se z gólů. Dvůr je zarostlý, okna kasáren jsou vytlučená, kus střechy urval před sedmi lety orkán Herwart, velká část budovy je na spadnutí. Do konce devadesátých let objekt spravovala armáda, pak jej předala městu.
Z velkolepých plánů nakonec zbyly jen oči pro pláč. Drahnou dobu po dvanácté se nyní konečně rýsuje záchrana.
