Jefta obětuje svou dceru, Nicolaes Ryckmans, podle Pietera de Jode (I), 1643

Jefta obětuje svou dceru, Nicolaes Ryckmans, podle Pietera de Jode (I), 1643 Zdroj: Morphart / DPphoto / Profimedia

Jeftova dcera: Vydání mladičké dívky na smrt dojme čtenáře bible víc, než obětování plešatého tlusťocha

JAN FINGERLAND

Co je důležitější, život vlastního dítěte, nebo přísaha? Biblický vojevůdce Jefta se zavázal, že za vítězství v boji obětuje život své dcery. A ta doopravdy skončila jako obětina na hořící hranici. Byla svázána, podříznuta a spálena, aby slib božstvu byl splněn. I když tu jde o jediný lidský život na závěr krvavého konfliktu, patří příběh Jeftovy dcery k nejtísnivějším v celé bibli.

Dívčina smrt byla vlastně pouhou epizodou války mezi Židy a sousedními Amónovci. Jefta, hebrejsky Jiftach, který stanul v čele židovského vojska, neslíbil Bohu svou dceru. Ale zavázal se, že zvítězí-li, obětuje toho, koho při návratu z bitvy uvidí jako prvního. A vítězi radostně vyrazila naproti jeho dcera, navíc jeho jediné dítě.

Přitom Jefta nebyl žádný kruťák, jakmile zjistil, k čemu vedla jeho přísaha, hořce zabědoval. Zato dcera přijala osud důstojně a klidně. Jen si vymínila, že ještě bude moci po dva měsíce v horách oplakávat své mládí a panenství. Pak se vrátila a podrobila se absurdnímu závazku svého otce. Zemřela mladičká, „aniž poznala muže“. Dokonce se ani nedozvíme její jméno.

Skvrna v životopise

Tragédie dívky, která nedostala šanci prožít svůj život, měla počátek nejméně o generaci dříve. Jefta byl synem Gileáda, muže ze stejnojmenné oblasti, a jeho souložnice nebo snad nějaké nevěstky. Po Jeftovi se Gileádovi narodili další synové, jejich matkou už ovšem byla jeho zákonitá manželka. Když Gileád zemřel, nevlastní mladší bratři Jeftu vypudili z domu jakožto bastarda, připravili ho o dědictví i společenské postavení.

Je tu ještě jedna alternativa: to, že byl Jefta „synem Gileádovým“, mohlo znamenat, že jakožto syn nevěstky mohl být synem kteréhokoli z jejích gileádských zákazníků, byl „synem celého Gileádu“. Nevyhnali ho „bratři“, vyvrhla ho jeho společnost.

Když se Jefta ocitl bez zázemí, odešel do divokého pohraničí, kde se postavil do čela jiných vyvrženců. Živil se mečem, snad byl i cosi jako lapka. Tato část jeho života se podobá jednomu období mladého Davida, ale také tak trochu Jana Žižky. Po letech nejistého života na okraji byl Jefta zahořklý, ale zocelený – a zkušený v boji.

Žíznil po uznání a odčinění křivdy. Jeho chvíle přišla, když se před Židy v gileádské oblasti, východně od Jordánu v dnešním Jordánsku, vynořila hrozba v podobě vojsk sousedních Amónovců. Gileádští muži se na Jeftu obrátili jako na poslední šanci, jak se silnějším Amónovcům ubránit. Prohrát znamenalo zemřít a své ženy a dcery odsoudit k otroctví.

Jefta byl ochoten se do čela bojovníků postavit, ale pod podmínkou, že se po válce stane i politickým vůdcem Gileádských. Buď zemře, nebo bude triumfovat a navždy smyje hanbu, ležící na jeho původu. Jak víme, zvítězil, ale úspěch mu zhořkl ještě tentýž den.

Zloduch Jefta

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!