První transporty v dějinách holocaustu mířily do Niska nad Sanem. Vše organizoval Adolf Eichmann
První transport s tisícovkou českých občanů židovského původu vyrazil z Ostravy 18. října 1939. Vlak zamířil do Niska nad Sanem, které se nachází v dnešním východním Polsku. Jednalo se o první masovou deportaci Židů z území Protektorátu Čechy a Morava za druhé světové války. V dalších dnech pak na místo dorazily vlaky z Katovic a Vídně.
Letos uplynulo 85 let od vůbec prvních transportů polských, rakouských a českých občanů židovského původu v dějinách druhé světové války. Jejich cílem bylo nádraží v Nisku nad Sanem – malém městečku ve východním Polsku, vzdáleném zhruba 100 kilometrů od města Lublin. Záměrem nacistů bylo v oblasti Lublinska, které se v zářijových měsících roku 1939 stalo součástí okupovaného území nacistickým Německem, zřídit jakýsi „rezervoár“ pro evropské Židy. 18. října 1939 tam nacisté přivezli tisíc židovských mužů z Ostravy.
Na nádraží v Nisku čekal Adolf Eichmann, který deportaci řídil. Přijel se osobně přesvědčit, jak vše probíhá. O dva dny později na místo dorazily vlaky z Katovic a Vídně. V rámci Akce Nisko bylo během října a listopadu 1939 do sedmi transportů zařazeno na pět tisíc Židů. Deportovaní muži museli u Zářečí nedaleko Niska postavit tábor, jenž nacisté nazvali „přeškolovací“. Místo pro vybudování lágru Adolf Eichmann vybral sám.
Akce Nisko
Vedoucí židovského referátu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Adolf Eichmann Akci Nisko zorganizoval. Šestého října 1939 obdržel od šéfa gestapa Heinricha Müllera rozkaz připravit přesídlení sedmdesáti až osmdesáti tisíc Židů z oblasti Slezska.
Jako centra pro tuto operaci byly vybrány Katovice a Ostrava, záhy k nim přibyla i Vídeň, kde vedení místní židovské komunity dostalo příkaz vybrat tisícovku tělesně zdatných mužů. S sebou si měli vzít oblečení, potraviny a nářadí. Stejné pokyny byly vydány i v Katovicích a Ostravě. Celá akce byla prezentována jako „dobrovolná iniciativa“ židovských náboženských obcí, které přepravu vězňů i stavebního materiálu pro vybudování tábora v Zářečí financovaly.
Pouhý týden před odjezdem prvního transportu z Ostravy, provedl Eichmann průzkum v oblasti Lublinska nedaleko tehdejší hranice Německa se Sovětským svazem a vybral pro „přeškolovací“ tábor pusté místo nedaleko obce Zářečí.
V táboře pro pět set vězňů se jich tísnilo mnohem víc. Část vězňů i přes zákaz z tábora uteklo. Někteří zůstali na území okupovaného Polska, jiní se snažili dostat zpátky domů.
Už na jaře 1940 nacisté tábor zrušili. Válečné plány Německa měly v té době přednost před takzvanou židovskou otázkou. Přítomnost většího počtu Židů nedaleko případné nové válečné fronty se Sovětským svazem se nacistickým špičkám zdála příliš riskantní. Někteří vězni se proto směli vrátit do svých domovů – do Ostravy tak odjelo asi tři sta Židů. Zanedlouho však byli deportováni do ghett a vyhlazovacích táborů...
Židé, kteří uprchli z tábora v Zářečí do Sovětského svazu, byli za nelegální překročení hranice posláni do gulagu. Po propuštění někteří vstoupili do Svobodovy armády a zúčastnili se mimo jiné bojů na Dukle.
Akce Nisko byla pilotní projekt masových deportací židovského obyvatelstva okupované Evropy. Blízkost hranice se Sovětským svazem a příprava na východní invazi byly zřejmě hlavními důvody, proč nacisté nakonec tábor v Zářečí zrušili. V každém případě si Adolf Eichmann bohužel poprvé úspěšně vyzkoušel hromadný přesun židovských obyvatel. Zkušenosti z Akce Nisko zúročil v následných fázích genocidy Židů.
Zapomenutý transport
Jedním z deportovaných židovských mužů byl Otto Stecher, který do Polska nuceně odjel se svým bratrem Eduardem. Zatímco Otto vystudoval medicínu, Eduard byl právník. Ottovi se z tábora v Zářečí podařilo uprchnout k příbuzným do Lvova, kde několik měsíců pracoval jako lékař. V červnu 1941 Německo napadlo Sovětský svaz a ve Lvově nacisté zřídili ghetto pro židovské obyvatele. Poslední dopis, který se potomkům Otty Stechera podařilo v archivech dohledat, je z léta roku 1943.
„V roce 1943 došlo k likvidaci židovského ghetta ve Lvově. Je pravděpodobné, že dědeček tehdy zahynul, důkaz ale nemáme,“ říká Ottův vnuk David Stecher. Otto se ani podle všeho nedozvěděl, že má syna. Davidův otec se narodil v květnu 1940. „Babička se už nikdy znovu nevdala, pořád čekala, že se její muž vrátí…“ V roce 1954 Otto Stechera prohlásili za mrtvého. „O osudu prastrýce Eduarda nemáme žádné informace,“ říká David Stecher.
Jedna věc ho však hodně mrzí. „Přestože je Akce Nisko dostatečně odborně zpracovaná, politici a veřejnost o osudech prvních deportovaných Židů z protektorátu prakticky nic nevědí. Například v říjnu 2019 na pietní vzpomínku uspořádanou k 80. výročí prvního transportu z Ostravy do Niska nad Sanem nikdo z českých politiků nedorazil,“ říká David Stecher.
Město Nisko odkrylo v roce 2019 před bývalým táborem v Zářečí symbolický obelisk. „To, co se stalo, musíme uchovat v paměti, připomínat celému světu, aby k takové tragédii už nedošlo,“ prohlásil tehdy starosta Niska Waldemar Ślusarczyk.
Autor je ředitelem Centra studií genocid Terezín
