Dukla 1944: Žízeň a bolest přehlušoval smutek, že umíráme blízko domova. Hrdinství si přivlastnili komunisti
Karpatsko-dukelská operace začala 8. září 1944 a podle iluzorních plánů maršála Koněva měly být jednotky za pět dnů v Prešově. Až za měsíc, 6. října 1944, však překročili českoslovenští a sovětští vojáci státní hranici. Krvavé a vyčerpávající boje v Dukelském průsmyku trvaly osmdesát dní. Dalších více než čtyřicet let na nich ležely ideologické nánosy, pod nimiž se vytrácelo skutečné hrdinství mnoha lidí.
Konec války se na začátku léta 1944 zdál na dosah. „Zkracují se lhůty utrpení a hoře našeho lidu. Zkracují se lhůty Hitlerova panství. Zkrátila se i lhůta, v níž splníme svou poslední a nejčestnější povinnost v této válce. Zkraťme i lhůtu přípravy na tento boj,“ stojí v Kronice 3. čs. brigády. Jednotka, která vznikla přeměnou 1. československého náhradního pluku v SSSR, se sice potýkala s nedostatkem zkušených velitelů i vycvičených vojáků, odhodlání jí však nescházelo. Dobrovolníci, kteří vstoupili do československé jednotky, si nepřáli nic jiného než osvobodit svou vlast, zbavit ji okupantů. Náčelník Československé vojenské mise v SSSR brigádní generál Heliodor Píka se v červnu 1944 obrátil na velení Rudé armády, aby byl 1. československý armádní sbor nasazen do operačního prostoru přes Užocký průsmyk. Byla to nejkratší cesta domů. „Sovětské velení má svůj plán a ví, co dělá. Mějte trpělivost,“ bylo mu řečeno. „Československé jednotky budou nasazeny v příhodném čase. Sovětská vláda chce čs. jednotky co nejvíce šetřit, aby se na Slovensko dostaly v dobrém stavu. Nemůže je nechat rozbít, než se dostanou na čs. území.“
Sovětská vojska v létě 1944 značně postoupila v Polsku i Rumunsku. Pomocný úder přes Karpaty tedy nebyl zapotřebí a byl 26. srpna 1944 odvolán. Rudá armáda se však od rumunských hranic nevydala přes maďarské nížiny na Slovensko. Na řadě bylo Bulharsko… Situace se změnila 29. srpna 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání. Radiotelegrafisté 1. československého armádního sboru následující den zachytili první vysílání radiostanice v Banské Bystrici. „Zpráva se rozlétla jako blesk po všech jednotkách sboru a vyvolala nadšení. Vojáci ihned pochopili, že odboj slovenského lidu vyžaduje naší aktivní podpory a že bude určovat nejbližší vojenské akce sboru,“ píše se v kronice. Zpráva o povstání neunikla ani radiotelegrafistovi 2. československé paradesantní brigády v SSSR. „Všichni jsme chtěli hned na frontu,“ vzpomínala Lydie Studničková, provdaná Horálková. Na konci srpna 1944 jí bylo sedmnáct let (u odvodu v březnu 1943 v Buzuluku pochopitelně tvrdila, že je starší), měla za sebou náročný bojový a parašutistický výcvik a spolu s dalšími téměř třemi tisíci příslušníky brigády byla připravena na výsadek v týlu nepřítele.
Bez instrukcí
Záměr, že si slovenská armáda během tří dnů poradí s přítomnými německými jednotkami a odzbrojí je, zůstal pouhým přáním. Stal se opak. Velitel východoslovenských divizí generál Augustín Malár a jeho zástupce plukovník Viliam Talský v rozhodující chvíli nebyli na svém místě. V době, kdy už povstání vypuklo, Malár přesvědčoval povstalce, že ještě nenastal správný čas na ozbrojený odpor. Večer 30. srpna 1944 v rozhlase vyzval vojáky, aby se vrátili ke svým posádkám a nekladli odpor. Talský sice další den odletěl z Prešova za maršálem Koněvem, aby se pokusil vyjednat koordinovaný postup s Rudou armádou, ale náčelníkovi štábu podplukovníku Františku Urbanovi nenechal žádné instrukce. Plán, že 2. září 1944 dvě východoslovenské divize otevřou Dukelský průsmyk směrem na Krosno, nevyšel… Operace, při níž německé jednotky během tří dnů, od 31. srpna do 2. září 1944, odzbrojily Východoslovenskou armádu, nesla název Kartoffelernte (Sklizeň brambor). Řada slovenských vojáků se pak přidala k partyzánům, hladký průběh karpatsko-dukelské operace, k níž na začátku září přistoupil Sovětský svaz, to však nezajistilo. K Dukelskému průsmyku totiž zamířila 1. tanková armáda pod velením generálplukovníka Gottharda Heinriciho.
Pět dnů
Pro boje na Dukle vyčlenili Sověti 38. armádu generálplukovníka Kirilla Semjonoviče Moskalenka. Ve svém textu Slavné bojové přátelství sovětských a československých národů z roku 1955 Moskalenko napsal: „Českoslovenští vlastenci se obrátili s prosbou k sovětské vládě o vojenskou pomoc. … Dne 8. září zahájila sovětská vojska severně od Krosna ofensivu směrem na horský průsmyk Duklu. … Operace na Dukelském průsmyku byla připravena během pěti dnů. Vojska stála před těžkými boji v nových, neznámých podmínkách, v horském lesnatém terénu s použitím běžných zbraní, běžných bojových prostředků, používaných dosud jen na rovině. V první den ofensivy byla německá obrana proražena do hloubky 14 kilometrů. V průběhu průlomu taktické obrany nepřítele vstoupil do boje první československý armádní sbor. V jeho čele stál generál Svoboda, mající bojové zkušenosti a organisační schopnosti … Sbor spolu se sovětskými vojsky obsadil řadu osad a dále se úporně probíjel k hranicím rodné země. … Význam karpatsko-dukelské operace je těžko hodnotit. Půda Dukelského průsmyku, prosáklá krví sovětských a československých vojáků, stala se věčným a nezničitelným symbolem družby národů Československa a Sovětského svazu.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!